Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Aktuální stav památek a historických lokalit v Sýrii

Aktuální stav památek a historických lokalit v Sýrii

Hodně se mluví o tom, kolik bylo v Sýrii poničeno památek a jakou újmu tím země utrpěla. Ano, ukradené věci nebo zničené monumenty v Palmyře už nikdo nevrátí, na druhé straně se dá ptát i jinak – byla Palmyra jedinou destinací, kam se jezdilo? A pokud byla jednou z prominentních, odpovídal tomu standard, který běžnému cestovateli nabízela?

Jistě, místo mělo své kouzlo, ale a) většina památek tam stále ještě zůstala, b) v tamním muzeu toho zas až tolik nebylo (tedy: vystaveného a zdokumentovaného tak, aby se tím návštěvníci mohli kochat; co bylo v suterénu či jinde, nevím), c) v Sýrii je dost dalších míst, kam se dá jezdit, kde je co vidět nebo zažít a vychutnat si návštěvu dosyta. Všichni nejsme archeology, kteří přijíždějí s jedním úzce profilovaným cílem, ale turisté, kteří si jedou užít a vidět co nejvíc rozmanitostí. Jako takoví ale můžeme zemi a každému místu pomoct nejvíc – spíš než hořekováním nad ztrátou víc prospějeme tím, když se při návštěvě památky i vykoupeme, najíme či případně zajdeme do orientální sauny. Pak totiž bude dobře nejen nám, ale i místním, kterým dáme vydělat. Doufejme, že ten pravý čas pomalu nadchází a že co nejdřív bude turistická návštěva zas plně proveditelná. Kdo ví dost možná to bude už tuto sezonu. Připomeňme si proto nejznámější místa a zkusme si říct, v jakém stavu se v současné době nacházejí:

Hned na jihu Sýrie leží Bosra (Busrá’) se svým antickým amfiteátrem, který je jednou z nejlepších ukázek římské koloniální architektury. Leží blízko města Dar’á, v oblasti, které se říká Hawrán. Ve dvacátých letech 20. století zde Francouzi a Angličané na základě „diskuse od stolu“ určili průběh hranice mezi Sýrií a Jordánskem, čímž zadělali (vědomky či nevědomky?) na veškeré budoucí pnutí. To je nabíledni, protože na obou stranách hranice se tak ocitli příbuzní, z nichž každý žije v trochu jiném režimu, tudíž dochází k určité změně identit, to dál vede k určitému osobnímu diskomfortu atp. Po těch letech se to dost usadilo, pokud ale Francie či Anglie do čehokoli mluví, měly by si první uvědomit, že v případě mnoha problémů na Blízkém Východě mají to největší máslo na hlavě  právě ony.

Hlavní město Damašek je od Bosry vzdálené asi hodinu cesty severním směrem. Jeho největší historickou perlou je bezesporu Umajjovská mešita. Ta stojí nerušeně dál, stejně jako veškerá přilehlá historická a turisticky atraktivní místa (trh Hamidíja, staré město s typickými roubenými domy, šíitská poutní mešita Ruqajja, palác rodu al-’Azm i další). Jak ve starém městě, tak v dalších damašských čtvrtích bez přerušení fungují hotely. Místo je tedy připravené k opětovným návštěvám turistů. Poutníci (zejména z Iráku nebo Íránu) do něj ostatně nerušeně proudí už minimálně poslední tři roky.

Ves (či městys) Ma’lúla ležící asi 50 km severně od Damašku si prožila své při obsazení islamisty, byla však nakonec osvobozena vládními vojsky. I díky tomu je dnes toto místo, kde se stále ještě mluví rodným jazykem Ježíše Krista, tj. aramejštinou, chráněno snad ještě víc, než předtím.

Jednou z mých nejoblíbenějších destinací je ortodoxně křesťanský monastýr Dajr Már Músá al-Habaší (Klášter svatého Mojžíše Habešského). Ne ani tak kvůli (svatému) klidu, který tam vždy – v úctyhodné výšce s patřičným rozhledem – panoval, ale spíš kvůli báječnému kozímu sýru, který místní mniši (nebo jeptišky, které údajně žily v sousedním domě, odděleném příkrovem) pro turisty vyráběli. Místo je sice napůl ztracené na náhorní plošině nějakých 20 kilometrů na východ od Nabaku, který leží mezi Damaškem a Homsem, je to ale jeden z nejpříjemnějších výletů „mimo civilizaci“, který lze v Sýrii absolvovat. Odradit od návštěvy kláštera by vás nemělo ani to, že pro vystoupání do něj je třeba zdolat (odhadem) nějakých 400 schodů. Sami mniši si na místo nechávali jídlo dovážet improvizovaným výtahem. I k tomu dodávám nějaké fotografie pod textem.

Bohužel zřejmě nenávratně zničený je starý krytý trh v Homsu. Ty tam jsou časy, kdy se na něm dalo koupit vše od vymačkaných pomerančů lisovaných na ručním lisu až po zlato. V krytém trhu byl i jeden obchod s uměním, resp. antik. Podobný byl i v Hamá (tam stál ale samostatně a jmenoval se „Oriental Batman“; zmíním se níž). Zhruba od roku 2015 je staré město v Homsu v podstatě zakonzervováno, přičemž přístup do něj mají ve větší míře jen místní, tedy ti lidé, kteří tam dřív bydleli. Z domů toho moc nezbylo, to samé platí o památkách. Určitou výjimkou je v tomhle směru kostel Pásu Svaté Bohorodičky (kinísat Umm az-Zinnár) ve čtvrti Hamidíja, který věřící opravili a ve kterém jsou znovu celebrovány mše. Slovutná byla i kebabárna „Jazan“, která stála na hlavní cestě od Starých hodin ke čtvrti Zahrá’ a východnímu obchvatu města. Byla výjimečná hlavně tím, že odpoledne chlapci na špíz nainstalovali přes metr tlustý pás jehněčího, přičemž zhruba do druhé ranní po něm nezbylo nic. Odkud stále brali zákazníky (protože každý den ti samí lidé přeci kebab jíst nebudou, nebo ano?), mi není jasné – faktem ale je, že Hamídíja a celé staré homské město svého času vždy poměrně hustě navštěvované i osídlené.

Křižácká citadela Krak des Chevaliers leží v malebné krajině na západ od Homsu, zhruba na půl cesty k městysu Safíta. Nedaleko je i podobně známý a vyhledávaný Saláhuddínův hrad, spolu s nímž je Krak na seznamu památek Unesco. Safíta připomíná provinční město kdesi ve španělské Andalusii, je přitom i obklopená olivovými háji. Safíta je dál pozoruhodná naprosto úchvatnou kubickou rozhlednou, resp. strážní věží, která tvoří její dominantu a je vidět ze širokého okolí. Nejčastěji je k zahlédnutí právě z cesty z Homsu do Tartúsu, to už bychom byli ale za odbočkou na Krak. Na ten se musí zabočit o něco dřív a cesta pak vede přes několik vesnic vzhůru do kopce. V současné době je místo zcela prosté jakýchkoli nebezpečenství, jak ostatně dokládá už dokumentace z roku 2015 – od té doby se stav nezměnil, a pokud ano, pak jedině k lepšímu.

Podobně nedotčená je i další citadela, která (významem, rozsahem i architektonickou a estetickou hodnotou) Kraku minimálně konkuruje, a sice bývalá křižácká pevnost Margat (arabštině Qalaat Marqab). Leží na ostrohu blízko přístavního města Banjásu. Pokud jde o určitou „sumu“ turistického vyžití, vychází Margat ještě líp než Krak – už jen proto, že má blízko k moři, v okolí jsou pláže, restaurace a další turistický, pohostinský a zábavní servis.

Typické jsou pro oblast na východ od Homsu tzv. „včelí domky“, což je svérázný typ obydlí pro zde usedlé kočovníky. Mnohé z nich jsou dodnes obývány lidmi, kteří jakoby byli prvním avízem nekonečného množství kulturních variací, lehce odlišných dialektů a dalších distinktivních znaků větších či menších komunit obývajících široké prostory právě mezi východem provincie Střed (= Homs) a v podstatě až Irákem se všemi jeho pouštěmi. Místní (stejně jako Iráčané či beduíni) vyslovují namísto např. „kláb“ či „jahkí“ („psi“ a „mluví“) už spíš „čláb“ a „jahči“, ženy mají pestrobarevné šaty a tetování, které ukazuje na jejich rodovou příslušnost. Je to krásný kus venkova, co byl sice už víckrát popsán, stále ale čeká na grandióznější objevení.

I Sýrie má své „híry“, tedy pouštní „paláce“, stavěné či (většinou od Byzantinců) převzaté, upravené a užívané či obývané knížaty lokálního významu, popř. sloužící jako občasná útočiště vyšší šlechty nebo vládnoucích elit. U nás je do širšího povědomí pomohl vepsat Alois Musil, který pro moderní svět (znovu)objevil a popsal (nejen) Qasr (či „Qusajr“, tj. „zámeček“) Amra. Zatímco Qasr Amra se nachází v dnešním Jordánsku, je Qasr ibn Wardán jedním z nejkrásnějších pouštních zámků Sýrie a leží na konci jedné z cest vedoucích z Homsu směrem k Palmýrským horám. Zámek je jednou z nejnázornějších ukázek přechodu od byzantinského stylu k pouštní pevnostní architektuře raného islámu.

Mezi nejznámější turistická lákadla patří Palmyra, archeologické naleziště, jež bylo v roce 1980 zařazeno na seznam světového dědictví Unesco.  Významné antické centrum Syřany nazývané Tadmur, jemuž ve 3. století n. l. kralovala proslulá Zenobia, leží v blízkosti stejnojmenné moderní zástavby přibližně ve středu provincie Homs. Pozornost světových médií místo poutá od května 2015, kdy se jej zmocnila extremistická organizace Dá’iš a začala s okázalou destrukcí tamních památek. Mezi zničené sakrální monumenty patří socha lva bohyně al-Lát, Baal-šaminův chrám, Belův chrám či Elahbelova věž. Fanatici se nevystříhali ani devastace objektů čistě světského charakteru jako Vítězného oblouku připomínajícího římské vítězství nad Parthy. Vedle historických památek Dá’iš také zničil přilehlou Palmýrskou věznici, jež nechvalně proslula v období vlády Háfize al-Asada, otce současného prezidenta. V březnu 2016 Palmýru získala pod kontrolu syrská vláda, nicméně v prosinci ji Dá’iš překvapivým útokem opět dobyl. V současnosti čelí extrémisté razantní ofenzivě Syrské arabské armády a jejích spojenců z libanonského hnutí Hizballáh a definitivní konec jejich vlády na městem je pouze otázkou času. V průběhu bojů se však objevují zprávy o další cílené destrukci slavných monumentů (tetrapylon, amfiteátr). Štěstím v neštěstí bylo, že extremisté nestihli (a s největší pravděpodobností ani nestihnou) zničit většinu palmýrských památek. Navíc existuje reálná šance v budoucnosti obnovit většinu zničených objektů díky využití 3D technologií. Aktuálně to ale bohužel vypadá, že obnova Palmýry jako jednoho ze syrských turistických „highlightů“ je prozatím v nedohlednu.

Raritní dominantou města Hamá jsou prastará dřevěná kola, tzv. „nawá’ír“, která jsou poháněna řekou a sloužila k nabírání a zdvihu vody. Bývala vždy oblíbeným místem dovádění mládeže, tedy spíš kluků, kteří se rádi předháněli v tom, kdo se kolem nechá vyvézt výš, aby pak z co největší výšky skočil. Jak jsem se zmínil o „Oriental Batmanu“, tak v něm prodával starší člověk, co si nechal říkat abú Chálid. Dobře se u něj nakupovaly známky, mince a další sběratelské drobnosti. Cenu sice znal, když ale bylo třeba, dovedl sehnat i slevit. Jednou mě i trochu vyvedl z míry, to když jsem mu řekl, že až pojedeme z Aleppa zpátky, ať nám počká se sérií jakýchsi starých bankovek, že se musíme rozmyslet. Co čert nechtěl, zrovna ve chvíli, kdy jsme se tam vrátili, ji zrovna nabízel nějakým Francouzům. Celkem jsem se na něj tenkrát obořil, což si doteď malinko vyčítám – ten člověk tenkrát vypadal, že jsou to jeho poslední chvilky. Takže ještě dodatečně, abú Chálide – velká omluva!

Významná archeologická naleziště a velké množství památek z antického, křesťanského i islámského období se nacházejí v provincii Idlib na severozápadě Sýrie. V současnosti provincii z větší části ovládají ozbrojené opoziční skupiny, z nichž většinu tvoří džihádisté. Místní kulturní dědictví je tak ohroženo v souvislosti s probíhajícími boji a z nich plynoucí destrukce. Problémem je rovněž chaos, jenž v oblasti nastal poté, kdy nad ní vláda ztratila kontrolu. Ten měl za důsledek bezprecedentní rozprodávání kradených artefaktů na černém trhu a též rozebírání jednotlivých objektů za účelem získání stavebního materiálu. Některé historicky cenné stavby jsou využívány jako útočiště místními vysídlenci, jiné slouží skupinám rebelů jako kasárna či cvičiště.

Ve snaze čelit chaosu a krádežím místní aktivisté založili „Idlibské památkové centrum“. To má za cíl zabránit devastaci památek a zajišťovat jejich ochranu. Skupina monitoruje zcizené artefakty a aktivně usiluje o ochranu historických objektů. Centrum působící v komplikovaných podmínkách na území ovládaném rebely doufá v oficiální uznání od UNESCO.

Je velká otázka, jak vše dopadne se starým alepským trhem. Do konfliktu to byl společně s Istanbulem (tam je to ale jaksi z podstaty) a íránským Tabrízem pro mě osobně nejkrásnější krytý trh v Orientu. V současné době je zhruba polovina z jeho údajně až 13 kilometrů (!) chodeb a chodbiček zničena, přičemž není jisté, jak bude probíhat obnova a zdali se v plném rozsahu podaří. Toto vše, stejně jako stav a renovaci dalších památek budeme ale průběžně sledovat, podobně jako se budeme věnovat novinkám z oblasti odpočinkové turistiky, turistického ruchu a dalších forem vyžití – které Sýrie vždy v míře vrchovaté poskytovala a i nadále plánuje poskytovat.

Related posts