Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Jan Kondrys: Záhady a fakta kolem jednoho zmizení

Jan Kondrys: Záhady a fakta kolem jednoho zmizení

Diplomatická zastoupení arabských států nejsou zrovna místy, kde bývá o napětí nouze, chtělo by se říci s patřičnou dávkou ironie a cynismu. Kdekomu jistě vytane na mysl novoroční výbuch na palestinské ambasádě v Praze, který před téměř pěti lety připravil o život tehdejšího velvyslance, zatímco byl živou vodou na mlýn řady škodolibých komentátorů v tradičně nekriticky proizraelském Česku. Pamětníci si možná také vybaví střelbu z okna libyjské ambasády v Londýně během protiqadháfíovské demonstrace v roce 1984, jejímž výsledkem byla dodnes nevyšetřená smrt mladé britské policistky. Aktuální kauza zmizelého novináře na saúdskoarabském konzulátu v Istanbulu nesoucí veškeré znaky politického krimi s možnou příměsí nefalšovaného hororu má ovšem potenciál posunout pomyslné hranice bizarnosti do dříve netušených končin.

O co v této kauze jde? Renomovaný saúdskoarabský žurnalista Džamál Chášuqdží se v úterý 2. října vypravil na zastupitelstvo své mateřské země a od té doby nebyl spatřen. Jeho turecká snoubenka, která marně čekala před branami úřadu, než si její nastávající vyřídí dokumenty potvrzující jeho předchozí rozvod, zalarmovala policii. Následující den vydala Saúdská Arábie oficiální prohlášení, že bezmála šedesátiletý Chášuqdží opustil její konzulát živ a zdráv. Mezitím se rozjelo policejní šetření, během nějž se z různých zdrojů vynořila řada dosud nepotvrzených „zaručených“ zpráv. Novinář dle nich měl být zavražděn, snad patnáctičlenným zabijáckým komandem, které za tímto účelem přiletělo přímo ze Saúdské Arábie, možná byl před smrtí dokonce několik dní brutálně mučen, jeho tělo mělo být naporcováno a v diplomatických kufrech nejprve černým automobilem a posléze soukromým letadlem dopraveno – v duchu dávné tradice – do vlasti na důkaz úspěšně splněné mise. Divoké mediální spekulace ostře kontrastovaly s tichem nejvyšších tureckých i západních politických míst. V neděli se konečně po několika dnech ozval prezident Erdoğan s  vlažným prohlášením o zármutku, s nímž čeká na výsledky šetření. V pondělí pak nepatrně přitvrdil, když na tiskové konferenci v Budapešti přiřkl Saúdské Arábii povinnost dokázat, že Chášuqdží skutečně opustil konzulát a je stále mezi živými. Následně se připojil Donald Trump, který vyjádřil znepokojení, ale zároveň podotkl, že je nutné čekat, než se cokoliv vyjasní. Nejdéle si potom s reakcí dala načas Evropská unie, když až v úterý ústy šéfky své diplomacie Federicy Mogherini sdělila, že od saúdských úřadů očekává „kompletní vyšetření a naprostou transparentnost“. Do ostřejších deklarací se evidentně nechtělo nikomu.

Západ obecně a Spojené státy zvláště pojí desítky let komplikovaného spojenectví se saúdským královským dvorem reprezentujícím jedno z nábožensky nejbigotnějších a politicky nejautoritativnějších zřízení na světě. Strategie „ropa za zbraně a politické krytí“ dostala ovšem povážlivé trhliny po útocích z 11. září, kdy se v plné nahotě vyjevila dvojaká role Saúdské Arábie ve „válce proti terorismu“ a byl problematizován její programový export salafismu, nejrigidnějšího z výkladů moderního islámu. Rapidní nástup mladého korunního prince Muhammada bin Salmána, který nyní fakticky vládne zemi a prezentuje se coby odvážný reformátor, přivítali západní politici s nadšením. Málokdo si chtěl kazit iluzi energického usměvavého třicátníka, jenž jako zjevení vprostřed saúdské gerontokracie pohne pomyslnými ledy v silně zatuhlém pouštním království. Kritické hlasy, mezi něž patřil i ten Chášuqdžího, poukazující na fakt, že za nezbytnými ekonomickými reformami, bojem za práva žen v podobě efektně působícího povolení řídit automobil či dobře znějícími proklamacemi o „návratu k umírněnému islámu“ se skrývá nekompromisní utužování moci mladého monarchy spojené s bezprecedentním pronásledováním jakékoliv opozice, bývaly v nejvyšších patrech západní politiky zpravidla oslyšeny. Přesto pro bin Salmána představovaly potenciální ohrožení jeho pečlivě budovaného PR a podle mnohých i možný motiv pro brutální vraždu.

Možná překvapivější než relativní liknavost (srovnejme kupříkladu s reakcemi na otravu ruského agenta Skripala v Salisbury) západních politiků byla velmi slabá reakce tureckého prezidenta, o němž je jinak známo, že pro silná slova nechodí daleko a s dokazováním viny si zpravidla příliš hlavu neláme. Razantnímu vystoupení by nahrávala skutečnost, že vztahy mezi Ankarou a Rijádem jsou v posledních letech poměrně problematické, ať již kvůli saúdské podpoře Sísího režimu v Egyptě, turecké podpoře Muslimského bratrstva či odlišným postojům vůči Kataru. Pasovat se do role vůdce boje za pravdu o osudu opozičního (netureckého) novináře by navíc bylo přesně v Erdoğanově stylu (bez sebemenšího pocitu licoměrnosti vzhledem k faktu, že jeho vláda uvrhla do žaláře nejvíce novinářů na počet obyvatel na světě). Neradostný stav turecké ekonomiky v současnosti spolu s obavami o osud saúdských investic (najmě na poli realitního byznysu) v zemi v případě vážnější roztržky nicméně nutí tureckého vůdce k opatrnosti. Nadto si je Erdoğan, jenž v poslední době aktivně usiluje o narovnání pošramocených vztahů se Západem, vědom, že za Muhammadem bin Salmánem prozatím pevně stojí Trumpova administrativa i další přední hráči západního světa.

Stále jsou samozřejmě ve hře i jiné varianty Chášuqdžího osudu než výše nastíněný „hororový“ scénář likvidace nepohodlného opozičního žurnalisty s posvěcením či přímo rozkazem samého korunního prince. Nelze vyloučit, že se nakonec přece jen živý (a zdravý) novinář odkudsi vynoří, nebo že jeho případná vražda byla důsledkem jakési osobní vendety či boje různých klik saúdskoarabské politiky bez vědomí nejvyšších míst. Ostatně označení „opoziční novinář“ není pro Džamála Chášuqdžího zrovna přiléhavé. K zásadní roztržce se saúdským zřízením u něj došlo až po nástupu prince Muhammada. Jako prominentní žurnalista i šéfeditor v různých významných saúdskoarabských médiích byl dlouhou dobu s tamním režimem výrazně provázán a jeho postoje se nesly v duchu umírněně proreformní kritiky „zevnitř“. Byl mocným na blízku a mohl leccos na leckoho vědět. Strach z možnosti, že si po odchodu do exilu v loňském roce (většinu času trávil v USA a publikoval pro Washington Post) pustí takříkajíc „ústa na špacír“, mohl být pro někoho rovněž pádným motivem pro jeho brutální likvidaci.

Ať tak či tak, zdravý skepticismus napovídá, že nejpravděpodobnější variantou je, že případ Chášuqdží nebude nikdy uspokojivě vysvětlen či bude jakýmsi elegantním způsobem „zahrán do outu“, byť představitelé turecké policie působí soudě dle svých výroků vyloženě „nažhaveně“ na vyšetření celé události. Současné rozhořčení (navíc zatím spíše na mediální než politické scéně) po čase přebijí aktuálnější kauzy. Po všech předchozích skandálech Saúdské Arábie se nezdá příliš pravděpodobné, že by jejím prominentním postavením na mezinárodní scéně mohl jeden zmizelý novinář vážněji otřást.

Mgr. Jan Kondrys, Ph.D. vystudoval obory blízkovýchodní studia a historie na FF ZČU v Plzni. Absolvoval několik studijních a badatelských pobytů v Sýrii a v Egyptě. Je specialistou na moderní dějiny Egypta a reformní proudy islámu se zvláštním zaměřením na téma islámského modernismu v Egyptě. Je autorem řady odborných studií (Religio, Nový Orient, Acta FF ZČU, Dingir). V současnosti se věnuje analytické činnosti, překládání a publicistice. Pravidelně přispívá svými texty v deníku Právo. Od roku 2016 působí jako spolupracovník Dealtrade Group.

Related posts