Přinášíme závěrečnou část seriálu věnovaného jak alianci moci a religie v Saúdské Arábii, tak i důsledkům tohoto sepjetí včetně reakcí na něj, které byly nejednou extrémní povahy. Poslední díl, mapující období od konce 20. století do současnosti, přiblíží několik základních tendencí, které postupně dospěly do své krystalizace – ať již urputnou snahu držet extremismus vně saúdského území (a to i za cenu vnímání Saúdské Arábie jako sponzora terorismu), příčiny zrodu hnutí al-Qá´ida či paralely s tzv. Islámským státem, ale i postupný nástup reformních tendencí uvnitř samotného saúdského režimu – podobně jako zamyšlení nad tím, do jaké míry je možné (současné) reformy skutečně prosadit.
Pro Saúdskou Arábii a její vztah s extrémním proudem salafistů byla bodem zlomu první válka v Zálivu (1990 – 1991). V souvislosti s iráckou invazí do Kuvajtu a přímým ohrožením království se saúdští vládci uchýlili k mimořádně kontroverznímu kroku a umožnili rozmístění více než půl milionu amerických vojáků v zemi. Masivní přítomnost jednotek „nevěřících“ na půdě Arábie – v kolébce islámu – byla u běžných obyvatel monarchie krajně nepopulární. Kritika na adresu rodu Saúdů (Ál Saʽúd) se nesla i ze strany jindy loajálních oficiálních náboženských učenců (ulamá). Vcelku obtížně se saúdskému režimu nakonec podařilo získat od Abdulʽazíze ibn Báze (1910 – 1999) a dalších z nejvýznamnějších ulamá souhlasná dobrozdání (fatwá) pro tento krok. Opozice proti zahraniční politice Saúdů však neutichala. Když bylo oznámeno, že by v zemi až několik desítek tisíc amerických vojáků mělo zůstat dlouhodobě, propukla vlna demonstrací. Protestů se tehdy účastnil i zasloužilý veterán Saúdy sponzorovaného antisovětského džihádu v Afghánistánu Usáma bin Ládin (1957 – 2011). Nespokojenost se saúdskou vládou se nicméně neomezovala pouze na islamistické radikály, ale prostupovala mnohem širšími vrstvami společnosti.
Liberální hlasy požadující celkové uvolnění sociálních poměrů v Saúdské Arábii byly relativně omezené a týkaly se především různých exilových představitelů. V monarchii samé naopak nabýval na síle ultrakonzervativní proud salafismu nazývaný Sahwa (Probuzení). Obdobně jako u džihádistů bylo toto hnutí také eklektickou směsí klasického wahhábismu a ideologie Muslimského bratrstva, byť nikoliv přímo militantního qutbismu. Sahwa obviňovala saúdský panovnický dvůr, že z království udělal de facto protektorát Spojených států a umožnil v zemi šířit západní vlivy. Kritizovala korupci a uzurpování si bohatství země omezenou skupinou lidí a především údajný celkový odklon od islámských hodnot a norem, jenž se měl projevovat mimo jiné i v příliš liberálním přístupu ve vztahu k ženám a jejich společenské roli. Předními postavami hnutí Sahwa se stali náboženští učenci Safar al-Hawálí (n. 1950) a Salmán al-Awda (n. 1956), kteří se v roce 1993 podíleli na založení Výboru na obranu legitimních práv (Ladžnat ad-difá an al-huqúq aš-šarʽíja), který si kladl za cíl prosazovat program hnutí a stavěl se proti z jeho pohledu přílišnému konformismu nejvyšších vrstev ulamá a jejich kolaboraci se světskou mocí. Jednalo se o první skutečně otevřené opoziční hnutí proti saúdskému režimu.
Režim v čele s králem Fahdem ibn Abdulʽazízem (1921 – 2005) reagoval rozporuplně. V některých oblastech – najmě co se týče ženské otázky – opozičním aktivistům ustoupil a přimknul se k ještě většímu konzervatismu. Proti hnutí Sahwa samému nicméně zakročil nesmlouvavě a oba jeho čelní představitelé byli v roce 1994 uvězněni. Ibn Báz uveřejnil fatwu, v níž prohlásil Hawálího a Awdu za nezpůsobilé k výkladu náboženství a kázání, pakliže neučiní pokání (tawba) a nenapraví se. Odvoláno z funkcí bylo ovšem i množství vrcholných oficiálních učenců, kteří v kritickém momentu neprojevili panovnickému dvoru patřičnou míru loajality. Počet osob autorizovaných k vydávání fatew byl postupně omezen a ulamá se v politické rovině dostali do zcela podřízeného postavení vůči vládě. Obrovský vliv jim nicméně zůstal v ryze sociálních otázkách coby strážcům veřejné morálky a garantům vzdělávacího systému. Již v roce 1992 král Fahd prosadil tzv. Základní zákon pro vládnutí (an-Nizám al-asásí li-l-hukm) – cosi na způsob ústavy, již Saúdská Arábie dosud postrádala –, v němž jsou za ústavu státu explicitně prohlášeny Korán a sunna (prorocká tradice).
Saúdský režim v této době začal protežovat jiný proud salafismu tzv. madchalismus (at-tajjár al-madchalí) inspirovaný osobou Rabího al-Madchalího (n. 1932). Někdejší vedoucí centra pro studium sunny na Islámské univerzitě v Medíně navázal na nestora apolitického proudu salafismu Násiruddína al-Albáního (1914 – 1999) a stal se ardentním kritikem Muslimského bratrstva, hnutí Sahwa i džihádistického proudu. Oproti tradičním kvietistickým salafistům však šel Madchalí mnohem dál v bezpodmínečné podpoře saúdskému dvoru jakož i dalším diktátorským režimům v arabském světě včetně těch kvazisekulárních. V devadesátých letech tak byli madchalističtí salafisté podporování mimo jiné i ze strany režimu Husního Mubáraka (n. 1928) v Egyptě. Madchalího ústřední tezí bylo, že je nezbytné osobním příkladem a trpělivou „misijní“ činností (daʽwa) šířit islám v salafistické interpretaci a krok za krokem napravovat praxi většiny muslimů, kteří dle jeho názoru sešli z „přímé stezky“ (as-sirát al-mustaqím). Jakákoliv politická angažovanost – nemluvě o politickém nátlaku či násilí – je však z Madchalího pohledu kontraproduktivní a nežádoucí. Madchalí a jeho stoupenci tak v složitých devadesátých letech přišli saúdskému režimu vhod coby protiváha radikální islamistické opozici. Na přelomu tisíciletí ovšem madchalisté pozbyli většinu podpory vládnoucích kruhů a oficiální náboženský establishment v čele s novým Vrchním muftím Abdulʽazízem Ál aš-Šajchem (n. 1943) k nim zaujal kritické stanovisko. V Saúdské Arábii tak madchalismus ztratil velkou část svého vlivu a dnes je tento proud aktivní především v evropských státech, kde má mezi salafisty významnou pozici. Od radikálnějších proudů se madchalisté odlišují relativní uzavřeností a jen velmi omezenou „misijní“ činností ve vztahu k evropským muslimům i nemuslimské majoritě.
Militantní džihádismus se i v devadesátých letech snažila saúdská moc držet mimo hranice svého území podporou džihádistů v různých lokálních konfliktech. Salafističtí džihádisté včetně těch saúdskoarabských se coby interbrigadisté stali významnou silou v krvavé občanské válce v Alžírsku (1991 – 2002) a zapojili se rovněž – byť coby minoritní proudy – do různých národnostních konfliktů mimo hranice arabského světa (Bosna, Čečensko, Filipíny ad.). Transnacionalismus v duchu idejí Abdulláha Azzáma (1941 – 1989) nicméně nedokázal oslovit příliš velké množství místních bojovníků, jejichž „věc“ byla až příliš zakořeněná v lokální kultuře a pramenila ze specifických sociálních a politických podmínek, jakkoliv větší či menší míra „islamizace“ mnohých dříve sekulárních národně osvobozeneckých hnutí byla skutečností. „Globální džihád“ nicméně zůstal doménou relativně omezené skupiny osob převážně se zkušeností ze „sovětsko-afghánské“ války, jejichž zastřešující organizací se stala Bin Ládinova al-Qáʽida (založena 1988). Její vůdce, jenž byl zbaven saúdskoarabského občanství, našel nejprve útočiště v Súdánu a v roce 1996 se přesunul opět do Afghánistánu, kde se aktuálně po letech chaosu chopilo moci pákistánskou tajnou službou ISI podporované hnutí Tálibán. Tato lokální ultratradicionalistická struktura v praxi razící dřevní paštunský nacionalismus navázala se salafistickými džihádisty strategickou alianci, jakkoliv jejich kořeny a ideologická východiska byly výrazně odlišné.
V této době se Usáma bin Ládin naplno oddal myšlence svržení saúdského režimu pro jeho kolaboraci s „bezvěreckým nepřítelem“. V monarchii mezitím proběhly atentáty namířené proti americkým vojákům, z nichž byl šéf al-Qáʽidy obviněn. V srpnu 1996 Bin Ládin publikoval dokument nazvaný Vyhlášení války Američanům okupujícím půdu dvou posvátných míst (Iʽlán al-harb didda al-Amríkíjín alladhína jahtallúna ard al-haramajn aš-šarífajn), na niž o rok a půl později navázala al-Qáʽida pod hlavičkou Mezinárodní islámské fronty proti židům a křižákům prohlášením o osobní povinnosti každého muslima usilovat o zabíjení Američanů a jejich spojenců kdekoliv na planetě. Následovaly atentáty na americká velvyslanectví v keňském Nairobi a tanzanijském Dár as-Salám (srpen 1998) a na křižník USS Cole (říjen 2000), které názorně prokázaly deteritorializovanou povahu nového proudu salafistického džihádismu. Muslimské masy již neměly být získány trpělivou sociální mobilizací a aktivismem „zdola“ v „muslimskobratrském“ duchu, ale spektakulárními a notně medializovanými „přímými akcemi“ globálních bojovníků za spravedlnost v podobě z islámského hlediska krajně problematických sebevražedných atentátů prezentovaných coby „mučednické operace“ (amalíja istišhádíja).
Pro Saúdskou Arábii se začala zásadněji měnit situace po útocích ve Spojených státech 11. září 2001. Jen těžko se dala zakrývat skutečnost, že patnáct z devatenácti atentátníků byli Saúdští Arabové. Saúdské vedení mohlo Američanům vyjádřit soustrast a explicitně se od útoků distancovat s tím, že s nimi monarchie ani islám nemají nic společného, nicméně otázka financování terorismu a obecně šíření extrémní wahhábistické ideologie od této chvíle začala na mezinárodním poli silně rezonovat. Vláda Spojených států v čele s prezidentem Georgem W. Bushem (n. 1946) neměla zájem jakkoliv revidovat strategické vztahy s problematickým blízkovýchodním spojencem, postupně zveřejňované materiály dokazující přímé či nepřímé zapojení Saúdské Arábie do podpory extremismu prostřednictvím různých nadací a charitativních organizací však nebylo možné zcela ignorovat. K tomu nutno doplnit, že postoj saúdskoarabských ulamá k atentátům byl poměrně ambivalentní, byť je Institut nejvyšších učenců (Hajʼat kibár al-ulamá) odsoudil. Proti al-Qáʽidě se nicméně postavil i čerstvě rehabilitovaný Salmán al-Awda, jenž nastoupil cestu spolupráce s režimem, který jej na oplátku začal protežovat coby potenciálního nástupce velkých šajchů Abdulʽazíze ibn Báze (1910 – 1999) a Muhammada ibn al-Uthajmína (1925 – 2001).
Skutečně efektivní zákrok proti hlasatelům extremismu a sponzorům terorismu přišel až po atentátech v Rijádu z května 2003. Pro saúdský režim se jednalo na domácí půdě o komplikované období, neboť se sice na jedné straně distancoval od americké invaze do Iráku, kterou většina obyvatel jednoznačně odmítala, na straně druhé však Američanům poskytoval logistickou podporu (byť bylo v tomto roce realizováno stažení většiny amerických jednotek ze Saúdské Arábie). Proti skupinám extremistů byl nastolen velmi tvrdý postup, nadace a charitativní organizace podléhaly striktnější kontrole a zároveň probíhaly čistky v řadách ulamá a zvýšený tlak, aby tito „doktoři náboženství“ jednoznačně odmítli terorismus. Ulamá byla navíc odebrána další část pravomocí, které nově přešly pod autoritu „světských“ ministerstev. Korunní princ a od roku 2005 král Abdulláh ibn Abdulʽazíz (1924 – 2015) se konstantně prezentoval coby proponent umírněného islámu a pod jeho kuratelou Saúdská Arábie zorganizovala či se zúčastnila řady setkání na téma náboženské tolerance a dialogu mezi civilizacemi. V království samém se toho však v tomto ohledu mnoho nezměnilo a oficiální praktikování náboženství jiného než islám zůstalo zapovězeno. Saúdská gerontokracie v této době stále nebyla ochotna a pravděpodobně ani schopna nastoupit cestu skutečných liberalizačních reforem, po nichž volaly zahraniční lidskoprávní organizace, ale i někteří z politických spojenců. Saúdskoarabská společnost se ovšem přesto svým pozvolným tempem proměňovala, což může být demonstrováno v neposlední řadě na zásadním nárůstu vzdělanosti žen, s čímž se přirozeně pojí i (ať již explicitní či implicitní) požadavek na jejich větší zapojení do veřejného života a alespoň dílčí úpravy ve vztahu k jejich společenské roli.
Nahlížíme-li změny v království za posledních téměř čtyřicet let, je třeba mít na mysli fakt, že veškerý vývoj v zemi se neustále odehrával na pozadí permanentně probíhajícího, „rámujícího“ ideologického sporu („sunnitské“) Saúdské Arábie s jejím klíčovým regionálním rivalem, („šíitským“) Íránem. Daný spor se jako červená linie táhne od roku 1979 (tj. od změny íránské monarchie na islámskou republiku, tedy tzv. „islámské revoluce“), přičemž zástupností konfliktů, které se v jeho rámci v různých částech regionu odehrávají, nabírá čas od času podobu studené války. Ta postupně zachvátila nejen oblasti nacházející se na území přirozeného zeměpisného „střetu“ obou států (tj. hlavně v zemích Zálivu a v Iráku, a to průběžně od irácko – íránské války mezi lety 1980 – 1988, a dále po smrti imáma Chomejního roku 1989 až do současnosti), ale průběžně i Libanon (částečně již občanská válka mezi lety 1975 – 1990, dále pak hlavně vlivová politika po jejím skončení od roku 1991 do současnosti) a nejdřív skrytě, postupně stále otevřeněji i Sýrii (latentní podpora sunnitské opozice po její porážce roku 1982, se zintenzivněním po nástupu Baššára Asada a uvolnění jak obchodních, tak bezpečnostních pravidel po roce 2000 a dále v průběhu prvního desetiletí 21. století).
Významným symbolickým milníkem, jehož reálné důsledky pro budoucí podobu islámu v Saúdské Arábii můžeme dnes jen velmi těžko odhadovat, byl vzestup a teritoriální expanze tzv. Islámského státu (Dáʽiš) právě na území Sýrie a Iráku v létě 2014, kdy tato teroristická struktura svojí nebývalou spektakulární brutalitou šokovala takřka celou planetu (jakkoliv je nutné konstatovat trpkou skutečnost, že brutalitou samou nebyl v rámci řady konfliktů moderní doby Islámský stát nikterak výjimečný, bezprecedentní byla pouze ona okázalost, s níž se svými zločiny za pomoci nejnovějších technických vymožeností a mediálních prostředků seznamoval okolní svět). Záhy se začaly šířit hlasy poukazující na podobnost ideologie a praxe Islámského státu a nábožensko-společenského zřízení Saúdské Arábie. Tyto hlasy mohly být v mnoha ohledech přehnané (kupř. kamenování cizoložnic není navzdory rozšířenému mínění v Saúdské Arábii běžnou praxí a v posledních dvaceti letech není takový případ zaznamenán), nicméně jistou racionální oporu nepostrádaly. Islámský stát se bezpochyby podobal ranému saúdsko-wahhábovskému hnutí ztělesněnému především radikálními ichwány nejen ve svém důrazu na aplikaci šaríʽatských trestů a ozbrojený džihád, ale například také v extrémním ikonoklasmu. Destrukci historických památek nevyčíslitelné hodnoty – domnělých objektů modloslužby – bylo možné sledovat doslova v přímém přenosu.
Dosavadní praxe saúdského režimu a jeho nejvyššího duchovenstva – tzn. vyvázání monarchie a islámského náboženství en bloc z jakékoliv odpovědnosti za činy extremistů – přestala být nadále dost dobře obhajitelná. Saúdská Arábie přirozeně s podporou fatew vrcholných ulamá Islámský stát tvrdě odsoudila, apely požadující zásadní revizi wahhábovského učení se však nadále množí a není možné je zcela ignorovat. Následník trůnu považovaný již dnes za faktického vládce království – Muhammad bin Salmán (n. 1985) – nebývale otevřeně hovoří o potřebě náboženské obrody a potlačení veškerých extremistických tendencí, které měly zaplavit saúdskoarabský islám po roce 1979. Mladý politik působící mezi saúdskými starci jako zjevení se velmi rychle dokázal stát oblíbencem západních představitelů a v západních médiích získal image energického reformátora, který dokáže prosadit razantní změnu poměrů v zakonzervované pouštní monarchii – zda oprávněně, rozhodne teprve čas. Oprostíme-li se od neméně komplikované otázky politických a ekonomických reforem a zůstaneme pouze u náboženství a na něj se odvolávajících sociálních norem, je na místě jistá dávka skepse.
Korunní princ Muhammad deklaruje „návrat k umírněnému a tolerantnímu islámu“, což již samo o sobě představuje logický nesmysl, neboť Saúdská Arábie ani před magickým rokem 1979 nic takového nepraktikovala. Viní-li Bin Salmán z nárůstu extremismu v království i na celém Blízkém východě Islámskou revoluci v Íránu, na niž dle něj měl být vzrůst sunnitského radikalismu pouhou reakcí, jde o pokrytecké a zavádějící tvrzení mající za cíl získat přízeň západních spojenců a posílit postavení saúdské monarchie v regionální „studené válce“ s šíitsko-perskou teokracií, nikoliv o faktickou analýzu reálných kořenů současného problému. Jistě lze namítnout, že to samo o sobě nemusí být pro případný úspěch náboženské reformy v Saúdské Arábii zásadní překážkou, nicméně hluboká zakořeněnost wahhábistické ideologie v tamním nábožensko-společenském zřízení přes všechny změny v průběhu času je realitou, již není možné obejít. Ulamá sice dnes mají v zemi výrazně nižší vliv než na přelomu tisíciletí a jsou většinově schopni pragmatické adaptace na změněné podmínky, nelze je však zcela opominout a existují zřetelné hranice, jež není možné překročit. Svazek mezi rodem Saúdů a wahhábovskými duchovními zůstává i nadále základním stavebním kamenem monarchie. Realisticky lze v dohledné době očekávat dílčí a v mnoha případech jistě efektně působící změny (první Saúdské Arabky si již ostatně vyzvedly své řidičské průkazy!), náboženskou revoluci však prozatím nečekejme. Povolení staveb křesťanských (či jiných) svatostánků, jako je to dnes běžné v Kataru, Kuvajtu, Ománu a dalších státech Zálivu, v Saúdské Arábii skutečně není na pořadu dne.
Časopis !Argument je nezávislý, český a slovenský analytický a komentátorský web. Každý den nabízí aktuální analýzy a eseje ke geopolitickému, společenskému i kulturnímu dění v České Republice i zahraničí.
