Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Ilona Švihlíková: Nebezpečné idealizace Německa

Ilona Švihlíková: Nebezpečné idealizace Německa

Především od zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem probíhá v globálním měřítku proces, který již delší dobu můžeme zaznamenat v rámci EU: idealizace Německa a jeho politiky. Řada médií o kancléřce Merkelové referuje jako o „vůdkyni svobodného světa“, což je vzhledem k historii německého slova „Führer“ poněkud pikantní příměr.

Německo je ovšem rozhodně zemí, které se podařilo velmi intenzivně posílit svou pozici uvnitř EU – až do té míry, že je sporné, do jaké míry ještě hovoříme o Evropské unii, nebo spíš o Německé unii. Řada unilaterálních kroků Německa pak následně dotváří obraz integrace, v němž platí jednoduchá logika – což je dobré pro Německo, je dobré pro všechny. Dominancí Německa se přitom jako červená nit táhne důraz na „dodržování pravidel“. Jak ovšem uvidíme, sami Němci dodržují pravidla jen, když se jim to hodí, resp. si sami sobě vytvářejí pravidla na míru.

Jednou z oblastí, kde Německo dominuje, je ekonomická sféra. Používám záměrně pojem „ekonomická sféra“, neboť nejde jen o ekonomický výkon, ale také o ekonomické představy, doktrínu, kterou Německo po roce 2008 prosadilo a institucionalizovalo v rámci EU, ale do značné míry také v rámci G20.

Německá ekonomická pozice je specifická jak z hlediska teorie, tak i praxe. Teoreticky se Německo vyznačuje obsesí vůči inflaci, která je v historické paměti národa zakotvena jako jedna z příčin Velké deprese. Problém ovšem spočívá v tom, že to není pravda. Výmarská hyperinflace z počátku 20. let se sice objevuje v učebnicích, ale podstatně větší vliv na Velkou depresi mělo lpění na zlatém standardu a škrtací politice (tzv. Brunningovy škrty). Není to první hořká ironie, se kterou se setkáme.

Specifické německé přístupy k hospodářské politice, o níž komentátor Financial Times, Wolfgang Munchau prohlásil, že němečtí ekonomové se dělí na dvě skupiny: ti, kteří Keynese nečetli, a ti, kteří ho nepochopili. Tvrdě se vyjádřil i americký ekonom Paul Krugman: „Německá posedlost fiskální bezúhonností je založená na faktu, že když přijde na makroekonomii, Německo žije v jiném intelektuálním vesmíru. A okolnosti daly německé obsesi větší dopad, než špatné nápady obvykle mívají.“ Nepřekvapí pak, že zatímco většina zemí řešila po vypuknutí Velké recese v roce 2008 jak oživit ekonomiku a zabránit krizi, Německo v té době schvaluje ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu. A prosazuje politiku škrtů (austerity). Německu se to nakonec i podaří – tou příležitostí (samotnými Němci zmiňovanou jako jedinečnou šanci, jak vnutit všem zemím EU stejné strukturální reformy) se stala dluhová krize v eurozóně, nejprve vypuknuvší v Řecku.

Německu se v případě řecké krize podařilo hned několik majstrštyků. Prvním z nich bylo vyvolání dojmu, že země jižního křídla (tj. nejen Řecko, ale později také Portugalsko, Španělsko, Kypr, v současnosti Itálie) jsou morálně vadné. Austerity je tedy určitý typ „morálního trestu“, který si země zaslouží. Koneckonců, ne nadarmo v němčině slovo „Schuld“ znamená jak dluh, tak také vinu. Tato morální vadnost zcela zakryla, až pro několik odborníků, kteří se v problematice orientují, skutečné kořeny krize. Veřejnosti se prodal příběh líných jižanů, kteří si rozežraně odpočívali pod olivovníkem, zatímco pilní, spořiví Germáni vyráběli automobily. Bohužel, takovýto narativ zcela opanoval evropský veřejný prostor a vedl k bezprecedentnímu nárůstu šovinismu a posílení vnímání německé výjimečnosti.

Byl to také případ, kdy se začal klást důraz na „dodržování pravidel.“ Podívejme se alespoň bodově na události, o kterých se v této souvislosti hovoří jen málo.

● Německo si skutečně nepřálo příliš širokou měnovou unii. Jenže, protože samo mělo na konci 90. let problém splnit konvergenční kritéria (viz pokus o přecenění zlatých devizových rezerv), muselo nakonec souhlasit se širší koncepcí.

● Německo a Francie porušily tzv. Pakt stability a růstu, který měl země disciplinovat i po zavedení eura, hned na počátku. Ovšem samy na sebe jaksi pokuty neuvalily.

● Hned na počátku fungování eura v papírové podobě se objevil problém odlišného ekonomického vývoje v Německu a „zbytku“ eurozóny. Již centralizovaná měnová politika se přichýlila k řešení problémů Německa. Nízké úrokové sazby sice Německu pomohly, ale vedly k přehřátí jižních zemí, které byly v jiné fázi cyklu. Umožnily jim expanzi soukromého dluhu, např. na bydlení (Španělsko, ale také Irsko), nebo vládního dluhu v Řecku.

● Německo v té době (vláda G. Schrödera) změnilo výrazně svou hospodářskou politiku. Osekání sociálních výdajů a důraz na „mzdovou zdrženlivost“ vyústily v tzv. mzdovou deflaci. Německo tak posilovalo svou konkurenční výhodu (oficiální zdůvodnění byly obavy z eura) pozice ve středu Evropy a strukturální síly. Tato politika vyústila v obrovské nerovnováhy v rámci celé eurozóny. Německo tak totiž podseklo svou domácí poptávku a stalo se závislé na čistém exportu. Hromadilo tedy obrovské přebytky na běžném účtu, které následně „recyklovalo“ finančními půjčkami pro země – jižního křídla.

Německo se tedy stalo jedním z faktorů, které přispěly k silným nerovnováhám v eurozóně. Při „řešení“ řecké krize se Německu, které nejprve jakékoliv řešení odmítalo (pod tzv. svatou trojicí, samo o sobě zcela nesmyslnou, tedy: „no exit, no bailout, no default“; jinými slovy: „Řecko nesmí odejít z eurozóny, nesmí být zachráněno a nesmí defaultovat, neboli zbankrotovat; ekonomickou racionalitu v této trojici nehledejte, žádná tam není), přenést problém na eurozónu a vzhledem ke zvoleným „řešením“ i na celoevropskou úroveň. Hlavními věřiteli Řecka totiž byly německé a francouzské banky…

Zvolené „řešení“ ale nelze posuzovat čistě technicky. Mělo totiž především politicko-ideologický obsah. Jednak se z Řecka udělal méněcenný člen EU, a jak nedávno napsal i server Politico, jedná se o kolonii Německa. Nevím, zda je čtenářům známo, jak věřitelská Trojka, v níž Německo hrálo klíčovou roli, „zatočila“ s řeckou vládou levicové Syrizy, která logicky upozorňovala na to, že „záchranné programy“ zemi jen uvrhávají do hlubší a hlubší krize, zatímco dluh dále roste. Máme dnes již informace o tom, že v červenci 2015 to byl především Schäuble, německý ministr financí, který odmítal jakékoliv ústupky vůči Řecku. I nyní v roce 2017, kdy se vyjednávalo o odpuštění části dluhu, neboť ten je ve své podstatně neudržitelný (ergo nesplatitelný), to bylo Německo, které se razantně staví proti. Je to zvláštní pocit si uvědomit, že to bylo Řecko, které sedělo po druhé světové válce u věřitelského stolu a souhlasilo s odpuštěním dluhu Německu… kdyby ho Němci měli bývali splácet, činili by tak dodnes a zřejmě by byli nějakou rozvojovou zemí… Je to takový zvláštní Výmar naruby, aplikovaný ovšem na malou, periferně položenou ekonomiku, jejíž schopnost obrany je minimální.

Další bodem je, že Německu se podařilo ustanovit svůj model ekonomické politiky jako správný. Nejen jako „inspirativní vzor“, ale přímo zakotvit v dokumentech (Pakt euro plus, Fiskální kompakt), jaké jsou jediné možné reakce hospodářské politiky. Tímto způsobem Německo tlačí na „26 (bez Velké Británie) Němecek uvnitř EU.“ Jednoduše řečeno, když to dělá Německo, je to správné, budete to dělat taky tak. Bez ohledu na polohu země, jejich ekonomickou strukturu, či něco tak nepodstatného jako jsou preference a přání jejich obyvatel…

Nové dokumenty, které předurčují reakci zemí eurozóny, mají restriktivní charakter. Zjednodušeně řečeno to znamená, že jedinou možnou reakcí země na asymetrický šok je snižování cen a mezd. A samozřejmě tedy zničení domácí poptávky. Jediný růstový impuls je tak – přesně podle německého vzoru – růst čistým exportem. Takové Finsko, postižené řadou asymetrických šoků – problémy dřevozpracujícího průmyslu, silných dopad sankcí na Rusko – už zvažovalo zavedení modelu, kdy bude mzdový vývoj vázán na úspěchy exportního sektoru…

Německá ekonomika je přitom charakterizována spoléháním se na zahraniční poptávku. Mzdy rostou stále velice nedostatečně (i vzhledem k napjaté situaci na trhu práce), ekonomiku táhne čistý export, což je pro zemi německé velikosti značně neobvyklé, a hlavně to nutně vyvolává vlnobití v celé eurozóně. Hlavním strůjcem globálních nerovnováh dnes není Čína, ale právě Německo. To s téměř 9% přebytku běžného účtu k HDP porušuje pravidla eurozóny – jenže o tomto porušování se nemluví. Vysvětlit v Německu vrcholně oblíbenému ministru financí Wolfgangu Schäubleovi, že když má někdo vysoký přebytek, musí někdo mít deficit (ledaže by ho měli Marťani), je zcela nemožné. Jít do sofistikovanějších argumentů, že celá eurozóna je na to, aby rostla jen „vnějškem“ příliš velká (odborně téhle politice růstu čistým exportem říkáme „ožebrač svého souseda“), je už bláhová iluze.

Schäuble klade enormní důraz na pravidla, jak se může čtenář případně přesvědčit v rozhovoru zde, cítí-li se ovšem na to dost silný. Schäuble v rozhovoru, který by se dal také nazvat „Eichmann žije“ odmítá veškerou odpovědnost Německa za ekonomické problémy eurozóny. To ostatní si nevyřešili své problémy, to ostatní nedodržují pravidla, to ostatní musejí reformovat. Jeho hlas je ovšem hlasem nejoblíbenějšího německého politika, což o německé politické scéně prozrazuje možná víc, než bychom chtěli vědět.

Německá idealizace se samozřejmě netýká jen hospodářské politiky a ekonomické praxe.

Uveďme alespoň jeden příklad z energetiky. Německo se i kvůli tragédii ve Fukušimě rozhodlo k radikální změně své energetické politiky, k tzv. Energiewende. Ústup od jádra a prosazování obnovitelných zdrojů nebylo s ostatními zeměmi (ani s těmi, s nimiž Německou spojuje energetická síť) nijak konzultováno. Nutný přenos energie se severu Německa na jih vede k systematickému přetěžování sítí v Polsku a ČR. Německo ovšem, jak citoval Wall Street Journal, uvádí, že na vině je zastaralá síť sousedů.

Jistě se nedá opomenout ani „vítací politika“ kancléřky. Sama kancléřka prodělala zajímavý obrat. Vždyť ještě v roce 2010 zdůraznila, že multikulturalismus zcela selhal, aby pak o pár let později porušila všechna pravidla a otevřela migrantům hranice. Byla to přitom politika západních zemí, zejména Francie, která se podílela na rozvratu Libye a zemí Blízkého východu. Nečekejme ovšem, že by současná EU pod německým vedením byla schopná řešit problémy tam, kde vznikly.

V současné době je situace dosti nepřehledná. Na jedné straně roste počet teroristických útoků v EU, na straně druhé trvají některé země EU (především Německo a Francie) na to, aby země jako ČR, Polsko či Maďarsko akceptovaly zcela zcestné kvóty na rozdělení uprchlíků. Ti navíc do těchto zemí, i vzhledem k jejich podstatně nižšímu sociálnímu standardu, jít nechtějí.

Shrneme-li, pravidla platí pro ostatní (a jsou vymáhána silově všemi možnými prostředky), pro Německo pravidla platí jen, když se to hodí. EU vznikla mimo jiné i proto, aby Německo – „příliš velké pro Evropu a příliš malé pro svět“ – našlo rámec, ve kterém se může pohybovat. Místo toho tu v 21. století máme německou Evropu – tedy pravý opak původně ideje evropské integrace.

Ilona Švihlíko je česká ekonomka. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou, obor mezinárodní obchod. Má doktorát z politologie a docenturu v oblasti mezinárodních vztahů/mezinárodní ekonomie. Věnuje se problematice globalizace a celkově otázkám politické ekonomie.  K jejím nejvýznamnějším knižním publikacím patří: Globalizace a krize (2010), Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci (2014) a Jak jsme se stali kolonií (2015).

Related posts