Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Arabský rap: výrazový prostředek ve striktním slova smyslu

Arabský rap: výrazový prostředek ve striktním slova smyslu
Dnes se podíváme na arabský rap a hip-hop. Nebudeme ani tak mluvit o nějaké nagelované egyptské či libanonské scéně, spíš nahlédneme pod pokličku toho, co se děje v tak nějak „opravdovějších“ destinacích. Tam, kde se rap rodí takřka zespodu, mimo jiné na arabizovaných francouzských předměstích, popřípadě v první linii libyjské války – jak se totiž zdá, právě tam jede tahle muzika naplno. 

Také u nás se v posledních letech sem tam objeví letmé zprávy o slibně se rozvíjející rapové / hip-hopové tvorbě v arabském světě. Rap jak známo vznikl ve Spojených státech amerických v sedmdesátých letech minulého století v afro-americké komunitě, postupně si vydobyl v rámci hudebního byznysu silné postavení, pozvolna se šířil do světa a některé jeho formy se staly nedílnou součástí mainstreamové pop-kultury v západních zemích (avšak zdaleka nejen tam). Významnou součástí tohoto hudebního žánru je také rap orientovaný na sociální problematiku, případně přímo rap politicky angažovaný. Ten byl v některých dobách dominantnější, v jiných méně, vždy však byl zřetelně přítomný. Současné problémy arabského světa a nespokojenost velké části tamní mládeže k tepání společensko-politických poměrů přímo vybízejí a rapová hudba se zdá být v tomto ohledu pro mladé Araby ideálním komunikačním prostředkem.

V určitém smyslu lze za kolébku arabského rapu považovat Francii. V zemi galského kohouta se v devadesátých letech utvořila skutečně rozsáhlá hiphopová scéna a tamní trh se stal, co se týče rapu, druhým největším na světě hned po USA. Naprostá většina francouzských rapperů má rodinné kořeny v arabském Maghribu (Alžírsko, Tunisko, Maroko) či ve frankofonních oblastech subsaharské Afriky a Karibiku. Mezi oblíbené arabské interprety či skupiny s alespoň částí členstva arabského původu patří například 113, La Rumeur, Lunatic, Médine, La Fouine či Sniper. Texty svých skladeb tito umělci rapují ve francouzštině okořeněné prvky maghribské arabštiny v rámci slangu typického pro předměstí (banlieues) Paříže a dalších velkých francouzských měst, odkud většina rapperů pochází.

Vedle sociální tématiky a deskripce života „na hraně“ se v jejich textech často objevují odkazy na země původu a časté je též hlásání africké jednoty v rámci francouzských ghett. Velmi silná je identifikace s palestinskou kauzou a hledání paralel mezi trpkým osudem Palestinců a životem na předměstích Paříže či Lyonu. Různé reminiscence na arabský a africký původ lze nalézt i v rámci módy (palestinské šátky jako doplněk ke sportovnímu oblečení, trika s mapou Afriky apod.). Francouzský rap se všemi jeho aktuálními neblahými tendencemi směrem k bezduché komercializaci a obsahové vyprázdněnosti (obdobně jako v USA) tak představuje dosti unikátní subkulturu čerpající inspiraci v syntéze kultury zemí původu rodičů či prarodičů a kulturního prostředí Francie, jež je pro interprety (a jejich „nebílé“ posluchače) zemí vlastní a zároveň stále do značné míry cizí.

Vazby na „původní domovinu“ s nadsázkou prezentuje kupříkladu skladba Tonton du bled z alba Les princes de la ville od pařížské formace 113, jež se v době vzniku (1999) stala svého druhu hymnou francouzských banlieues.

V recentnější době se potom ani francouzským rapperům nevyhnul počáteční optimismus z revolučního pnutí v arabských zemích. Tématu Arabského jara je věnována melodická skladba Arabia z roku 2011, na niž se sešel francouzsko-arabský rapový „all-star team“ spolu s alžírským zpěvákem Redou Talianim.

A nyní se podívejme už přímo do arabského světa: přestože se zárodky hip-hopové  scény místy začaly utvářet již dříve, o relativním rozkvětu arabské rapové tvorby lze hovořit až v první dekádě současného století. Důležitým bodem byl rok 2006 a pořad Hiphopna (Náš hip hop) vysílaný na stanici MTV Arabia, jenž se zabýval vyhledáváním rapových talentů napříč arabským světem. Zcela zásadním impulsem pro vznik velkého množství uskupení a rozšíření rapu lokální provenience mezi mladé Araby se potom staly právě události Arabského jara.

Arabský hip-hop je přirozeně velmi ovlivněn americkým (a v případě zemí Maghribu též zmiňovaným francouzským) vzorem, na druhé straně jsou v něm po hudební i textové stránce silně přítomny i některé typické prvky vycházející z regionální kultury a lokálních sociálních podmínek. Typická je velmi adresná politická a sociální kritika, účtování s tyranií a cenzurou, ženská témata či kupříkladu téma prodeje a konzumace drog a problémů s tím spjatých. Pakliže jedna z klasických pouček tvrdí, že umělecká kreativita jde ruku v ruce s lidským strádáním, nezdá se, vzhledem k současnému stavu arabských společností, že by lokální rap směřoval jako ve značném množství západních případů k obsahové degeneraci, zahleděnosti sama do sebe a popření vlastních kořenů. Obsah a celková úroveň lokální rapové tvorby však přirozeně závisí na místních podmínkách. Zatímco v Libanonu či v současném Tunisku mají rappeři poměrně příhodné podmínky a množství možností, v Saúdské Arábii je hip-hop tamními mravokárci považován za obscénní nemorální hudební styl a projev západní dekadence neslučitelný s „pravými“ islámskými hodnotami. Saúdský hip-hop tak dosud zůstává v podstatě „undergroundovým“ fenoménem.

O skutečně silné hip-hopové scéně, jejíž někteří interpreti si vybudovali renomé i mimo oblast Blízkého východu, lze hovořit především v případě Palestinců. Specifičnost palestinského hip-hopu je dána do značné míry specifickou životní zkušeností Palestinců. Jedním z klíčových témat jejich textů je samozřejmě izraelsko-palestinský konflikt a problémy spjaté s životem na územích pod izraelskou okupací či v Izraeli samém v podobě příslušníků diskriminované arabské minority. V proslavení palestinského rapu na mezinárodní úrovni sehrál významnou roli dokument Slingshot Hip Hop americké režisérky se syrsko-palestinskými kořeny Jackie Salloum z roku 2008, jenž mapuje vývoj arabské rapové scény v Izraeli, na Západním břehu a v Pásmu Gazy. Dokument měl premiéru na Sundance Film Festival v Utahu, největší přehlídce nezávislých snímků na světě.

Největšími hvězdami dokumentu a bezpochyby nejznámější palestinskou rapovou formací doma i v zahraničí je trio Dam založené roku 1998, jehož členové pocházejí z izraelského města Lod. Kapela vedle arabštiny rapuje též hebrejsky a anglicky a ve svých textech se vyslovuje proti rasismu, diskriminaci a politickému útlaku všeho druhu. Snaží se mířit i na židovské publikum, v roce 2001 však v Izraeli vzbudila velkou nevoli kvůli textu písně Mín irhábí? / Kdo je tu terorista? („Demokracie? Bože, vždyť jste nacisti! Znásilnili jste arabskou duši, ta otěhotněla a zrodila dítě nazvané bombový útok. A pak nás nazýváte teroristy, přitom vy jste zabíjeli a plenili.“). Skupina, která dosud vydala dvě oficiální alba, pravidelně koncertuje po světě a vystupovala v řadě západních měst včetně New Yorku, Londýna či Paříže.

Tématu izraelsko-palestinských vztahů je věnován i její song z roku 2004 s výmluvným názvem Hún wulidtu (Narodil jsem se tady):

Píseň Law ardžiʽ biz-zaman (Kdybych mohl/a vrátit čas) z roku 2012 naopak míří do „vlastních řad“ a kritizuje fenomén tzv. vražd ze cti.

Za „první dámu arabského hip-hopu“ je označována Shadia Mansour (Šádíja Mansúr), s níž se v roce 2015 mohli seznámit i čeští zájemci během jejího vystoupení v rámci plzeňského Arabfestu. Byť je sama rodačkou z Londýna, její rodiče jsou původem arabští křesťané z Haify a Nazaretu a v budoucí zpěvačce od mala pěstovali velmi silný vztah k palestinské vlasti. Shadia běžně vstupuje v tradičním palestinském oděvu a její texty jsou, vedle častých feministických témat, prodchnuty velmi tvrdou kritikou izraelské okupační mašinérie. Příkladem může být píseň z roku 2008 Kullun ʽindun dababát (Vše co mají, jsou tanky).

Zde živě z plzeňského koncertu:

Není překvapivé, že se rapu daří též v Libanonu, jenž je mezi arabskými státy charakteristický svojí velkou otevřeností západním vlivům. Obecně lze říci, že je zdejší hudební produkce vedle Turecka a Izraele na Blízkém východě nejrozmanitější a nejvíce se inspiruje západními trendy, a to včetně těch alternativnějších. Mezi řadou zajímavých umělců pohybujících se kreativně ve vlnách hip-hopu lze zmínit například Gaafara Touffara (Džaʽfar at-Tuffár), který velmi originálním způsobem kombinuje rap s tradičním libanonským stylem zpěvu a melodickou folklorní hudbou za současného silného politického sdělení v textech jako v případě písně Bajna al-hádžiz wa al-mawt (Mezi překážkou a smrtí).

Rap se rovněž těší mimořádné oblibě v Tunisku, kde se politicky a sociálně kriticky laděné skladby místních interpretů před vypuknutím Arabského jara šířily především prostřednictvím Youtube a Facebooku, jež umožňovaly svobodné vyjádření nekonformního názoru. Tuniský rap, jenž se vyznačuje celkovou syrovostí, sehrál významnou roli i během tzv. jasmínové revoluce. Tuniská společnost byla na jednu stranu v rámci arabských zemí dosti otevřená západním vlivům, zároveň však byla Ben Alího diktatura jedním z nejrepresivnějších režimů, co se týče svobody slova a médií.  Většina rapperů tak byla za svoji tvorbu v letech předcházejících Arabskému jaru různě „popotahována“ ze strany státních orgánů. To byl také případ interpreta vystupujícího pod jménem El Général, jenž vpředvečer revolučních událostí v listopadu 2010 uveřejnil na Youtube svoji skladbu Ráis le bléd (Prezident země), v níž vytýkal prezidentu republiky útlak obyčejných lidí a všeobecný společenský a ekonomický úpadek. Píseň se začala lavinovitě šířit po sociálních sítích a stala se jakousi hymnou protivládních protestů nejen v Tunisku, ale třeba i ve vzdáleném Jemenu. Naléhavost skladby během revoluce podpořila i skutečnost, že za ni byl El Général zatčen a několik dní držen ve vazbě.

I po pádu Ben Alího režimu ovšem tuniští rappeři vytrvale pokračují v kritice poměrů v pozvolna se demokratizující zemi. Světovou pozornost připoutala kauza rappera Weld El 15, který si za urážku policie ve skladbě Búlísjá kléb (Policajti jsou psi) v lednu 2013 vysloužil dva roky natvrdo. Po hlasité kampani za jeho propuštění mu však byl nakonec rozsudek prominut.

Zcela unikátní rapová scéna se potom zrodila v Libyi s koncem diktatury Muʽammara al-Qadháfího a následným pádem Libye do podoby de facto zhrouceného státu plného vzájemně bojujících frakcí a na ně napojených milicí. To podnítilo vznik specifického žánru libyjského „military rapu“. Jeho předním zástupcem je rapper Volcano, původně student anglistiky z Benghází, jenž začal s rapem po Qadháfího pádu. Volcano se v libyjském infernu rozhodl přidat coby voják na stranu mezinárodně uznávané vlády v Tobruku a genarála (dnes již maršála) Chalífy Haftara. Svou tvorbou se snaží se inspirovat mladé Libyjce k boji proti džihádistům. Videoklip k písni Sawt aš-šaʽb (Hlas lidu) z roku 2015 byl natočen přímo na frontové linii v Benghází. Inspirace americkým „gangsta-rapem“ je zde zřejmá, nicméně, při všem respektu k nekompromisní drsnosti amerických „gangstas“, v libyjském případě působí celá záležitost přeci jen o něco víc „real“.

Related posts