Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Edice !A: Izraelští Arabové, nebo arabští Izraelci?

Edice !A: Izraelští Arabové, nebo arabští Izraelci?

Když byl letos v létě izraelským Knesetem schválen nový “základní zákon“ (v zemi de facto nahrazuje nepřítomnou ústavu), který mimo jiné prohlásil Stát Izrael za „národní domovinu židovského lidu“ a „ponížil“ arabštinu z oficiálního jazyka na jazyk se „speciálním statusem“, připoutalo to pozornost světových médií k minoritě izraelských Arabů.

Ta tvoří zhruba pětinu občanů Izraele a svojí komplikovanou identitou i skutečností, že stojí v podstatě „někde mezi“ znepřátelenými stranami izraelsko-palestinského konfliktu, představuje skupinu nepochybně svébytnou, zároveň však vnitřně velmi pestrou, což v rámci běžných černobílých a značně schematických pohledů na Blízký východ obecně a izraelsko-palestinský konflikt zvláště bývá leckdy opomíjeno. Stoupenci jedné i druhé strany konfliktu potom ve své argumentaci selektivním způsobem poukazují na postavení izraelských Arabů ve snaze podpořit svůj pohled na věc. Hodnocení tohoto postavení se přirozeně zásadním způsobem liší v závislosti na názorové orientaci hodnotícího, tak jako v případě téměř všech dalších otázek a fenoménů týkajících se boje o Svatou zemi.

Snaha o nestrannost ostatně naráží na problémy už při pouhém výběru adekvátní terminologie. Používám-li v tomto textu označení izraelští Arabové s ohledem na převládající úzus v České republice, činím tak s vědomím, že to může být mnohými považováno za zcela nekorektní. Toto označení totiž preferují především izraelští Židé s implicitním (nebo i explicitním) záměrem rozvolnit či zcela zpochybnit vazby „své“ arabské minority na Palestince a palestinskou identitu. Zdaleka ne všichni arabští občané Izraele by se však takto označili a pro příslušníky jiných arabských národů může být termín al-Arab al-Isráʼílíjún dokonce až na samé hranici srozumitelnosti, jak se autor těchto řádků mohl nejednou přesvědčit. Standardně bývá v arabskojazyčném prostředí používáno označení Arabové 48 (Arab 48), které poukazuje na fakt, že jde o obyvatele historické Palestiny a jejich potomky, kteří po vzniku Izraele v roce 1948 zůstali na jeho území (cca pětina z původního necelého milionu). Alternativními termíny jsou „vnitřní Arabové/Palestinci“ (Arab/Filastíníjú ad-dáchil) či „Arabové/Palestinci uvnitř Zelené linie“ (al-Arab/Filastíníjún dáchil al-chatt al-achdar). Sami izraelští Arabové potom pro sebe používají nejrůznější označení, nejčastěji patrně „izraelští občané palestinské, resp. arabské národnosti“, které plně vyjadřuje existující svár mezi jejich národní a občanskou identitou.

Izraelští Arabové se sami chápou coby domorodé obyvatelstvo, které se více či méně nepříznivým řízením osudu ocitlo v postavení diskriminované menšiny ve státě přistěhovalců, tj. sionistických Židů (míra vnímání diskriminace a celkového pocitu křivdy se přitom u různých jednotlivců a skupin izraelských Arabů velmi výrazně liší). Pro mnohé Zápaďany zcela automatická deklarace Izraele coby židovského státu je pro většinu izraelských Arabů problematická až nepřijatelná. S vědomím všech rozdílností je tento jejich pocit křivdy do jisté míry snad možné přirovnat k pocitu nativních Američanů či australských Aboriginců vůči bělošské majoritě. Izraelští Arabové často poukazují na faktickou společenskou, ekonomickou i politickou nerovnost a diskriminaci v každodenním životě, ale i na ryze symbolické úrovni („Izrael je demokratický stát pro Židy, ale židovský stát pro Araby“). Kritici Izraele kromě praxe na okupovaných palestinských územích, etnokratického principu protežování židovského národa (jenž se arabské minority úzce dotýká) a teokratických prvků v právním systému (uplatňování vůči ženám diskriminačních halachických norem v rodinném právu) zpochybňují demokratický charakter Státu Izrael také na základě nerovného přístupu státu vůči jeho arabským občanům.

Zastánci Izraele proti tomu oponují, že se navzdory jistým nedostatkům těší izraelští Arabové větší míře svobody, demokracie a politických práv než jejich „bratři“ v okolních arabských státech a také, že dosahují materiálního standardu, který je na vyšší úrovni v porovnání s jejich sousedy. To cítí do značné míry i sami izraelští Arabové, kteří z velké části Izrael přes veškeré výhrady považují za svůj domov, v naprosté většině nezpochybňují samotnou jeho existenci a převážně netouží se po případném vzniku nezávislého palestinského státu národnostně realizovat na jeho území. Pocit solidarity s Palestinci na okupovaných územích i v diaspoře je na jedné straně poměrně silný (a podpořený relativně četnými rodinnými pouty), z druhé strany je zde ovšem rozšířené vědomí vlastní odlišnosti, jež se u menší části izraelských Arabů projevuje dokonce i odmítáním označovat sebe sama za Palestince (byť by to bylo s „vysvětlujícím“ přívlastkem typu „izraelští Palestinci“, „Palestinci 48“ apod.). Zapojení izraelských Arabů do palestinského protiizraelského ozbrojeného boje je minimální.

Vzájemný vztah izraelského státu a arabské minority je tedy od samého počátku dosti schizofrenní. Arabové, kteří zůstali na území Izraele se stali jeho občany, nicméně stát na ně nahlížel a dosud na ně do značné míry nahlíží jako na potenciální hrozbu. Až do poloviny šedesátých let podléhali izraelští Arabové vojenskému režimu a bylo vůči nim uplatňováno stanné právo. Zastánci Izraele běžně poukazují na fakt, že od vzniku státu mohou být izraelští Arabové politicky aktivní a mohou svobodně zakládat politické strany, které jsou standardně přítomny v izraelském parlamentu. To je nepochybně pravda, nicméně druhou stranou mince je skutečnost, že arabské strany jsou v Knesetu kontinuálně ostrakizovány, je na ně útočeno (nikoliv zcela neoprávněně) pro údajně nedostatečnou loajalitu vůči státu a dosud se nikdy nestaly součástí žádné z izraelských vládních koalic (byť se o jejich hlasy mohla v určitých důležitých momentech některá z vlád opírat). Arabské zastoupení na kandidátkách mainstreamových „židovských“ politických stran bylo dlouhodobě marginální a vnitřní stanovy některých z těchto stran dokonce v minulosti členství osobám arabského původu ani nepovolovaly. V tomto ohledu nicméně v průběhu času přece jen došlo k určitému posunu. Od devadesátých let obecně stoupá zastoupení izraelských Arabů ve státní správě (nejen v politice) a v roce 2001 se dočkali svého prvního ministra v izraelské vládě pocházejícího z drúzské komunity (první sunnitský muslim usedl do ministerského křesla o šest let později). Většina izraelských Arabů přesto ve volbách nadále odevzdává hlas arabským (k izraelské politice převážně kritickým) stranám, menšina pak „sionistické“ levici. Určitá část drúzské komunity ovšem naopak tíhne k volbě pravicové strany Likud.

Arabští občané si často stěžují na rozsáhlou diskriminaci, která je v praxi zcela běžná, přestože Izrael deklaruje, že je státem, v němž si jsou všichni rovni bez ohledu na svůj původ či náboženství. Bezpečnostní složky standardně zasahují podstatně tvrději proti Arabům než proti Židům za obdobné delikty či projevy (např. během demonstrací) a soudy potom tendují udělovat tvrdší tresty pro Araby za stejné zločiny. Na mnoha konkrétních příkladech bylo doloženo, že izraelští Arabové mají mnohem omezenější možnosti stát se majiteli nemovitostí v porovnání se svými židovskými spoluobčany. Stát z veřejných peněz nesrovnatelně více podporuje rozvoj židovských obcí a úroveň služeb v nich. Několikanásobně více prostředků dostávají též židovské školy, což se nepříznivě odrazilo na celkově nižší úrovni vzdělanosti a životní úrovně arabské menšiny. Podstatně větší procento Arabů žije na hranici chudoby (ta se v případě Židů týká především ultraortodoxních komunit a také přistěhovalců z Etiopie). V posledních letech nicméně dochází k pozoruhodně rapidnímu vzestupu mladé vzdělané arabské generace s kvalitní perspektivou na trhu práce.

Přetrvávajícím problémem je ovšem i nadále velmi vysoká míra segregace mezi Židy a Araby. Většina Arabů žije v plně či většinově arabských městech a vesnicích, smíšených oblastí je jen menšina, a obě komunity tak žijí dosti izolovány. Naprosté minimum je smíšených manželství, proti nimž se jasně staví velká většina v rámci obou komunit a ze strany židovských nacionalistických aktivistů proti nim probíhají cílené kampaně. Na základě různých průzkumů lze konstatovat, že jsou názory izraelských Židů na izraelské Araby a vice versa převážně negativní, přičemž se zdá, že na vině je spíše nedostatek vzájemného styku než jeho přemíra (jako příklad lze uvést některé smíšené oblasti na severu země, kde je míra integrace podstatně vyšší a vztahy mezi komunitami výrazně lepší). Zcela zásadní rozdíl je ve znalosti jazyka druhé komunity, což je vzhledem k odlišnému postavení majority a minority pochopitelné. Zatímco jen menšina izraelských Židů ovládá arabštinu (dokonce i přistěhovalci z arabských zemí ji zpravidla v druhé generaci „zapomínají“), naprostá většina izraelských Arabů mluví dobře hebrejsky, mladší generace jsou potom dokonce často zcela bilingvní (osobně jsem byl svědkem situace, kdy Žid při prvním setkání nepoznal Araba podle přízvuku (ani vizáže)).

Celková životní úroveň i postoje vůči Státu Izrael jsou u jednotlivých skupin izraelských Arabů výrazně odlišné. Zpravidla bývají vydělovány čtyři základní skupiny: sunnitští muslimové, křesťané, drúzové a beduíni, přičemž jejich vzájemný procentuální poměr je orientačně 70:10:10:10. Drúzové, které izraelský stát z politických důvodů oficiálně na rozdíl od Libanonu a Sýrie nepokládá za muslimy, ani Araby, se od sunnitů coby příslušníci heterodoxního náboženského směru s kořeny v šíitském islámu odlišují jednak originální věroukou, ale také striktní endogamií. Beduíni se od většiny „usazených“ muslimů odlišují zase (státem potlačovanou) tradicí nomádského či seminomádského života. Jak drúzové, tak beduíni oproti muslimům i křesťanům projevují výrazně vyšší náklonost k Izraeli a jeho institucím (včetně armády, v níž od počátku drúzové povinně a menšina beduínů dobrovolně slouží), menší afiliaci k arabskému nacionalismu (netýká se drúzů na okupovaných Golanech, kteří, ať již z upřímných či taktických důvodů zůstávají nadále Syřany) a vcelku mnohem menší míru solidarity s „palestinskou kauzou“. Trendem posledních let je ovšem na druhé straně u drúzů a zvláště u beduínů částečný ústup z tohoto proizraelského postoje, nezřídka s odkazy na přetrvávající diskriminaci.

Ta se v ekonomické rovině dotýká především právě beduínů, kteří se často dostávají do střetu se státem kvůli jejich oficiálnímu přesídlování z půdy, na kterou si činí z historického hlediska nárok. Mezi beduíny je ze všech izraelských Arabů zdaleka nejnižší úroveň vzdělanosti, nejrozsáhlejší nezaměstnanost a chudoba, nejvíce tradiční rozdělení rolí muže a ženy a bohužel také nejvyšší míra kriminality. V tomto ohledu situace beduínů v Izraeli nápadně připomíná situaci řady jiných tradičně nomádských či seminomádských populací procházejících v moderní době více či méně dobrovolným a často bolestivým procesem sedentarizace. Na opačném pólu naopak stojí arabští křesťané, kteří jsou ekonomicky velmi úspěšnou komunitou a co se týče průměrné úrovně vzdělanosti dokonce překonávají izraelské Židy. Arabské křesťany je tak možné vidět vysoce nadproporčně zastoupené ve všech úrovních společenského života, ve vědě i v politice. Jejich pozoruhodný úspěch a vysoká míra integrace sebou však automaticky ještě nemusí nést vyšší míru loajalitu k „židovskému státu“ a ztotožnění se s ním. Ostatně řada prominentních kritiků Izraele se rekrutuje právě z řad arabských křesťanů (namátkou někdejší poslanec dnes žijící v Kataru Azmí Bišára).

Summa summarum je celková bilance sedmdesátiletého soužití Státu Izrael s arabskou minoritou velmi sporná a záleží na tom, zda ji chceme hodnotit optikou poloprázdné či poloplné sklenice. Nelze popřít, že situace mnoha jiných národnostních či náboženských menšin na Blízkém východě je ve srovnání se situací izraelských Arabů horší a v některých případech je vyloženě katastrofální. Izraelští Arabové nejsou na každodenní bázi ohrožováni, ani pronásledováni a těší se různým svobodám a výsadám, jimiž obyvatelé většiny arabských států nedisponují. Při měření standardy vyspělých západních demokracií, mezi něž bývá Izrael – ať již právem či nikoliv – mnohými řazen, už ovšem výsledný obrázek není zdaleka tak uspokojivý. Izraelští Arabové čelí ze strany státu a jeho institucí systematické diskriminaci a celé řadě oficiálních i neoficiálních ústrků, které by byly v jiných západních státech nepřijatelné. Alarmující přitom je aktuální společenské naladění a celkový trend vedoucí k upevňování této nerovnosti, mimo jiné i na legislativní bázi.

Časopis !Argument je nezávislý, český a slovenský analytický a komentátorský web. Každý den nabízí aktuální analýzy a eseje ke geopolitickému, společenskému i kulturnímu dění v České Republice i zahraničí.

Related posts