Ivo Šebestík se zamyslel nad tím, zda dnes žijeme v demokracii nebo už jen v oligarchii sedící na voze, který táhnou demokratické instituce. Jak moc se sociální nerovnosti slučují s demokracii?
Spojené státy americké daly modernímu světu vzor první demokratické ústavy, za což patří otcům zakladatelům obdivované americké demokracie dík. Uplynul však nějaký čas a USA daly světu praxi, která demokratické principy důkladným způsobem devalvuje.
Jedná se o fakt, že do nejvyšších pozic americké administrativy, do Bílého domu, Kongresu, na guvernérská místa v jednotlivých státech Unie mohou úspěšně kandidovat pouze lidé, kteří jsou sami velice bohatí nebo k nejbohatší vrstvě nějakým způsobem patří, jsou jí organizováni a placeni. Takto se ke společenskému „léku“ demokracie velmi rychle zrodil „preparát“, který jeho blahodárné účinky ničí, nebo alespoň neutralizuje. Toto je obrovský paradox, se kterým se potýká i současná Evropa, do které „americká vymoženost“ dorazila sice se zpožděním, ale bohužel dorazila tam přece.
V dějinách všechny formy politického uspořádání, které se prosadily přibližně od časů sjednocení Dolního a Horního Egypta a od vzniku městských států Mezopotámie, předpokládaly značnou nerovnost mezi jednotlivými vrstvami (třídami) obyvatelstva. Každá z forem nerovnosti měla za základ nebo nesla jako svůj rezultát nerovnost majetkovou a projevovala se obrovskými rozdíly mezi mocí a právy jednotlivců a bezmocí a minimální právní ochrany většiny. Součástmi moci byly nejenom majetek, ale také práva a výsady. Všechny formy politického uspořádání státu byly na rozdílech mezi lidmi postaveny, ať se jednalo o aristokracii (v otrokářském nebo feudálním systému), plutokracii, oligarchii, tyranidu, orientální despocii, absolutistickou monarchii či monarchii konstituční, ovšem s vyloučením třetího stavu či alespoň majetkově chudých vrstev, které neměly volební právo.
Pouze jeden jediný systém uspořádání společnosti a státu vysokou míru nerovnosti mezi občany nepředpokládá, ba je jí dokonce z titulu samotného pojmu velice vzdálen. Tím systémem je demokracie. Demokracie stojí a padá s jistou mírou sociální, právní a politické rovnosti. Tam, kde se rozevřou nůžky mezi nižšími příjmovými kategoriemi obyvatelstva a středními vrstvami na straně jedné a úzkou vrstvou super bohatých jednotlivců a jejich sítí (rodin) na straně druhé, tam je nutné podrobit takovou společnost důkladné analýze. A ptát se, zda soustředění velkého kapitálu a moci v rukou nevolených struktur nevytváří „druhé“ centrum moci na demokratických institucích a na vůli občanů zcela nezávislé, jdoucí dokonce proti vůli lidu nebo manipulujícími natolik demokratickými stranami, vládami a parlamenty, že se v nich vůle voličů rozpouští, sublimuje, mizí.
Systém, ve kterém se nad demokratickými institucemi nebo vedle nich prosadí skutečné rozhodující centrum alternativní moci (nebo sítě takovýchto struktur) pocházející z extrémního bohatství a prorůstající všemi strukturami společnosti, ba dokonce zmocňující se reklamy a médií, není možné označovat jako demokracii, byť státy, ve kterých se tato moc výrazně a dominantně prosazuje, udržují všechny formální prvky zastupitelské demokracie.
V posledních letech se v západní a střední Evropě vede diskuze na téma prorůstání kapitálu do demokratických struktur států. Debaty inspiruje vývoj politických systémů, který už není možné déle skrývat nebo vysvětlovat nějak eufemisticky. Dokonce i v samotné Evropě nahrazují standardní politické strany účelové politické formace vznikající ad hoc kolem nějakého velkého finančního uskupení. Vzhledem k tomu, že politická úspěšnost stojí stále více na penězích, které může dotyčná politická formace uvolnit pro svou prezentaci nebo jinak „investovat do politiky“, je to opět a jedině kapitál, který ovlivňuje či směruje politiku. Sňatek mezi demokracií a kapitálem je pro demokracii smrtícím objetím a je v podstatě nepochopitelné, jak málo lidí si je toho vědomo. Debaty, které se o stavu „demokracie“ vedou, pořád pracují jen s margináliemi nebo se podstatných jevů dotýkají s bázní a velice stydlivě. Přitom skutečnost, že velký kapitál a jeho soustředění v rukou malé skupinky „hybatelů“ řídí státy mnohem účinněji než vůle občanů, je už nepřehlédnutelná. Stejně jako jsou všude kolem nás již dobře patrné důsledky, které má praxe fatálního propojení peněz a politiky pro demokratické systémy.
Velké peníze žádají ještě větší peníze. Ještě větší peníze pak vyžadují cizorodé násilné zásahy do světové ekonomiky i do ekonomik regionálních a lokálních. Takové zásahy často směřují i k válkám a pracují efektivně s hrozbami a vyvoláváním pocitu ohrožení. Lidé, kteří chtějí velké zisky, se nemohou spoléhat na to, že občané, kteří velké zisky nepotřebují (nebo by na ně stejně nedosáhli), jim demokratickou cestou schválí kroky, které zase jiným lidem přinášejí smrt, materiální ztráty, kulturní škody. Proto kapitál prorůstá do politiky, nominuje do ní své vlastní lidi, vytváří kvazistrany a hnutí a kupuje si mnohé z politiků, kteří následně ovlivňují parlamenty, aby schvalovali pouze takové (pokud možno hodně děravé) zákony, které kapitál v jeho expanzi neohrožují.
Na straně kapitálu pak stojí také spousty odborníků a komentátorů, kteří systém absolutní dominance kapitálu při zachování snesitelné životní úrovně (a prý i svobody) většiny obyvatel nepovažují za nijak nemorální a ponižující. Vůbec v něm nevidí obrovský skok zpět k oligarchii a do feudalismu. Je-li náš systém v podstatě feudální, protože za oněch dávných časů také celou Evropu vlastnilo několik aristokratických rodin, pak je to feudalismus kvalitativně velice příjemný. Robota dobrovolná (alternativou ulice, mráz a smrt hladem), dávky sice několikanásobně vyšší než feudální desátek z úrody, nicméně citlivě rozdělené do množství téměř neviditelných položek. Záplavy spotřebního zboží, zábava všeho druhu a svobodně šířené slovo, jež už díky nadprodukci nikoho nemobilizuje, jsou většině lidí západních zemí dostupné. Karabáč vykořisťování dopadá na obyvatelstvo v koloniích (kde se také i chutě válčí), takže západní Evropan jeho rány necítí. A nadto se Evropan čas od času převlékne do královského roucha a odebere se do volební místnosti, aby zde jednodenním královským gestem učinil své královské rozhodnutí.
Ach, jaká slast! Ve středověké Evropě bývaly takové slavnosti, kdy ve městě vybrali nějakého chudáka, nejčastěji místního blázna, oblékli jej do královského šatu, nasadili mu na hlavu korunu a nesli ho v průvodu za hlasitého provolávání slávy. Celý den tento šašek vládnul městu, a když nastal večer, tak mu nařezali a hodili ho někam do strouhy mezi splašky.
Demokratické instituce přece formálně existují, politické strany sypou peníze od altruistických a ničeho nežádajících sponzorů do kampaní, občané chodí radostně k volbám, vlády visí voličům na rtech, média se samou nezávislostí vznášejí ve vzduchu, parlamenty se scházejí, rokují, pracují, až se z nich kouří a lidem se materiálně vzato daří obstojně nebo někdy i docela slušně. Tak, co chcete víc?! Pokud velký kapitál řídí svět, tak ho řídí s respektem k touze lidí být aktivními spotřebiteli na jeho trzích. A skutečnou váhu svého volebního hlasu, rozpuštěného v oceánu libovůle oligarchů, si může dobře najezený a skvěle u svého počítače pobavený občan-volič strčit za klobouk. Vždyť přece vždy se některým poddaným dařilo dobře. Bývali komorníci a majordomové, kterým panstvo ponechávalo díl svých vlastních večeří, a nikdy si karabáč nezatancoval po jejich zádech. Takovíto komorníci a lokajové se revolučních bouří na barikádách pochopitelně neúčastnili.
Publikováno v rámci mediální spolupráce s online časopisem !Argument, původně zveřejněno zde.
