Turci jdou tuto neděli k předčasným prezidentským i parlamentním volbám a prvotním očekáváním navzdory není zdaleka nic dopředu rozhodnuto. V posledních týdnech se – alespoň dle předvolebních průzkumů a ohlasů na sociálních sítích – razantně dere dopředu kandidát „kemalistické“ Republikánské lidové strany (CHP) Muharrem İnce. Ten by mohl s velkou pravděpodobností druhou červencovou neděli vyzvat současného prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana v druhém kole prezidentské volby.
Erdoğan si prozatím – můžeme-li průzkumům věřit – udržuje náskok o cca 15 %. V případě přímého duelu by však İnce mohl získat celou řadu protestních hlasů od nespokojenců se současným politickým kurzem, kteří budou v prvním kole volit jiného z kandidátů (či kandidátku). Vzhledem k přechodu na prezidentský systém v souladu s novou ústavou je možné aktuální volby označit za mimořádně důležité a to nejen ve vztahu k vnitrostátním záležitostem. Také v zahraniční politice někdejší učitel chemie İnce (podobně jako další kandidáti) deklaruje v nejednom ohledu postoje výrazně odlišné od Erdoğana a je pravděpodobné, že by v tureckém směřování po jeho případném zvolení nastala přinejmenším dílčí, spíše však výrazná změna. Klíčové body İnceho „zahraničního programu“, tak jak jej porůznu během několikatýdenní předvolební kampaně formuloval, je možné ve zkratce shrnout následovně:
Sýrie:
Postoj İnceho k Sýrii odpovídá jeho celkovým proklamacím o nápravě vztahů se všemi – zvláště však muslimskými – sousedy, mezi nimiž a Tureckem nastaly za vydatného Erdoğanova přispění v minulých letech problémy. Erdoğanovu politiku směrem k Sýrii považuje İnce za katastrofální. CHP jako strana kritizuje tureckou vojenskou intervenci v Sýrii coby pochybnou a zdůrazňuje skutečnost, že při ní umírají „turečtí hoši“. İnce by se v případě svého zvolení zasadil o okamžité obnovení diplomatických styků (ty byly přerušeny v březnu 2012) a znovuotevření tureckého velvyslanectví v Damašku. Je ochoten se setkat se syrským prezidentem Baššárem al-Asadem – což Erdoğan striktně odmítá, označuje Asada za masového vraha – a jednat s ním věcně bez jakéhokoliv apriorního sentimentu či resentimentu. Ankara se má dle İnceho zasazovat o zachování teritoriální integrity Sýrie, podpořit stabilizaci země a úsilí o odzbrojení nestátních aktérů. V rámci politického procesu si mají syrští občané pod dohledem OSN a se zapojením Syřanů v zahraničí (tj. především uprchlíků) ve svobodných volbách zvolit vládu. Velmi silně se İnce staví proti Erdoğanově „vítačské“ politice, „vyhazování miliard“ za integraci uprchlíků a především plánům na jejich naturalizaci a udělení tureckého občanství. Jako nový prezident by usiloval, aby se cca 3,5 milionu syrských uprchlíků v Turecku mohlo co nejdříve vrátit do své vlasti, přičemž tvrdí, že na velké části Sýrie již podmínky pro návrat fakticky nastaly. Za současné stoupající nezaměstnanosti dle İnceho není možné naturalizovat miliony lidí, kteří berou tureckým občanům práci.
USA/Rusko:
İnce ve svých vyjádřeních obvinil Washington i Moskvu z rozdmýchávání napětí na Blízkém východě a zvláště v Sýrii vyzbrojováním jednotlivých skupin v rámci konfliktu. Turecko se podle něj nemá při snaze o řešení konfliktu v regionu spoléhat výhradně na velmoci, ale má především budovat kvalitní a pevné vztahy se svými sousedy. V poměrně ostrém prohlášení pohrozil, že nechá do letošních vánoc uzavřít americkou leteckou základnu v İncirliku, pakliže Spojené státy do té doby nevydají Turecku v Pensylvanii dlouhodobě usazeného islámského myslitele Fethullaha Gülena Ten měl být údajně mozkem stojícím za neúspěšným pokusem o armádní převrat před dvěma lety. Z druhé strany – při zřejmé kritice Erdoğana – İnce deklaruje strategický zájem na vynikajících vztazích se spojenci z NATO, zvláště USA a Německem. Poukazuje na příkladnou spolupráci s Američany v minulosti v Bosně a Kosovu. S Ruskem by chtěl İnce udržovat pragmatické vztahy, jež nebyly přerušeny ani v období studené války, a vyzdvihuje význam tureckého exportu do Ruska a ruského turismu do Turecka.
EU:
İnce velmi tvrdě kritizuje Erdoğana za jeho přístup k evropským státům a jejich představitelům. Jako prezident by dle svých slov nikdy nedopustil roztržky a slovní přestřelky typu těch, jež se odehrály mezi současným prezidentem a představiteli Německa, Rakouska či Nizozemska. Naopak chce pracovat na kvalitních vztazích a všestranně podporovat pro Turecko zásadní obchod s EU. Připojení k EU označuje İnce za jednu z hlavních strategických priorit Turecka, jíž má být dosaženo kromě jiného posilováním demokracie a svobod, respektem k individuálním a občanským právům a oddaností právnímu státu. V Turecku dle něj nesmí převládnout protievropské nálady, stejně jako v Evropě nesmí převládnout nálady protiturecké, neboť obě strany se vzájemně potřebují.
Kurdové:
Hlasy Kurdů, kteří tvoří odhadem pětinu turecké populace, budou během voleb klíčové. CHP – nejstarší turecká strana založená Mustafou Kemalem Atatürkem – se tradičně mezi tureckými Kurdy netěšila přízni pro svůj vyhraněný turecký nacionalismus a u konzervativní části Kurdů též pro svůj přísný sekularismus (konzervativní Kurdové v minulosti často volili Erdoğanovu stranu AKP). İnce se Kurdy snaží získat řadou vstřícných kroků, mimo jiné tím, že podporuje jejich národnostní práva v rámci Turecké republiky (např. výuka kurdštiny). Kritizuje Erdoğana za způsob jeho tažení proti Straně pracujících Kurdistánu (PKK) jak v Turecku, tak na území Iráku. Sám ve vztahu k PKK hovoří nejednoznačně – na jedné straně by se zasadil o znovuzahájení mírových rozhovorů, z druhé strany jednání podmiňuje složením zbraní.
Izrael:
Bouřlivé debaty v předvolební kampani se stáčí k Izraeli, s nímž má současný prezident dlouhodobě vyhrocené vztahy. İnce obviňuje Erdoğana z pokrytectví, kdy údajně za tvrdou protiizraelskou rétorikou bují obchod s Izraelem, z nějž profitují především Erdoğanovi blízcí včetně jeho synů. V kampani opakovaně zaznělo, že zatímco Izraelci mohou coby turisté cestovat do Turecka bez vízové povinnosti, Palestinci víza potřebují. Představitelé CHP dokonce prohlašují, že vypoví turecko-izraelskou dohodu o vyrovnání ve věci lodi Mavi Marmara, na níž v roce 2010 došlo k usmrcení devíti tureckých aktivistů izraelskými jednotkami. Důvodně však lze předpokládat, se jedná o vyhrocenou předvolební rétoriku a snahu působit „erdoğanovštěji něž Erdoğan“ a İnce by vůči Izraeli v prezidentském křesle zaujal výrazně konformnější stanovisko.
İnceho zahraniční politika by se od politiky současného vládce na Bosporu nepochybně v nejednom ohledu odlišovala. Zároveň je zřejmé, že ne všechny předvolební sliby a deklarace mohou po volbách dojít praktického naplnění už jen s ohledem na dramaticky polarizovanou společnost, v níž se sváří různé často protichůdné zájmy. İnce se v kampani přirozeně primárně vymezuje vůči Erdoğanovi a zároveň se snaží oslovit, co největší voličský segment. To je při extrémním rozpětí protierdoganovské opozice od části krajní pravice až po krajní levici velmi obtížné a nese sebou řadu kontroverzí (turecký nacionalismus X vstřícnost ke Kurdům, prozápadní orientace X kritika Spojených států, důraz na sekulární charakter státu X snaha přilákat nábožensky konzervativní voliče). Dá-li se předem odhadovat celková tendence İnceho zahraniční politiky v případě jeho – spíše nepravděpodobného – usednutí do prezidentského křesla, Turecko by přinejmenším částečně slevilo ze svých ambic stát se blízkovýchodním hegemonem a omezilo svá zahraniční vojenská angažmá (Sýrie, Irák). Zároveň by potvrdilo svoji – dnes zpochybňovanou – orientaci na Západ, tj. členství v NATO a snahu přiblížit se EU. Nejasné zůstává řešení „kurdské otázky“, jež má přesah i mimo hranice Turecké republiky. Nemalá část elektorátu CHP zastává nadále ostře nacionalistické stanovisko, s nímž současný İnceho vstřícný přístup koliduje.
Časopis !Argument je nezávislý, český a slovenský analytický a komentátorský web. Každý den nabízí aktuální analýzy a eseje ke geopolitickému, společenskému i kulturnímu dění v České Republice i zahraničí.
