Snažíme-li se komplexním způsobem uchopit pojem islamismus, nemůžeme dříve či později nenarazit na Muslimské bratrstvo. To představuje vůbec první, či přinejmenším první masovou moderní islamistickou organizaci. V tomto ohledu lze do jisté míry skutečně Muslimské bratrstvo označit za jeden (nikoliv však jediný) z ideových kořenů současného radikálního islamismu, jakkoliv domněnky prezidenta Zemana (založené na údajných informacích od předních arabských politiků), že Muslimské bratrstvo řídí migrační vlnu, snaží se ovládnout svět a je zastřešující organizací pro všechny islámské teroristické skupiny, lze s klidem označit za přehnané až nesmyslné. Obdobná tvrzení z řad odpůrců tohoto uskupení, ať již na Západě či v islámském světě, jsou živena konspiračními teoriemi v duchu Protokolů siónských mudrců a s realitou se potkávají jen velmi letmo. Z druhé strany se realitě ovšem neblíží ani přívětivá redukce Muslimských bratří na pouhou dobročinnou organizaci zušlechťující své okolí, tedy cosi na úrovni okrašlovacích spolků, s níž se lze rovněž tu a tam setkat.
Muslimské bratrstvo je nade vši pochybnost nesmírně komplikovaným fenoménem a jako celek je velmi nesnadno uchopitelné i pro odborníky na slovo vzaté. Od dob, kdy jej roku 1928 se svými šesti souputníky založil v ismáílíjských docích mladý egyptský učitel Hasan al-Banná (1906-1949), prošlo zásadním vývojem a proměnami, a to jak v rodném Egyptě, tak i v dalších arabských a muslimských zemích, do nichž se postupně rozšířilo a získalo v nich větší či menší míru vlivu. V každé zemi se Muslimské bratrstvo (či různě nazvaná uskupení, jež z Bratrstva tak či onak vyšla) vyvíjelo především v závislosti na lokálních politických a kulturních podmínkách a také se vnitřně štěpilo na různé ideologické proudy (či rovnou samostatné skupiny), jejichž pohledy a přístupy k některým zcela zásadním otázkám se mohly a mohou často lišit, a to i diametrálně. Byť nelze popřít existenci určitého vědomí sounáležitosti, personálních vazeb a někdy i spolupráce na mezinárodní úrovni, hnutí muslimsko-bratrského typu v různých koutech světa působila a působí převážně samostatně a sledují vlastní cíle určované do velké míry místním prostředím. Pro základní vykreslení rozdílnosti mezi různými muslimsko-bratrskými „frakcemi“ lze názorně poukázat na stranu an-Nahda v Tunisku, jež působí v rámci tamní nelehce se formující demokracie a deklaruje snahu přiblížit se standardům evropských křesťansko-demokratických stran, a vedle ní na mezinárodně ostrakizované hnutí Hamás v Palestině, jež působí v realitě izraelsko-palestinského konfliktu a Spojené státy či Evropská unie jej považují za teroristickou organizaci. S určitou mírou nadsázky snad lze Muslimské bratrstvo přirovnat k socialistickému hnutí z jehož „lůna“ svým způsobem vzešli na jedné straně centrističtí britští labouristé z dob Tonyho Blaira, na straně druhé ovšem též patologické výhonky typu Rudých Khmerů v Kambodži (s tím, že je nutné vzít v potaz, že oběti, jež padají na vrub Muslimských bratří v libovolné z jejich modifikací, nejdou ani zdaleka do řádu milionů).
Charakterizovat ideologii Muslimského bratrstva je proto velmi obtížné, neboť tato ideologie není statická, liší se v místě i čase a podléhá vnějším vlivům. Pomineme-li konkrétní případové studie, ať již z minulosti nebo současnosti (například o egyptském Bratrstvu v období po tzv. arabském jaru), bývá zvykem odkazovat k myšlenkám Hasana al-Banná a původního Muslimského bratrstva jako platformě, z níž různé ideové proudy a hnutí v jednotlivých zemích vyrostly a k níž coby uznávanému vzoru tak či onak odkazují. Tento přístup volíme i v tomto příspěvku, byť je nutné mít na paměti, že se teoretické úvahy Hasana al-Banná vyznačují relativní nejednoznačností, mnohdy dokonce vágností, a proto umožňují dosti široké spektrum interpretací. Na jeho myšlenky tak mohl navázat na jedné straně Sajjid Qutb (1906-1966), jenž je, ať již právem, či nikoliv, nezřídka označován za „duchovního otce islámského terorismu“, a na straně druhé šajch Júsuf al-Qaradáwí (1926), kontroverzní učenec a mediální celebrita televizní stanice al-Džazíra, jehož některé názory mohou být považovány za vcelku pokrokové, jiné za (přinejmenším ze západního pohledu) zcela nepřijatelné, v každém případě však reálně jde bezesporu o jednu z nejvýznamnějších postav současného sunnitského myšlení. O reinterpretaci odkazu Hasana al-Banná ve výrazně liberálním duchu se koneckonců snaží též jeho vnuk, přední švýcarský filozof a proponent islámské reformy v evropském kontextu, Táriq Ramadán (1962).
Některé starší studie chápaly vznik a působení Muslimského bratrstva jako ryzí projev reakční vzpoury proti modernitě i typickou ukázku bigotního puritánství, jehož kmotrami byly ty nejtmářštější z tradic wahhábovského hnutí na Arabském poloostrově a jemu podobných „primitivních“ nápravných hnutí působících v „periferních“ oblastech islámského světa (mahdisté v Súdánu, fulbské džihády v západní Africe aj.). Toto chápání je dnes již spolehlivě překonané. V ideologii Muslimského bratrstva se odráží vícero vlivových linií, je jednoznačně produktem moderní doby, na problémy moderní doby odpovídá a v mnoha ohledech modernitu přijímá, byť se ji snaží zasadit do islámem definovaného rámce. Hasan al-Banná byl při formulování svých postojů silně ovlivněn islámským modernismem a myšlenkami jeho předních představitelů Džamáluddína al-Afgháního (1838-1897), Muhammada Abduha (1849-1905) a Rašída Ridy (1865-1935). Modernisté usilovali o obrodu islámu a všestranné pozvednutí muslimských společností čelících koloniálnímu impaktu prostřednictvím návratu „ke kořenům“ (tj. Koránu a příkladu proroka Muhammada) a jejich nové interpretace plausibilní v moderní době. V největší míře byl Banná ovlivněn Ridou, jenž oproti svým dvěma učitelům mnohem více tíhl k sociálnímu konzervatismu a svým důrazem na politickou stránku islámu se v mnoha ohledech stal článkem spojujícím islámský modernismus s islamismem.
Zatímco modernisté, přestože sami byli kritiky koloniální reality, se a priori nebránili západním kulturním vlivům (byť k nim přistupovali velmi diferenciovaně), stavěl se Banná vůči Západu – a především všem formám západního imperialismu – mnohem negativněji. Tvrzení, že byl protizápadním fanatikem, jsou však přehnaná. Banná působil v době, kdy egyptské nacionalistické hnutí, další ze zdrojů inspirace pro Muslimské bratrstvo, již představovalo zralou politickou sílu. Antikolonialismus a kritika „morálního rozkladu“ zapříčiněného bezduchým automatickým přejímáním západních kulturních a společenských standardů se staly jedněmi z charakteristických rysů ideologie Muslimského bratrstva. Na druhé straně však Banná některé ideje a fenomény, které sebou přinášela západní modernita, přehodnocoval a reformuloval v islámském duchu. V oblasti vědy a techniky uznával a obdivoval všeobecný náskok Západu a programově nabádal muslimy, aby se otevřeli pokroku a navázali na úctyhodné dědictví klasické islámské civilizace. V ideologii Muslimského bratrstva tak nebyl od počátku zakódován odpor k „novotám“ tolik typický pro puritánské wahhábisty. Banná citoval z Koránu a prorocké tradice na podporu rozvoje vědeckého bádání a reartikuloval důležitou tezi moderního islámského myšlení, totiž že mnohé moderní západní ideály a instituce mají ve skutečnosti kořeny v islámu, v němž však došlo k jejich potlačení následkem neblahého historického vývoje.
Hasan al-Banná zdůrazňoval holistický charakter islámu coby komplexního návodu pro život jednotlivce i celé společnosti, nikoliv pouhé víry a rituálu. Islám podle něj představuje především unikátní politický systém, jenž nabízí lék na veškeré společenské neduhy a svojí kvalitou výrazně překonává všechny západní sekulární ideologie, jež se jako rakovina šíří islámským světem. Islamistický akční program má však ve svém jádru relativně málo společného s klasickou středověkou islámskou politickou teorií. Naopak v něm lze vystopovat celou řadu prvků převzatých z ideologií moderního Západu. Banná tyto prvky nijak nekamufloval, nicméně označoval je za inherentní součást „pravého“ islámu. Ten podle něj v sobě obsahuje svobodu liberální demokracie, řád a organizaci fašismu i sociální spravedlnost komunismu, aniž by v něm byly přítomny negativní aspekty těchto ideologií. Banná se kupříkladu principiálně nestavěl proti parlamentarismu, zdůvodnění jeho legitimity však spatřoval v koránské instituci šúrá, jež u starých Arabů hrála úlohu kmenové rady. Patriotismus (wataníja) a nacionalismus (qawmíja) rovněž chápal jako islámské hodnoty, nicméně odmítal jejich „pokřivenou“ západní podobu manifestující se v rasismu a šovinismu. Loajalitě k zemi a k národu je jednoznačně nadřazena loajalita k celosvětové islámské obci (umma). V praxi však deklarovaný panislamismus představoval spíše efektní balast a Muslimští bratři na základě lokálních politických a sociálních podmínek prosazovali reálně jistou formu náboženského nacionalismu.
Banná byl ve svém prostředí novátorský v důrazu na praktickou aplikaci programu hnutí a „mravenčí“ práci s muslimskou veřejností. Politický aktivismus je u Muslimského bratrstva nedílně spojen s osvětovou, charitativní a sociální činností. Bratrstvo ve třicátých letech začalo provozovat sirotčince, nemocnice a jídelny pro chudé. Zároveň dokázalo mimořádně úspěšně proniknout kupříkladu do odborového či skautského hnutí. Díky tomuto aktivismu bylo schopno Muslimské bratrstvo vytvořit mimořádně pevnou síť osobních pout a do konce čtyřicátých let mít na půl milionu aktivních členů. Bratrstvo bylo řízeno pomocí moderních metod organizace masových hnutí. Ovlivnění Hasana al-Banná fašismem je často demonstrováno poukazem na ustavení mládežnických brigád (katáʼib) připomínajících fašistické úderky. Nutno říci, že v téže době podobnými jednotkami disponovaly i jiné politické subjekty v Egyptě, kupříkladu liberálně nacionalistická strana Wafd.
Samostatnou kapitolou je ekonomický program Bratrstva, který Hasan al-Banná založil na islámské etice kombinující velmi silný sociální apel s respektem k soukromému vlastnictví. Původní ekonomický program hnutí byl prezentován jako třetí alternativa oproti kapitalismu a komunismu a v mnohém připomíná nemarxistické formy socialismu. V dalším historickém vývoji se však od něj Muslimští bratři v Egyptě odklonili a od druhé poloviny sedmdesátých let posílili své vazby na nové podnikatelské elity. Mimo Egypt se ekonomická orientace Bratrstva, tak jako většina dalších věcí, odvíjí od lokálních podmínek, celkově však lze říci, že většina stran a hnutí muslimsko-bratrského typu dnes tíhne spíše k liberálnějším (neoliberálním) ekonomickým modelům ve srovnání s jejich politickou konkurencí.
Přes vzletné formulace svých poselství, nebyl Hasan al-Banná v mnoha ohledech příliš systematickým, ani originálním myslitelem. Velká část jeho tezí představuje zvulgarizovanou a zradikalizovanou podobu náročných teoretických úvah Muhammada Abduha a dalších velikánů islámského modernismu. Vize ideálního islámského státu a podoba aplikace náboženského práva (šaríʽa) v něm je v učení Hasana al-Banná formulována dosti obecně a nejednoznačně. Absence jasné vize spojená s až zarážející mírou politického diletantismu, naivity a současně bohorovnosti se ostatně v plné nahotě odkryla během krátkého období Muslimského bratrstva u moci v Egyptě v letech 2011-2013.
Nejasnosti se týkají i zcela zásadních otázek typu vztahu Muslimských bratří k jinověrcům či legitimity násilí při prosazování programu hnutí. Z jedné strany Banná vyzdvihoval tradiční islámskou toleranci vůči křesťanům a židům coby vyznavačům „nebeských náboženství“ (al-adján as-samáwíja) a deklaroval jejich rovná práva v rámci budoucího společenského uspořádání, z druhé strany na ně útočil za údajnou kolaboraci se západním imperialismem. Především vztah Muslimského bratrstva vůči židům byl a dodnes je silně poznamenán realizací sionistického projektu v Palestině a následným izraelsko-arabským konfliktem. Bratrstvo přejalo do své ideologie celou řadu prvků moderního evropského antisemitismu včetně obvinění židů ze snah o světovládu a zotročení ostatních národů. V současnosti jeví Muslimští bratři větší tendence k rozlišování mezi židy a sionisty – ne vždy je však tato hranice zcela zřetelná.
Co se týče legitimity násilí v politickém boji, Banná od druhé poloviny třicátých let ve svých textech kladl důraz na ideu „džihádu mečem“ (al-džihád bis-sajf) v podobě ozbrojeného odporu proti kolonialismu a jeho přisluhovačům. Mučednickou smrt (istišhád) při tomto boji označoval za nejvyšší možnou oběť. Zároveň však Banná odmítal nekontrolované násilí a v praxi kritizoval mladé radikály z tzv. zvláštního aparátu (al-džiház al-cháss), kteří prováděli atentáty na egyptské politiky. Odkaz Hasana al-Banná v otázce legitimity násilí tak zůstal velmi kontroverzní. Radikálním způsobem jej rozvinul již zmiňovaný Sajjid Qutb, jenž stav všech soudobých společností (včetně většinově muslimských) označil za stav duchovního barbarství (džáhilíja) a vyzval ke svržení dosavadních režimů a jejich nahrazení skutečným islámským řádem. Qutbovo slavné dílo Milníky na cestě (Maʽálim fí at-taríq) je chápáno jako intelektuální báze současného islamistického radikalismu, byť panují pochybnosti, zda by sám Qutb schvaloval bezduchý teror extremistických skupin, jež se na něj od sedmdesátých let odvolávají. Většinové křídlo Muslimského bratrstva přijalo názor umírněného vedení, tak jak jej formuloval Hasan al-Hudajbí (1891-1973, vůdce egyptského Muslimského bratrstva v letech 1951-1973) ve svém traktátu Kazatelé, ne soudci (Duʽát lá qudát). Hudajbí označil násilí za nejzazší prostředek obrany před útlakem ze strany nespravedlivého vladaře, přičemž džihád ve svém základním významu dle něj představuje především individuální kultivaci, charitu a misii. Především pak kritizoval obviňování muslimů z odpadlictví (takfír) a případné násilí proti nim ze strany extremistických uskupení.
Podobně by bylo možné pokračovat dále, nicméně pro potřeby tohoto příspěvku to není nutné. Jeho cílem bylo pouze nastínit diskutabilní ideové kořeny nejstaršího a v mnoha ohledech dodnes nejvýznamnějšího islamistického hnutí. Další vývoj Muslimského bratrstva v jednotlivých zemích (Egypt, Sýrie, Jordánsko, Libye, Tunisko, Maroko, Somálsko, Palestina aj.) je předmětem pro případové studie a nelze na něj uplatnit jednotnou klasifikaci. Máme-li se v samém závěru vrátit zpět na začátek, lze snad zobecnit, že Muslimské bratrstvo sice nepředstavuje ze západního pohledu ani zdaleka ideálního partnera, na straně druhé však za určitých okolností jeho většinová umírněná (či chceme-li racionální) křídla mohou být partnerem alespoň do značné míry přijatelným v porovnání s ultrakonzervativními salafisty, nemluvě o džihádistech z tzv. Islámského státu či dalších uskupeních „náboženských anarchistů“ šířících teror a zkázu v mnoha koutech islámského světa, ale koneckonců již také v západních zemích. Paušální označování Muslimského bratrstva za teroristickou organizaci není víc než účelové politikum s notnou dávkou pokrytectví, zvláště přichází-li ze strany státu, jako je Saúdská Arábie. Tento nerealistický přístup přináší více škody nežli užitku, neboť ve svém důsledku posiluje takové síly, s nimiž jakákoliv forma kompromisu není možná (viz současný Egypt). Naopak vyjdeme-li z realistického konstatování, že islamismus – ať chceme, nebo ne – sehraje i v následujících letech a desetiletích na politické scéně arabsko-islámského světa významnou úlohu, umožní nám to nejen lepší soustředění se na vyhodnocování povahy jeho proudů, ale i operativnější rozhodování se stran toho, se kterými z nich stojí za to (či aspoň je možné) začít určitý smysluplný dialog.
Časopis !Argument je nezávislý, český a slovenský analytický a komentátorský web. Každý den nabízí aktuální analýzy a eseje ke geopolitickému, společenskému i kulturnímu dění v České Republice i zahraničí.
