Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Jan Kondrys: „Islámský sekularismus“ v podání ʽAlí ʽAbd ar-Ráziqa

Jan Kondrys: „Islámský sekularismus“ v podání ʽAlí ʽAbd ar-Ráziqa

Základní zapsané zdroje islámské víry, především Korán, lze – podle osobnosti i cílů interpreta – vykládat s větší, či menší mírou doslovnosti (nebo naopak symboličnosti), s respektováním zásad logiky (či jejich selektivním porušováním podle záhodnosti), jakož i s důrazem na duchovní a společenské poselství (či naopak s akcentací pompézního a silového, případně otevřeně mocenského, politického a institucionálního rozměru). Egyptský modernistický myslitel ʽAlí ʽAbd ar-Ráziq nejenže byl schopen oddělit duchovní podstatu seslaného poselství od nánosu světského interpretačního balastu, ale již v první čtvrtině 20. století se odvážil formulovat tezi naznačující, že koránské texty lze nahlížet nikoli jako strohé a dogmatické imperativy (nutně směřující k vládě jednoho chalífy, nastolení islámského státu atp.), ale spíš jako volněji interpretovatelné vstupy zpřehledňující proces budování, udržování a obnovy „společenské smlouvy“, kterou si s jejich pomocí islámská obec (či komunita) ujedná.

jednom z minulých příspěvků jsme se zabývali složitostí vztahu islámu a sekularismu, jež vyplývá z úzké provázanosti tohoto náboženství takřka od jeho počátků s politickým děním. Vliv islámu na politiku muslimských zemí sice již v období vrcholného středověku podléhal aktuální společenské realitě a v praktické rovině docházelo k uskutečňování různých forem „kompromisního“ uspořádání, teoreticky však model teokracie ztělesněný v instituci chalífátu jakožto nábožensko-politický ideál nebyl zpochybňován. V průběhu devatenáctého století v kontextu postupujícího politického, ekonomického, ale též kulturního impaktu Západu docházelo na mnoha místech islámského světa k určité míře postupné, byť nerovnoměrné a nekoncepční sekularizace různých oblastí veřejného života. Muslimští intelektuálové měli možnost seznámit se s mnohými moderními politickými fenomény a idejemi (parlamentarismus, konstitucionalismus, nacionalismus, kapitalismus, socialismus atd.), což přirozeně různými způsoby reflektovali ve svých úvahách. Zatímco konzervativci je odmítali jako produkt neislámského, cizího a ve svém důsledku rozvratného vlivu, modernisté s těmito termíny začali opatrně pracovat a teoreticky je ospravedlňovat z islámských pozic. Jádro těchto „západních“ pojmů přitom nezřídka nacházeli anachronicky v samých základech islámského náboženství. Ani tito modernisté však nepožadovali jednoznačné oddělení náboženství od politické sféry, byť mohli žádoucí vazbu islámu na politiku muslimských zemí chápat ve velmi liberální a otevřené podobě. Pakliže někteří myslitelé přímo obhajovali sekularismus, jeho rozpor se základními islámskými postuláty do důsledků neřešili.

Se skutečně zásadní obhajobou sekularismu z islámské perspektivy tak přišel až egyptský učenec ʽAlí ʽAbd ar-Ráziq (1888 – 1966), když v roce 1925 napsal své stěžejní pojednání nazvané Islám a základy vlády (al-Islám wa usúl al-hukm). Obsah díla způsobil na egyptské náboženské i politické scéně zcela mimořádný skandál a jeho autor byl kvůli němu perzekuován. Přes svůj nepříliš velký rozsah se dodnes pravděpodobně jedná o myšlenkově nejhlubší a nejpropracovanější text ideového směru, který můžeme z nedostatku lepších termínu označit jako „islámský sekularismus“. Jeho ústřední tezí bylo, že standardní muslimské chápání osobnosti proroka Muhammada coby zakladatele nábožensky sankcionované politické obce je z podstaty chybné a jedná se o hrubé překroucení původního islámského ideálu. Tato teze představovala pro mnohé islámské učence (ʽulamáʼ) zcela bezprecedentní případ rouhání. Byť tito učenci akceptovali politickou realitu vymykající se po staletí zakonzervované nábožensko-politické teorii, nebyli ochotni se smířit s jakýmkoliv útokem na tuto teorii, nota bene přicházela-li takříkajíc „z vlastních řad“.

Pro lepší pochopení skandálu, který kniha Islám a základy vlády vyvolala, je třeba nastínit dobový kontext, ve kterém se celá kauza odehrála. ʽAbd ar-Ráziq pocházel z významné egyptské rodiny a jako takovému se mu dostalo prvotřídního vzdělání. Vyrostl na myšlenkách legendárního Muhammada ʽAbduha (1849 – 1905), egyptského státního muftího a klíčové postavy islámského modernismu. Islámský modernismus jako ideová a sociálně reformní tendence byl ve své době v zemi na Nilu velmi významným směrem, na druhé straně se proti němu zvedal ardentní odpor ze strany náboženských konzervativců a tradicionalistů, kteří se obávali, že přehnanou „westernizací“ (tagharrub) přijdou islámské společnosti o své vlastní kořeny. Sám ʽAbduh jako přední postava egyptského intelektuálního i veřejného života si od těchto kruhů užil množství ústrků a intrik.

Mladý ʽAbd ar-Ráziq na jedné straně vystudoval islámské právo na Univerzitě al-Azhar, jednom z nejprestižnějších center sunnitského islámu, vedle toho však zároveň studoval sekulární předměty na nové Egyptské (dnes Káhirské) univerzitě. Když roku 1912 s vyznamenáním absolvoval, odjel na několik let do Anglie studovat na Oxfordu ekonomii a politickou vědu. Jeho intelektuální obzor tedy zahrnoval jak tradiční islámskou vzdělanost, tak znalosti moderních společenských věd, čehož kombinace zásadním způsobem formovala jeho světonázor upřímného muslima otevřeného výzvám moderní doby. Po návratu do vlasti působil jako šaríʽatský soudce (qádí) a byl respektovaným příslušníkem přední vrstvy ʽulamáʼ. O to větší šok jeho kniha vyvolala. Další věcí byla celkově zjitřená atmosféra, neboť ʽAbd ar-Ráziqova publikace přišla pouhý rok poté, kdy turecký prezident Mustafa Kemal Atatürk (1881 – 1938) zrušil instituci chalífátu, čehož symbolika ve svém výsledku způsobila další bolestivou ránu pochroumanému muslimskému sebevědomí. V Egyptě se bouřlivě diskutovalo o možnosti obnovit chalífát v Káhiře s králem Fuʼádem (1868 – 1936) v roli chalífy. Jednalo se o otázku politické prestiže a v načasování vydání ʽAbd ar-Ráziqovy knihy pravděpodobně sehrála roli i skutečnost, že jeho rodina byla úzce spjata se Stranou liberálních konstitucionalistů (Hizb al-ahrár ad-dustúrijín), které se podobné úvahy zcela příčily.

Jaké výbušné myšlenky vlastně kniha Islám a základy vlády obsahovala, že na sebe její autor přivolal nevoli ze strany tolika náboženských i politických představitelů? V první řadě je třeba zmínit již samu formu tohoto pojednání. ʽAlí ʽAbd ar-Ráziq použil klasického jazyka typického pro tradiční vrstvu náboženských učenců, včetně ustálených islámských formulí a invokací. Text je k tomu doslova prošpikován koránskými citacemi podporujícími jeho argumentaci, což v souvislosti s „nestandardním“ obsahem muselo na mnohé tradicionalisty působit doslova jako červený hadr na býka. ʽAbd ar-Ráziq v knize označil chalífát za nelegitimní světskou instituci historicky založenou na útlaku, pro niž neexistuje jakákoliv opora v textu Koránu či v tradici proroka Muhammada (sunna). Koránskou výzvu „Poslouchejte Boha a poslouchejte Posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu!“ (Korán 4:59) dle něj nelze chápat jako imperativ požadující ustavení chalífátu či jakékoliv jiné konkrétní formy politického uspořádání. Odtud byl již jen krůček k vyslovení klíčové myšlenky, totiž že Prorok v Medíně navzdory všeobecnému mínění neustavil islámský stát, jenž se měl stát prototypem ideálního politického zřízení pro muslimy.

ʽAbd ar-Ráziq se samozřejmě musel teoreticky vyrovnat s v kanonických zdrojích bohatě dokumentovanou Muhammadovou prozaickou činností, jež v myslích většiny muslimů nese charakteristiky Božího vedení. Muhammad dle jeho názoru z pozice Božího proroka a posla pouze hlásal islámskou věrouku, rituály a také etiku, jež sebou sice nesla mnohá sociální ustanovení, zároveň v ní však nebylo možné nalézt nic, co by implikovalo nutnost ustavit určitý specifický politický systém. Prorok požadoval, aby se muslimové stali bratry ve víře, nepletl se však do administrativního a soudního systému jednotlivých kmenů. Spojil Araby nábožensky skrze islám, nicméně politické, sociální či ekonomické rozdíly nadále přetrvávaly. Navíc jakékoliv politické či vojenské akce, jichž se mladá islámská obec (umma) účastnila, byly dle ʽAbd ar-Ráziqa jen vedlejšími průvodními jevy Muhammadovy prorocké činnosti a s jeho funkcí Posla Božího nikterak nesouvisely. Prozaické pasáže Koránu jsou v tomto ohledu dobově podmíněnými a nelze v nich hledat než určité morální principy, jež však mají být aplikovány v souladu s požadavky modernity. Naopak nelze ignorovat, že Korán na tolika místech hovoří o Muhammadovi jako pouhém oznamovateli (muballigh), hlasateli dobré zvěsti (mubaššir, bašír) a varovateli (mundhir, nadhír), jemuž Bůh jasně sdělil: „…ty nejsi ustanoven, abys je nutil násilím“. (Korán 50:45). Muhammadův apel byl mírumilovnou výzvou (daʽwa) k následování Božího náboženství, v němž je dle svaté Knihy zapovězeno používat jakéhokoliv donucování. Založení instituce chalífátu a její povýšení na úroveň dogmatu po Muhammadově smrti bylo ze strany muslimů hrubým překroucením a poškozením této výzvy a ústupem z „přímé stezky“ (as-sirát al-mustaqím). Nadešel nejvyšší čas, aby si tuto skutečnost muslimové plně uvědomili a jednou provždy opustili požadavek řídit politické záležitosti dle mylně chápaných náboženských imperativů.

Pro své myšlenky ʽAbd ar-Ráziq v egyptském veřejném prostoru nenalezl mnoho podpory. Do určité míry se za něj postavilo několik předních liberálních intelektuálů jako Muhammad Husajn Hajkal (1888 – 1956) či Táhá Husajn (1889 – 1973), jenž sám o rok později způsobil skandál svým vědeckým pojednáním O předislámské poezii (Fí aš-šiʽr al-džáhilí), v němž vyslovil pochybnosti o autenticitě značné části raného arabského básnictví. Na politické scéně ʽAbd ar-Ráziqa podpořili ministři za Liberální konstitucionalisty, ti však pouze hájili ústavou garantované právo na svobodu slova, nikoliv hlavní teze jeho knihy. Proti němu se naopak postavila propalácová klika interpretující knihu jako přímo útočící na základy egyptské monarchie a především široké vrstvy konzervativních ʽulamáʼ, kteří knihu označovali za mimořádně proradný pokus nepřátel islámu zaútočit na toto náboženství přímo z jeho středu. ʽAbd ar-Ráziqa označovali za odpadlíka (murtadd) a „pozápadněnce“ (mutagharrib), odcizenou figuru, jež se snaží do islámu vnášet křesťanské principy a ignoruje ušlechtilé ideály islámské politické teorie. Na politickou objednávku nejvyšší výbor učenců Univerzity al-Azhar rozhodl o vyloučení ʽAbd ar-Ráziqa ze svých řad, což sebou neslo zákaz vykonávání funkce šaríʽatského soudce, jakož i jakýchkoliv aktivit v oblasti interpretace náboženství. ʽAbd ar-Ráziq tak byl nucen se na plné dvě dekády v podstatě stáhnout z veřejného života. Až v roce 1945 byl al-Azharem rehabilitován (rektorem univerzity byl v té době jeho starší bratr Mustafá) a následně učinil politickou kariéru coby člen egyptského parlamentu. Po krátkou dobu dokonce působil jako ministr náboženských nadací (waqf, pl. awqáf). Své kontroverzní dílo však již dále tvůrčím způsobem nerozvinul.

Jaké závěry můžeme z ʽAbd ar-Ráziqovy kauzy vyvodit? Přestože byl ve své době odmítnut, vyslovil myšlenky, k nimž se dodnes hlásí muslimští stoupenci „odpolitizování“ islámu na různých místech světa. V Egyptě samém na něj intelektuálně navázalo několik pokračovatelů, z nichž lze jmenovat především Muhammada Saʽída al-ʽAšmáwího (1932 – 2013), jenž odmítal nejen propojování islámu s politikou, ale také přehnaný důraz na právní stránku islámu, již chápal ve svém důsledku jako „judaizaci“ tohoto náboženství. Islámské fundamentalisty a extremisty ʽAšmáwí připodobňoval k předislámským Arabům, neboť prý rovněž mentálně žijí v době nevědomosti (džáhilíja). Kvůli hrozbě atentátu strávil významnou část života pod neustálou policejní ochranou. Méně štěstí měl další z kritiků islámského fundamentalismu Faradž Fawda (1946 – 1992), kterého před jeho káhirskou kanceláří zastřelili dva příslušníci extremistické skupiny al-Džamáʽa al-islámíja. I to je smutným svědectvím o extrémní radikalizaci významných segmentů muslimských společností v posledních dekádách a snahách o umlčení nepohodlných kritických hlasů. ʽAlí ʽAbd ar-Ráziq byl před téměř stoletím za své postoje „pouze“ oficiálně perzekuován, nikdo jej však neohrožoval na životě.

Tento extremismus, jenž prorůstá muslimskými společnostmi jako rakovina, sebou ovšem přináší i určitou naději coby vedlejší efekt své destruktivnosti. Debata uvnitř islámského světa se v posledních letech (zvláště v souvislosti se vzestupem tzv. Islámského státu) velmi pozvolna a velmi opatrně, ale přeci jen posouvá ke kritičtější reflexi určitých do nedávna nezpochybnitelných dogmat a norem. Stále většímu počtu muslimů je dnes zřejmé, že v boji proti extremismu nestačí pouhé jeho odsouzení jako čehosi zhoubného a v jádru „neislámského“, ale je zapotřebí kritické diskuze v rámci islámu o zdrojích těchto extrémních tendencí. ʽAbd ar-Ráziqovy teze se s největší pravděpodobností v dohledné době nestanou obecně přijímanými majoritou muslimů, dokazují však, že islám, stejně jako ostatní velká světová náboženství, nepředstavuje „ztuhlý monolit“ a není nereformovatelným ze své podstaty, jak lze mimo jiné i u nás stále častěji slyšet. Boj o jeho další podoby však budou muset svést především sami muslimové, jež současné problémy uvnitř jejich náboženství zasahují primárně.

Mgr. Jan Kondrys, Ph.D. vystudoval obory blízkovýchodní studia a historie na FF ZČU v Plzni. Absolvoval několik studijních a badatelských pobytů v Sýrii a v Egyptě. Je specialistou na moderní dějiny Egypta a reformní proudy islámu se zvláštním zaměřením na téma islámského modernismu v Egyptě. Je autorem řady odborných studií (Religio, Nový Orient, Acta FF ZČU, Dingir). V současnosti se věnuje též publicistice, pravidelně přispívá svými články v deníku Právo a čtrnáctideníku A2. Od roku 2016 působí jako spolupracovník Dealtrade Group.

Related posts