Ilona Švihlíková glosuje slova francouzského prezidenta Macrona o sociálním dumpingu z „Východu“ jako „zradě principů EU“. Kdo koho ale vlastně zradil?
Francouzský prezident Emmanuel Macron, čelíc doma klesající přízni a tužíc svaly na klíčový boj proti odborům, který se odehraje na podzim, se vypravil mezi země V4. Tři měsíce, během nichž sliboval, jak „zatočí s Polskem a Maďarskem“, už sice uplynuly, ale nyní se francouzský prezident vrhá na problém sociálního dumpingu. Vadí mu vysílání zahraničních pracovníků – ti dělají stejnou práci jako domácí, ale za podstatně nižší mzdy. Macron si stěžuje, že tak tlačí na pokles mezd a provozují to, čemu se říká sociální dumping. Dokonce to označil za „zradu principů EU.“ Tak se na tu „zradu“ podívejme podrobněji.
Jako první zdůrazněme, že Macrona netrápí situace vysílaných pracovníků. To, že Češi, Slováci, Poláci a další pracují se srovnatelnou produktivitou za mnohem nižší mzdy, než v zemích centra, ho netrápí ani na moment.
Koneckonců, takto byla postavená celá transformace zemí východního bloku – na láci a v případě V4 na geografické blízkosti Německa. Když se podíváte na Washingtonský konsenzus, tak se dá snadno zjistit, že je to strategie začlenění se na bázi kolonie – malý stát s omezeným fiskálním prostorem, podhodnocená měna a hlavně otevřený prostor pro zahraniční nadnárodní firmy, aby zase jednou poznaly, co je to to „eldorádo“. EU (respektive do roku 1993 ještě EHS) ovšem v 90. letech procházela obrovskou identitární krizí, takže vůči Washingtonskému konsenzu neprotestovala a ponechala pole pro „rady“ dominantně z MMF.
Západní firmy se zaradovaly. Na jedné straně se mohly zbavit svého nadbytečného zboží. Na druhé straně měly konečně v ruce nástroj, jak si pořádně došlápnut na své pracovníky, zhýčkané členstvím v odborech, minimální mzdou a dalšími sociálními instituty. Hrozba buď přistoupíte na snížení mzdy/prodloužení pracovní doby bez náhrady atd., anebo se přestěhujeme do Polska, byla a je zcela reálná. Což Macron, minimálně po návštěvě firmy Whirlpool, velmi dobře ví.
Ale zopakujme znovu – to, že na periferii takto odstavená východní Evropa dře za málo, nikoho na Západě netrápí, ba právě naopak – používá tento argument k tomu, aby nás brala jako takové „Untermenschen z východu“, kteří můžou být rádi, že u nich milostivě nadnárodní firmy něco postaví a využijí všech investičních pobídek. A pak si pěkně převedou domů k matce dividendy, protože mocenské postavení nadnárodních firem to umožňuje. A o MOCI ekonomie vždy byla. Pan Macron si jistě nebude stěžovat na to, co taková Veolia provádí u nás ve vodárenském sektoru, že?
Macron řeší vysílání pracovníků, protože se to týká jeho občanů, a to především proto – troufnu si odhadnout, že bez toho by mu to bylo jedno – že se tato otázka odrazila v politických preferencích. Pokud by to byla „jen“ nespokojenost, ale neměla by politické vyjádření (ve Francii především v podobě Marine Le Pen), nestalo by se nejspíše nic. Podobně jako u Trumpa a jeho tlaku na levnou pracovní sílu z Mexika, které také slouží pro USA jako levná montovna, a ještě navíc univerzální zdroj xenofobní nenávisti.
Jenže, jak krásně ukazuje Mexiko (a taky ekonomická teorie tedy), když se objevují velké rozdíly, a navíc je ještě volný pohyb kapitálu, dají se do pohybu lidé. A to nyní vadí. Francie už bojovala svůj marný boj proti mýtickému polskému instalatérovi a teď pouští do boje Macrona.
EU při všech svých reformách hodně myslela na věřitele, na kapitál i na nadnárodní firmy a v posledních letech dominantně na zájmy německého kapitálu. Pracující se jaksi ztratili. V reformách eurozóny už zmizeli zcela, protože v police škrtů (austerity), která je ukotvena jako jediná možná v takovém Fiskálním kompaktu, pro jejich zájmy jaksi není místo.
EU se prostě na svůj sociální pilíř vykašlala a nyní dostává zpět své plody. Co jste zaseli, to sklízíte, pane Macrone. I když, pravda, u Rotschildů takovéto poznatky člověk zrovna nezíská.
Je to tak, jak psal Joseph Stiglitz, závod ke dnu má jen poražené.
Takže, když se pan Macron a další budou ptát, jak je toto možné a co s tou „zradou principů EU“, odpověď je jednoduchá (a dovolím si jednu slavnou parafrázovat): it´s capitalism, stupid.
Ilona Švihlíková je česká ekonomka. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou, obor mezinárodní obchod. Má doktorát z politologie a docenturu v oblasti mezinárodních vztahů/mezinárodní ekonomie. Věnuje se problematice globalizace a celkově otázkám politické ekonomie. K jejím nejvýznamnějším knižním publikacím patří: Globalizace a krize (2010), Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci (2014) a Jak jsme se stali kolonií (2015).
Článek publikujeme v rámci mediální spolupráce s nezávislým komentátorským a analytickým webem !Argument.
