Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Jan Kondrys: Islám a sekularismus – komplikovaný vztah v éře modernity

Jan Kondrys: Islám a sekularismus – komplikovaný vztah v éře modernity

Soudobé debaty o islámu nezřídka vedou k obecným úvahám nad tím, kde by mělo být rozhraní (či jak by měl vypadat průnik) náboženství a „profánní“ společnosti. Zejména v západním světě poslední doby má daná disputace častokrát vzrušenou povahu, projevující se mimo jiné sklonem k nekritické paušalizaci či odsouzení islámu jako jakéhosi monolitu ztělesňujícího až patologickou potřebu „teokratizovat“ celý svět. Absolutní zatracení neexistujícího konceptu je přitom nejen mylné z hlediska logiky, ale i disponující potenciálem reálně uškodit všem modernisticky a reformně naladěným muslimům – a to včetně těch sekulárně smýšlejících. Na existenci „osvícených“ proudů v rámci islámu proto považujeme za nutné upozornit; věříme, že poznání toho, že názorová paleta nositelů islámské víry není v žádném případě jednolitá, ale naopak velmi členitá, může při práci s tématem přinejmenším napomoci lepší vnímavosti i přesnějšímu nakládání s pojmy.

Termín „islámský sekularismus“ může nepochybně mnohým připadat jako contradictio in adiecto, tedy čirý protimluv. Islám je totiž často vnímán jako náboženství bytostně svázané s politikou. Toto vnímání může v krajních podobách, jako v případě českých „islamoklastů“, vést až k tvrzení, že islám ve své podstatě není vlastně ani náboženstvím, nýbrž totalitní politickou ideologií (mnohem horší než nacismus a stalinismus dohromady, pochopitelně). Naším cílem ovšem není vyvracet blábolivou dojmologii aktivistických nedouků, spokojme se tedy na tomto místě s pouhým konstatováním, že islám je nade vší pochybnost zcela plnohodnotným náboženstvím, ať již se to někomu líbí nebo ne.

Zároveň však nemá smysl nikterak zastírat, že islám má ve srovnání s křesťanstvím (méně však již judaismem) pro své spojení s politikou mnohem výrazněji „geneticky zakódované“ dispozice. Zajisté nelze popírat, že i křesťanství vykazovalo na své cestě dějinami rovněž velmi výrazné politické ambice. Dynamika vztahu mezi státem a církví (tedy něčím, co přinejmenším sunnitský islám nezná) však po dlouhých staletích sporů a válek provázených myšlenkovým kvasem během renesance, reformace a osvícenství vedla k tomu, že se stát na Západě bolestivě sekularizoval a stal se postupně nábožensky neutrálním. Církve či politické strany ustavené na křesťanském základě sice v západních státech mohou přirozeně ovlivňovat politické a společenské dění, může se tak však dít jen v rámci platné legislativy, jejíž nedílnou součástí je i respektování sekulárního charakteru státu.

Západ nicméně nelze v tomto ohledu ztotožňovat s „křesťanským světem“. V pravoslavném okruhu k takto důslednému oddělení státu a církve kupříkladu dosud nedošlo. Jestliže i dnes vidíme v západním světě různé křesťansko-fundamentalistické proudy a tendence, ještě mnohem více jich potom nalezneme mimo oblast Západu. Ne každý si v našich končinách, pro něž jsou spíše typické vyprázdněné kostely s řídkým osazenstvem za převažujícího poměru „svíčkových bab“, uvědomuje, že na mnoha místech Afriky, Latinské Ameriky, ale i v některých oblastech Asie (a koneckonců také v USA) je křesťanství velice živým, dravým náboženstvím. Tedy ničím co by mělo v úmyslu odebrat se ze scény dějin. Ale to už je jiný příběh.

Kořeny rozdílu mezi postojem islámu a postojem křesťanství k politice je třeba hledat v odlišných rysech formativního období dvou největších světových náboženství. Křesťanství, zjednodušeně řečeno, bylo téměř tři sta let po svém vzniku víceméně perzekuovaným hnutím, než se postupně etablovalo zprvu jako legální, později dominantní oficiální náboženství disponující patřičnou politickou mocí. Islám (držíme-li se klasického kanonického výkladu) byl vysmívaným, ostrakizovaným a pronásledovaným náboženstvím v podstatě jen prvních dvanáct let od Muhammadova prvního zjevení do doby, než s hrstkou věrných přesídlil z rodné Mekky do oázy Jathrib (pozdější Medíny). Zde se z Muhammada, dosud pouze duchovního vůdce, stal též politik, soudce a vojevůdce. Jeho „prozaické“ činy v této době se staly pro pozdější generace muslimů nedílnou součástí jeho působení coby Božího posla. Hranice mezi posvátným a profánním se tak stala v islámu v mnoha ohledech nezřetelnou. Převažujícím islámským ideálem se stala teokracie, jež nalezla své ztělesnění v instituci chalífátu (chiláfa). Slovutní islámští učenci (ʽulamáʼ) na kusých a nesystematických koránských základech vypracovali důmyslnou politicko-právní teorii. V průběhu dějin se však tato teorie stávala stále vzdálenějším, byť nezpochybňovaným ideálním modelem a středoproudí ʽulamáʼ většinou fungovali v této oblasti v zásadě jako ryzí apologetové světské moci.

S příchodem modernity na Blízký východ (za historiky „oblíbený“, víceméně symbolický milník se zde většinou udává angažmá Napoleona Bonaparta v Egyptě v letech 1798 – 1801) se mezi muslimy v různých zemích postupně začaly utvářet většinově spíše elitní skupiny, jež přejímaly prvky západního způsobu života. Zprvu se tak dělo spíše intuitivně a dílčím způsobem, později v některých případech již zcela programově. S tím se pojilo i šíření sekularistických myšlenek a integrace sekulárních zákonů inspirovaných Západem do právních systémů muslimských zemí. Ne všude se tak dělo razantně a za použití nevybíravých metod jako v Turecku za Mustafy Kemala Atatürka (1922 – 1938) či v Íránu za Rezá Šáha (1925 – 1941). Ve většině muslimských zemí sekularizace postupovala mnohem pozvolněji, více či méně nekoncepčně a s nejrůznějšími výkyvy. Skutečně sekulární státy tak dnes s výjimkou Turecka nalezneme díky specifickému historickému vývoji pouze v periferních oblastech „světa islámu“ – na Balkáně, ve střední Asii či v subsaharské Africe. V arabském světě má k sekulárnímu státu nejblíže Tuniská republika, jež za vlády svého prvního prezidenta Habíba Búrqíby (1957 – 1987) prošla celou řadou modernizačních (a dokonce nijak zvlášť brutálně prosazovaných) opatření. Na opačném pólu stojí Saúdská Arábie, rigidní wahhábistická pouštní monarchie, v níž je šaríʽa výhradním zdrojem práva. Ve většině arabských států v rámci „žurnalistického“ zjednodušování běžně označovaných za sekulární (Sýrie, Egypt) se v té či oné míře dle náboženských norem řídí oblasti rodinného či dědického práva, zatímco kupříkladu trestněprávní odvětví je sekularizováno.

Ani nejzarytější sekularističtí politici však zpravidla neřešili do důsledků teoretický rozpor mezi sekularismem a politickými nároky islámu a tento stav trvá v zásadě dodnes. Muslimští vládci se při prosazování svých zcela světských opatření pravidelně utilitárně odvolávají na islám a vrstva konformních ʽulamáʼ jim tuto praxi z náboženských pozic ospravedlňuje, aniž by cítila větší nutnost zasahovat do staletími prověřené náboženské teorie a smiřovat ji s aktuální politickou a společenskou praxí. Tento značně schizofrenní stav sebou nese četná rizika, jichž dosud umně dokázali využívat především zastánci různých forem islámského fundamentalismu.

Kreativnější přístup volili zástupci amorfní intelektuálně reformní tendence, západními orientalisty často nazývaní jako islámští modernisté. Ti se od druhé poloviny devatenáctého století snažili reformovat různé tradiční islámské postuláty a smiřovat tak náboženství s modernitou. Sami sebe chápali jako ty, kteří jdou ke skutečnému jádru islámu, tedy Koránu jako zjevenému Božímu slovu, avšak přicházejí s novými interpretacemi, které mnohem lépe odpovídají moderní době i duchu poselství proroka Muhammada. Jejich interpretace se dotýkaly například problematiky vědy, vzdělávání a společenského pokroku či otázek spjatých s postavením ženy nebo vztahu muslimů k nemuslimům. Co se politiky týče, tak modernisté spatřovali v základních pramenech islámu kořeny mnohých moderních institucí a idejí jakými byl konstitucionalismus, parlamentarismus, nacionalismus, demokracie nebo některé formy socialismu. Tyto fenomény modernisté nenahlíželi jako cizí, neislámský import, ale naopak jako plně integrální součást svého náboženství. Ani oni však nepopírali úzké vazby islámu na oblast politiky, ať již by se tyto vazby manifestovaly v té nejliberálnější podobě.

Prvním, kdo přišel se skutečně revoluční a nutno dodat, že ve své době velmi šokující tezí, totiž že spojování islámu s politikou je historickou deformací Muhammadova poselství, byl až egyptský náboženský vzdělanec ʽAlí ʽAbd ar-Ráziq (1888 – 1966). Na základě převratné interpretace Koránu a Muhammadova životního příběhu provedl důsledné teoretické oddělení islámu od politiky a sekulární stát vytyčil jako náboženský ideál. To pochopitelně vyvolalo na tehdejší egyptské náboženské i politické scéně obrovský rozruch a ʽAbd ar-Ráziqova kauza se zapsala do dějin. Této kauze a položení teoretických základů „islámského sekularismu“ bude věnován některý z dalších příspěvků.

Mgr. Jan Kondrys, Ph.D. vystudoval obory blízkovýchodní studia a historie na FF ZČU v Plzni. Absolvoval několik studijních a badatelských pobytů v Sýrii a v Egyptě. Je specialistou na moderní dějiny Egypta a reformní proudy islámu se zvláštním zaměřením na téma islámského modernismu v Egyptě. Je autorem řady odborných studií (Religio, Nový Orient, Acta FF ZČU, Dingir). V současnosti se věnuje též publicistice, pravidelně přispívá svými články v deníku Právo a čtrnáctideníku A2. Od roku 2016 působí jako spolupracovník Dealtrade Group.

Related posts