Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Jan Kondrys: Hasan al-Banná – nacionalismus a jeho místo v rámci univerzalismu ummy

Jan Kondrys: Hasan al-Banná – nacionalismus a jeho místo v rámci univerzalismu ummy

Téma „národního státu“ či „nacionalismu“ v moderním západním pojetí je v souvislosti v Blízkým východem často uváděno jako (ideální) kontrast k vizím „tradičního islámského“, resp. selektivně-islamistického vedení a správy tamních společností. Není proto od věci podívat se na to, jak byl koncept národního státu (národní státnosti, nacionalismu) zapracován do teoretických východisek jedné z klíčových postav moderního islámského myšlení. 

Vědomí sdílené národní identity a na ní budovaná státnost má v arabském i obecně islámském světě (s výjimkami jakými jsou především Turecko či Írán) mnohem mělčí kořeny ve srovnání s Evropou. Nároky islámského univerzalismu na jedné straně a hluboce zakořeněné kmenové a klanové vazby na straně druhé představovaly a dodnes představují na mnoha místech světa islámu objektivní a poměrně zásadní překážku při procesu budování stabilního moderního národního státu. Omezíme-li se pouze na arabský prostor, jsme v posledních desetiletích svědky postupné diskreditace různých podob (quasi)sekulárního nacionalismu a s tím spojeného nárůstu konfesionálního, etnického, kmenového či regionálního partikularismu. Při pohledu na současnou Libyi, Jemen, Irák, Sýrii či Libanon zřetelně vidíme, že významná část tamních obyvatel reálně upřednostňuje určitou formu partikularismu (či jejich kombinaci) před loajalitou ke státu a jeho institucím. To sebou pochopitelně v krizových obdobích může nést fatální následky.

Radikální odpor k modernímu nacionalismu chápanému jako cizí, západní import, jenž svojí zvrácenou podstatou stojí v přímém protikladu proti ideální jednotě celosvětové islámské obce věřících (umma) nalezl svůj symbolický vrchol v nedávném teatrálním pálení cestovních dokladů „nelegitimních“ států příslušníky extremistické struktury Dáʽiš (tzv. Islámský stát). Naprostá většina moderních a soudobých islámských myslitelů včetně ideologů kultivovanějších forem islámského fundamentalismu však s problematikou nacionalismu pracovala podstatně uvážlivěji a tak či onak jej zakomponovala do svých vizí obrozeného islámu a na něm postaveného společenského řádu.

Zářným takovým příkladem je Egypťan Hasan al-Banná (1906 – 1949), kontroverzní zakladatel Muslimského bratrstva (al-Ichwán al-muslimún). Na následujících řádcích ve stručnosti rozeberu jeho postoj k nacionalismu, jenž je možný považovat za oficiální postoj Bratrstva v minimálně dvou dekádách od jeho založení roku 1928. Další ideologický vývoj tohoto fundamentalistického hnutí v Egyptě v souvislosti s jeho štěpením na umírněné a radikální proudy a především situaci v dalších zemích, v nichž se Muslimské bratrstvo rozšířilo a vyvíjelo v závislosti na tamní politické a společenské realitě, nechávám v tomto příspěvku stranou.

Postoj Hasana al-Banná k nacionalismu bezpochyby formovala i skutečnost, že Egypt je (spolu s Tuniskem) mezi arabskými státy výjimečný tím, že jeho obyvatelé utváří přirozené národní společenství ve smyslu, jak tento pojem chápe většina Evropanů. Egypťané sdílí emotivně prožívanou národní identitu založenou na vědomí kontinuální návaznosti na starobylou úctyhodnou civilizaci, jež před několika tisíci lety položila pevné základy státnosti země na Nilu. Není proto žádným divem, že ideál vlastenectví (wataníja) v arabském světě jako první formuloval právě Egypťan Rifáʽa at-Tahtáwí (1801 – 1873), bystrý reformátor s letitou zkušeností se životem ve Francii. Tahtáwí vyslovil zásadní tezi, že muslim není pouhým příslušníkem celosvětové islámské ummy, ale má rovněž svoji lokální vlast – watan, pojem totožný s francouzskou la patrie, k níž je povinen cítit loajalitu a pracovat na jejím rozvoji spolu s místními nemuslimy. Tato myšlenka v Egyptě později velmi rezonovala.

Tradice egyptského vlastenectví a z něj vycházející antikolonialismus hluboce ovlivnil i myšlenkové zrání Hasana al-Banná. Starší, dnes již překonané práce chápaly etablaci Muslimského bratrstva jako ryzí výraz antimodernistického reakcionářství a bigotního puritánství vycházejícího v podstatě ze stejných kořenů jako wahhábisté na Arabském poloostrově, mahdisté v Súdánu a další lidová primordiální hnutí působící v periferních oblastech islámského světa. Banná, jako výhradní ideolog organizace v prvních dvaceti letech její existence, však byl formován celou řadou dalších vlivů a jím formulovaná ideologie se tak vyznačuje značným eklekticismem (a nutno dodat, že i relativní vágností). Při podrobnější analýze lze vedle prvků wahhábovské strohosti a militantnosti nalézt rovněž stopy vlivu súfíjského mysticismu, tradiční vzdělanosti islámských učenců (ulamá) nebo racionalismu a obdivu k pokroku typickému pro rané islámské modernisty. Bylo by zcela zavádějící tvrdit, že Hasan al-Banná byl protizápadní, či dokonce antimodernistický en bloc. Jeho kritika západního impaktu do islámského světa a s ním spojeného kulturního imperialismu se kloubila se snahou mnohé z idejí a fenoménů, jež sebou nesla západní modernita, přehodnotit a reformulovat v islámském duchu.

Odpor proti všem podobám západního imperialismu – britskému, francouzskému, sionistickému v podobě židovské kolonizace Palestiny i sovětskému v podobě šíření myšlenek ateistického materialismu – je klíčovým bodem myšlení Hasana al-Banná. Západ v jeho podání sám o sobě není ryze špatný, ovšem za předpokladu, že zůstane „na Západě“. V podobě kolonialismu se z něj stává brutální utlačovatel. Egypt a obecně islámská umma je pod tlakem koloniálního rozvratu: politického, ekonomického, morálního, intelektuálního.

Jedním z nejhorších průvodních jevů západní expanze je potom vnášení jedu sekulárních ideologií do myslí muslimských věřících. Islám jako holistický systém zahrnuje veškeré aspekty života člověka, nelze jej tudíž ani oddělit od politiky a řízení státu ve prospěch nějaké bezbožné ideologie. Hasan al-Banná přiznává západním sekulárním ideologiím mnohé pozitivní rysy, tyto rysy jsou však samy o sobě inherentní součástí islámu. Banná zde reartikuluje důležitý prvek moderního islámského myšlení, totiž tezi že mnohé moderní západní ideály či instituce mají své kořeny v islámu, v němž byly pouze potlačeny neblahým historickým vývojem. Správně pojímaný islám dle Hasana al-Banná v sobě obsahuje svobodu liberalismu, řád a organizaci fašismu a sociální spravedlnost komunismu, aniž by v něm byly přítomny negativní aspekty těchto ideologií.

Banná vedle pojmu umma často operoval s termínem wataníja (vlastenectví/patriotismus) – loajalitou k Egyptu jako zemi a termínem qawmíja (nacionalismus) – loajalitou k národu chápanému především ve smyslu velkého arabského národa. Oba tyto koncepty chápal Banná jako v jádru pozitivní. Obhajoval lásku k rodné zemi, její obranu a snahy o její nezávislost, stejně jako pocit hrdosti na společné předky a úsilí o blaho vlastního národa. Vlastenectví a nacionalismus se ovšem stávají zavrženíhodnými v momentě, kdy se transformují v rasismus a šovinismus, jako se tomu stalo ve fašistické Itálii a nacistickém Německu. Nabízí se přirozeně otázka statusu nemuslimů v rámci národního společenství. Stejně jako islámští modernisté i Hasan al-Banná deklaruje rovnost v právech a povinnostech muslimů a nemuslimů. Zároveň však vychází z tradičního diskriminačního konceptu ahl adh-dhimma, když tvrdí, že by se měli nemuslimové v náboženských otázkách (což ovšem zahrnuje kupříkladu i otázky spjaté s rodinným či dědickým právem) řídit dle vlastní legislativy. To samozřejmě zásadním způsobem koliduje s moderní podobou státnosti založené na občanském principu. Mimo rámec teoretických koncepcí potom pochopitelně stojí výpady Hasana al-Banná proti egyptským křesťanům a židům za jejich údajnou kolaboraci se západním imperialismem.

Egyptské vlastenectví představuje dle Hasana al-Banná nedílnou součást arabského nacionalismu a ten je zase nedílnou součástí islámského univerzalismu. Priority jsou přitom jasně uspořádané: na absolutním hodnotovém vrcholu stojí loajalita k islámské ummě, která překonává veškeré rasové, územní a jiné hranice a je jednoznačně nadřazena loajalitě k národu a vlasti. I ty však hrají významnou úlohu a to zvláště v Egyptě, který je živoucím srdcem arabského a islámského světa. Osvobození Egypta dopomůže k dosažení arabské jednoty, jež dopomůže k dosažení jednoty islámské, která je zásadním předpokladem pro úspěšnou misii (daʽwa) a předání poselství islámu celému lidstvu. Egyptské vlastenectví tedy není samoúčelné, ale slouží vyšším cílům. Boj za nezávislost Egypta je službou arabskému národu a především službou islámu. Podobně byla chápána i podpora palestinského povstání (1936 – 1939) a participace členů Bratrstva na první arabsko-izraelské válce (1948 – 1949).

Dle Hasana al-Banná je však třeba jasně odmítnout pokřivené pojetí vlastenectví a nacionalismu, které proudí ze Západu. Islámský svět se jimi nakazil a to jej nebezpečně oslabuje a rozděluje. Národ se mezi muslimy nesmí stát předmětem uctívání, jako je tomu na Západě. V očích Boha se totiž jedná o neodpustitelný hřích modloslužby a přidružování (širk). Banná se systematicky vymezoval proti víceméně sekulárnímu nacionalismu strany Wafd a dalších egyptských politických uskupení a nabízel Egypťanům vlastní islamizovanou verzi nacionalismu.

Především se velmi silně vymezil proti v meziválečné době nesmírně populární ideologii faraonismu (firʽawníja), jež idealizovala starověké kořeny Egypťanů a staroegyptskou civilizaci chápala jako vzor pro egyptskou současnost. Banná nic nenamítal proti pocitům hrdosti na slavné úspěchy staré egyptské civilizace, odmítal ji však pokládat za referenční bod, k němuž je záhodno se vracet poté, co lidstvu Bůh seslal islám. Egyptské vlastenectví by samo o sobě nemělo žádný význam, kdyby nebyl Egypt islámskou zemí.

Problémem byl pro Hasana al-Banná rovněž vyhrocený arabský nacionalismus/panarabismus a jeho výrazná afiliace k sekularismu. Mnoho arabských nacionalistů byli vlažní muslimové či křesťané, kteří uznávali místo islámu v historii především jako prostředku ke sjednocení a pozvednutí Arabů. Podle Hasana al-Banná je tomu ale přesně naopak: neoddiskutovatelný význam Arabů spočívá v tom, že byli prvními muslimy a arabština je jazykem Koránu. Posílení politických a ekonomických vazeb mezi Araby, jež rovněž prosazoval, bylo opět třeba nahlížet islámským prismatem.

Jistou kuriozitou již lze zmínit je, že Hasan al-Banná vedle loajality k islámu, arabskému národu a egyptské vlasti schvaloval také obecnou loajalitu k „orientálství“ (šarqíja), jejímž velkým propagátorem byl před ním legendární islámský modernista Džamáluddín al-Afghání (1838 – 1897). Loajalita vůči „orientální civilizaci“ je v chápání Hasana al-Banná ovšem pouze přechodným fenoménem, neboť Orient je sám o sobě umělým konstruktem, protipólem Západu, který byl stvořen západním imperialismem. V momentě, kdy se západní imperialismus odebere na smetiště dějin, nebude dle něj nadále třeba zvláštních vazeb mezi tzv. Orientálci.

Hasan al-Banná (1906 – 1949) byl egyptským učitelem, zakladatelem Asociace muslimských bratří (Džamʽíjat al-ichwán al-muslimín) a jedním z nejvlivnějších islámských myslitelů 20. století. V rámci své poněkud vágně formulované ideologie požadoval reformu náboženské praxe svých současníků, očistu islámu od škodlivého balastu a ustavení islámského státu formovaného po vzoru proroka Muhammada a prvních čtyř chalífů (al-chulafáʼ ar-rášidún) s přihlédnutím k aktuálním společenským potřebám. Muslimští bratři pod jeho vedením kombinovali náboženskou agitaci s prozaickou sociální a charitativní činností a politickým aktivismem s během času se stali nejmasovější islamistickou formací. Hasan al-Banná vystupoval ostře proti britskému kolonialismu a obecně západnímu imperialismu, sionismu a komunismu. V průběhu 40. let se zradikalizované skupiny v rámci hnutí vymkly kontrole „nejvyššího vůdce“ (muršid ʽámm) a uchylovaly se stále častěji k násilné činnosti včetně politických atentátů. Sám Banná byl v roce 1949 zastřelen před svým domem pravděpodobně příslušníky egyptské tajné služby. Muslimští bratři se v průběhu padesátých let postupně rozdělili na umírněné (Hasan al-Hudajbí) a radikální (Sajjid Qutb) proudy a jejich další vývoj byl hluboce poznamenán turbulentními vztahy se státní mocí v následujících dekádách. Hnutí se též rozšířilo do dalších arabských i některých jiných islámských zemí, kde se vyvíjelo v závislosti na tamní politické a společenské situaci. Sám Hasan al-Banná se dodnes těší pověsti „otce zakladatele“ moderního islámského fundamentalismu, jakkoliv se stále častěji objevují též snahy posunout vnímání jeho kontroverzního odkazu poněkud jiným směrem. Za předního propagátora tohoto nového pojetí platí vnuk Hasana al-Banná Táriq Ramadán, významný švýcarský filozof a proponent islámské reformy v evropském kontextu.

Mgr. Jan Kondrys, Ph.D. vystudoval obory blízkovýchodní studia a historie na FF ZČU v Plzni. Absolvoval několik studijních a badatelských pobytů v Sýrii a v Egyptě. Je specialistou na moderní dějiny Egypta a reformní proudy islámu se zvláštním zaměřením na téma islámského modernismu v Egyptě. Je autorem řady odborných studií (Religio, Nový Orient, Acta FF ZČU, Dingir). V současnosti se věnuje též publicistice, pravidelně přispívá svými články v deníku Právo a čtrnáctideníku A2. Od roku 2016 působí jako spolupracovník Dealtrade Group.

Related posts