Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Čína a Izrael: Panda s Krtečkem, nebo Konfucius vs Mojžíš?

Čína a Izrael: Panda s Krtečkem, nebo Konfucius vs Mojžíš?

Doba nazrála tak, že kdokoli dnes vyvíjí jakoukoli aktivitu s Čínou, řeší určitá dilemata daná postupně se nakupivšími okolnostmi. S trochu nadsázky se dají charakterizovat jako váhání nad tím, zda chytím C-19, koupím zmetek, dostanu se pod vliv Pekingu či začnu být politicky nepohodlný. Ve skutečnosti tu jde ale hlavně o dvojí: (ne)závislost toho či onoho teritoria a míru určité ekonomicko – vlivové (či kulturní?) difuze (resp. infuze, o níž oponenti Pekingu tvrdí, že ji čínská státně-kapitalistická nomenklatura v procesu ujařmování jí vybraných teritorií jejím představitelům ráda průběžně vpichuje do žil – míněno samozřejmě obrazně!).

Alternativou k takovému přístupu je častokrát vyhledání druhého hlavního velkého bratra, tedy USA. Případně setrvání v jeho bratrském stisku – což ve finále v každém příslušném teritoriu znamená především vítězství jedinců nakloněných spíš Washingtonu nad jedinci nakloněnými Pekingu. Celé divadlo je (kromě širšího nezájmu běžných lidí o tu či onu stranu) charakterizováno většinou tím, že jakmile se ručičky dějinných vah začnou vychylovat ve prospěch Číny, začínají se hlasitě ozývat „Transatlantičtí“, a jakmile se v důsledku jejich tlaku začnou opouštět započaté projekty s Říší středu, začnou být (většinou přes své místní spojence, někdy i napřímo) hysteričtí a zarputile nátlakoví zase Číňané.

Takto věc probíhá z pohledu právě ujařmovaných – tedy obecně menších či slabších – národů. I zde totiž platí, že interpretace geopolitických procesů je z pohledu velmocí zcela jiná, než z pohledu (prominentních interpretů) malých států. Zatímco velmoci jsou – slovy klasika – odkázáni ke vzájemné spolupráci, jsou malí ve většině případů odsouzeni ke spolupráci se svým „spádovým“ velkým patronem. (Přičemž jen skutečně nemnozí – a v tomto by mohla být Česká republika stále ještě poměrně čestnou výjimkou – dovedou své zahraničněpolitické vektory diverzifikovat tak, aby na jejím teritoriu byly jednotlivé hlavní velmoci co nejaktivnější, vzájemně se držely v šachu, ale především investovaly nebo utrácely peníze jinak).

Jde-li o Izrael, není jeho pozice (po formální stránce) odlišná od pozice kteréhokoli malého až středního státu – snad jen s několika (obsahovými) výjimkami. Ze svého pohledu je situován v pro něj nepřátelském regionu (okolnosti, včetně toho, do jaké míry byla taková geografický výběr i metody vedoucí k založení volbou „otců zakladatelů“ nechme nyní stranou), zahraniční politika je dle možností multivektorová (s některými omezeními danými většinou obecně známými okolnostmi), ovšem s jasnou převahou vlivu USA, na něž má země klíčové, přičemž (nejen) z bezpečnostního hlediska vitální vazby. Podobně nicméně uplatňují a realizují přes tohoto svého nejbližšího (až „nejintimnějšího“) spojence na Blízkém Východě četné ze svých geopolitických plánů a záměrů i Američané. Ti zároveň nepomýšlejí na to, že by svůj vliv na BV jakkoli oslabili – naopak jejich ambicí je co nejvíc posílit síť svých přirozených spojenců provázaných nejen společnými bezpečnostními a geopolitickými zájmy, ale především ekonomickými a mocenskými cíli.

Není proto s podivem, že se Američané při pohledu na rozvíjející se izraelskou spolupráci s Čínou kaboní a podnikají nejrůznější formy nátlaku na to, aby některé z projektů, které (ne nepodobně kolegovi hlavního hrdiny, sociologa Víti Jakoubka z české klasiky Vrať se do hrobu) „velmi odvážně začaly“ následně také „velmi vážně onemocněly“, čti: byly zrušeny, re-tendrovány či uděleny firmě pocházející z „tradiční spřátelené strany“ (tedy domácí, ze Západu či USA).

I zde pochopitelně hraje roli opatrnost až obavy vyvolané masivním čínským nástupem na světovou ekonomickou a vlivovou scénu během posledních hlavně 10 let, jakož i předpoklad ambic jakékoli takové entity když ne nadále posilovat své pozice, tak se je aspoň snažit udržet. A jak jinak než právě sběrem informací, vytvářením sítí místních sympatizantů a dalším získávání veřejnosti, odborníků, byznysmenů ale i politiků a veřejných činitelů na svou stranu. Jsme opět u toho, že stejný proces se děje všude na světě – jen s tím, že takové zastávky na novodobé Hedvábné stezce či pásu, které disponují obhájitelně pravděpodobnou strategickou důležitostí, budou přitahovat pozornost ještě o něco víc. Tím spíš, mají-li v nich souběžný zájem právě Američané.

Svůj domácí odraz těchto supranacionálních jevů a souvislostí má v podobě svých vlastních Tvrdíků, Hřibů či Kalousků i Izrael – to však stále ještě mluvíme o čistě širším geopolitickém rámu.

V případě tzv. „židovského státu“ však existuje ještě další rovina, na níž je třeba brát při eventuálním navazování vztahů s Čínou ohled – tedy vztahy regionální.

Ta samá Čína, která chce být partnerem Izraele, je totiž zároveň významnou oporou některých hráčů, které Tel Aviv (z jeho pohledu celkem logicky a oprávněně) považuje za své nepřátele. Peking stojí za Íránem, který podporuje logisticky, finančně, obchodně i geopoliticky legislativně (OSN a další), za Sýrií i Libanonem. Jediný (společný) ostražitý vztah lze snad pozorovat vůči radikálnímu křídlu Palestinců (Hamás), kde jsou sice odlišné hlavní priority obou států (Izraeli jde o prevenci přímého pozemního či raketového útoku z Hamásem ovládaných území; Číně o zpravodajská data v podobě možných vazeb na Ujgury či jiné islámské radikály, kteří by mohli mít dosah až na chanský matěrik), jinak je Čína v arabském kolektivu „spíše oblíbena“ – naproti tomu pro Izrael by i „spíše neoblíben“ bylo vyznamenáním: zatímco stran Sýrie by Tel Aviv ocenil především dřívější „háfizovský“ klid (a hlavní současná averze vůči Damašku má svůj kořen především v obavách z přítomnosti íránských jednotek v zemi) a v Libanonu má s některými politickými frakcemi téměř stejnou názorovou linii (přičemž hlavní obavy jsou zde opět z proíránsky naladěného Hizballáhu), může daleko větší (a tím horší, že nepředvídatelné) nebezpečí na státní i nestátní rovině hrozit paradoxně z těch sousedních zemí, s nimiž má oficiální vazby – tj. z Jordánska a Egypta.

Skutečně kritická však je pro Izrael vazba Pekingu na Teherán, stejně jako vliv Číny v OSN, z možných strukturálnějších záležitostí pak možný sběr informací (buď přímo v průběhu ekonomických činností v zemi, nebo pomocí chytrých technologií apod.) či postupné ovlivňování veřejného mínění pomocí kombinace různých pák (ekonomické, ideologické apod.). Dále je nutné si uvědomit, že slova člena jakési české pravicové strany, že „agent pracující pro Číňany nemusí být Číňan“, jsou bohužel pravdivá (ačkoli daný člen mohl v rámci férovosti dodat, že stejně tak platí i pro jakýkoli jiný stát, včetně USA!).

Zkombinujeme-li to s majoritním čínským cílem v rámci OBOR pro danou část světa – tj. zabezpečit si hladký přístup do Středomoří, přičemž jsou 3 varianty (Turecko, „Syrolibanon“ a, jak se zdá, stále i Izrael), z nichž i kdyby jen jedna dlouhodobě vyšla, bude to velmi „hǎode“ – zjišťujeme, že pravděpodobnost toho, že Izrael se pro Peking kdykoli může stát jen položkou v plánu, přičemž hlavní důraz nebude na zachování jeho identity, ale ryze na přínosu jeho území a jí poskytované infrastruktuře – lze pochopit, že čínské ambice mohou nejen v izraelských Hřibech či Kalouscích, ale i střízlivěji uvažujících občanech budit určité pochybnosti. Tím spíš, že právě Izrael je zřejmě jedinou zemí na světě, vůči které projevují jinak stroze pragmatické USA určitou „citovou“, tj. „upřímnou“ náklonnost, kterou se nebojí ventilovat i navenek – naopak, patří to k bontonu. (Přičemž není asi nutné dodávat, že to není něco, co by vzešlo z Ameriky irské či texaské, ale spíš manhattanské, tj. židovské, intelektuální, vlivové…)

Ať je tomu jakkoli, tuto vazbu Čína nenabízí. Peking sice dovede marketingově spářit Pandu s Krtečkem, nicméně ta prvoplánovost v zaměření na předpokládané prostoduché konzumní masy kombinovaná s dětinskou neotesaností a ve finále i arogancí vůči recipientskému publiku (= myslíme, že jste hloupí, a proto reagujete hlavně na signální, výrazné a povrchní podněty – proto Vám nabízíme alianci Pandy s Krtečkem, metaforu odpovídající vaší inteligenci; dirigentský um např. Daniela Orena byste stejně nepochopili a navíc jím ani nedisponujeme) je celkem zřejmá.

Nicméně schopnost mluvit jazykem oslovujícím široké masy je – podobně jako v případně Ruska – klíčem k čínskému úspěchu (kromě Pražského hradu, paradoxně největšího přítele Izraele) mimo jiné právě i v arabských zemích.

Právě tato vazba, která je podobně „citová“ (či na city hrající) jako (dojem emocionality budící) vazba Washingtonu na Tel Aviv, je dost pravděpodobně hlavním podvědomým apelem burcujícím izraelskou ostražitost ve vztahu k Pekingu: obavy, že Čína se se v zásadě emocionálně a konfuciánsky naladěnými arabskými sousedy domluví vždy snáz, než s racionálně a institucionálně nastavenými Izraelci, mohou být více než oprávněné. Protože pak už je jen krok k tomu domyslet, jaké pořadí priorit si při – dříve či později nutně nastalé volbě – coby nový lokální hegemon určí; osobně bych předpokládal kombinaci zájmu o a) arabský lid coby ideální „výrobní sílu“, zároveň však o izraelské technologie a fungující společenskou platformu, b) funkčnost a zaručení co nejdelší trvanlivosti OBORu, c) dlouhodobý „mír“ a „klid na práci“ v oblasti.

Přeloženo: o Čínou zaštítěnou fúzi blízkovýchodních společností v souvislý pás racionalizovatelných zdrojů tak, aby s maximální mírou předvídatelnosti docházelo k realizacím co nejefektivnějších společensko-ekonomických interakcí za účelem budování win-win štěstí.

Tedy vše, co Izrael nechce, protože by to znamenalo takovou míru rozpuštění se jím pracně (byť se můžeme ptát nakolik lživě či pokrytecky) budované identity, že by to ve finále znamenalo jeho zánik. Stejný, jaký mu de facto prorokují i Arabové či Peršané – tj. nikoli vyhnání do moře či zničení Haify nebo Tel Avivu; naopak jejich vytrvání s přežitím veškerých existujících struktur coby nejvyspělejších technologických i ekonomických hubů v oblasti, s nadále žijícími židovskými komunitami, ovšem se ztrátou toho nejcennějšího, protože iracionálního – ryze židovské identity, resp. v praxi toho, co v rámci aktuálního sporu o české přátelství s Izraelem nazval oxfordský profesor Avi Šlajm (téměř přesně) „etnokracií“.

Vývoj k takovému stavu nicméně stejně směřuje, zároveň je takový stav tím jediným, co zaručí dlouhodobé mírové soužití Židů s ostatními, resp. (znovu)přijetí židovských komunit do širší rodiny blízkovýchodního etnického universa. Ovšem Izraelci k tomu musejí dospět sami, případně pod tlakem objektivních okolností a vývoje. Těžko se k tomu ale dá dojít „po čínsku“, resp. Číňané možná neprovedli úplně dobrou analýzu, pokud o Izrael vůbec usilují – vztahy v tomto neuralgickém bodě planety jsou totiž určitě složitější než prosté kamarádství vycpané pandy a komiksového krtka.

Ostatně podobně, jako lze předpokládat, že podstatně rozvinutější budou i analytické schopnosti těch, kdo mají péči zachování identity Izraele (čti: národní bezpečnost, tj. vyhodnocování hrozeb a malování čertů na zeď) na starost.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts