Libanon v poslední době zaujímá v médiích překvapivě významné místo, a to přinejmenším v poměru k velikosti země či počtu jejích obyvatel. Západoasijský multikonfesní trpaslík stojící na pomezí několika světů by nicméně namísto této (z velké části cizími zájmy vnucené) „popularity“ uvítal hlavně klid, předvídatelné prostředí a upřímnou společenskou smlouvu, která nejenže jeho obyvatelům dodá pocit smysluplnosti jejich existence, ale konečně přiláká i skutečné investory ochotné do teritoria napumpovat tolik potřebné finanční prostředky. Současné nálady přímo v místě pro českého čtenáře shrnul náš bejrútský spolupracovník Karím al-Árif:
Aktuální politickou, společenskou a ekonomickou situaci závidí Libanoncům jen velmi málo národů. Po návratu premiéra Saada Harírího ze Rijádu a odvolání rezignace, kterou právě ze Saúdské Arábie (jejíž občanstvím mimo jiné disponuje) krátce před tím oznámil, čelí Libanon – toto dřívější “Švýcarsko Orientu” – opět mnoha vnitřním a vnějším výzvám. Dle mínění některých odborníků je mnohé z nich prakticky nemožné vyřešit bez seriózně míněných strukturálních, hloubkových reforem v samém jádru politického systému – jenž je ovšem ve své podstatě stále především konfesního charakteru.
„Ex-zajatec“ – jak Saada Harírího mnozí novináři a analytici záhy nazvali – dal (jak to zatím vypadá) před svou saúdskou identitou přednost té libanonské. Zároveň je po jeho návratu zřejmé, že oba tábory oponentů (tj. „Hnutí 8. března“ i „Hnutí 14. března“) se rozhodly zapojit do “konstruktivního” politického dialogu pod patronací prezidenta Awna. Právě v Awnově kanceláři poslední dobou proběhla četná politická a společenská setkání zacílená na udržení politické a ekonomické stability i bezpečnosti, a to hlavně s důrazem na potenciální izraelskou hrozbu, ale i pro opětovné deklarování politické neutrality Libanonu. Stručně řečeno – zdá se, že ani jeden z politických “týmů” není ochoten k jakékoli konfrontaci; tedy aspoň zatím, neboť Harírího rétorika zůstává neměnná, a tedy stále namířená proti spojencům Íránu – Hizballáhu.
Není tajemstvím, že současný Libanon, jehož ekonomika je z velké části závislá na turismu, prochází kritickou politickou fází, ztíženou navíc syrskou uprchlickou krizí, situací v palestinských utečeneckých táborech, chronickou nestabilitou, zastaralým politickým a ekonomickým systémem – to jen jako rychlý příklad. Lze tudíž obhájitelně tvrdit, že léčba vršících se neduhů spočívá v radikální změně přístupu ke společnosti i okolnímu prostředí, a to prostřednictvím zásadních ekonomických a politických reforem.
Malá, ale notně zkoušená blízkovýchodní republika si jakoby zázrakem dokázala uhájit svou ekonomickou a finanční stabilitu od počátku devadesátých let (poté, co dohoda z Tá´ifu roku 1989 de facto ukončila patnáctiletou občanskou válku) až do dnešních dnů. Nedávno guvernér Centrální banky (Banque du Liban) Rijád Saláma ujistil, že “libanonská ekonomika si i přes obtížné podmínky v regionu udržela pozitivní růst”. To ovšem neznamená, že země požívá výhod silné měny či solidně strukturované ekonomiky – někteří odborníci se naopak domnívají, že bude-li se v ekonomické i finanční politice pokračovat stejně nemoderně jako dosud, může Libanon utrpět silný náraz, případně jej výhledově potká cosi na způsob “Černého pondělí”.
Abychom získali obecný přehled o současné ekonomické situaci v Libanonu, podaný navíc profesionálem, požádali jsme libanonského ekonomického experta Muhammada Rachu, aby pohovořil o ekonomických výhodách a nevýhodách země a zároveň dodal své hodnocení ekonomické a politické scény: “Libanonská ekonomika má bohužel jak mnoho silných, tak i slabých stránek – pokusím se uvést ilustrativní příklady. Pozitivem je určitě silný a regionálně výjimečný bankovní sektor, který disponuje poměrně silnými rezervami zahraniční měny (cca 50 miliard USD). K tomu máme bedlivě hlídanou kurzovní sazbu, která je stabilní prakticky od roku 1991. Další z pozitivních věcí je velmi dobře ošetřený Zákon o bankovním tajemství, který do libanonských bank přilákal velké množství vkladů ať už místní nebo zahraniční provenience. Zde ale výhody libanonské ekonomiky končí. Země má malou, resp. téměř žádnou schopnost obstát ve vysoce konkurenční, propojené světové ekonomice, která se vyvíjí každým dnem. Nemluvě o velkých ekonomikách v odlehlých či vzdálených končinách jako je Singapur, Spojené státy nebo Japonsko – vždyť Libanon není konkurenceschopný ani na regionální úrovni. Bídné vládní plánování, extrémní korupce, absence ochrany průmyslového a zemědělského sektoru, poměrně vysoké daně, 17-leté vakuum pokud jde o jakýkoli vládní infrastrukturální projekt, zaostalé právní regulace i související instituce – to vše si vybralo na libanonské ekonomice svou daň. Již sedmým rokem se reálný HDP (každoročně) zoufale snaží překonat 0,5 % hranici, přičemž nelze předpokládat, že by se situace zlepšila, a to ani v dlouhodobém horizontu. Mnoho prominentních byznysmenů a bankéřů intenzivně apelovalo na vládu, aby ji upozornilo, že ignorovat vše spojené s ekonomikou znamená zadělat zemi na ponuré zítřky. Přitom i vyjmenované pozitivní body se leckdy obešly draho – například zmíněnou devizovou rezervu se podařilo získat za cenu závratného 12 % výnosu na vládních cenných papírech. To dál přispělo k tomu, že státní dluh již 28 neustále bobtná a v současnosti dosahuje bezprecedentních 78 miliard amerických dolarů, neboli 130 % HDP, a je tak jedním z největších na světě.” V podobném tónu se Racha vyjádřil i o politické situaci v zemi: “Pokud politickou scénu pozorujeme zblízka, je to, jako by šlo o další sérii “Hry o trůny” – každá strana snaží vyjednat si pro sebe to nejlepší. Tento sklon k individualismu – spíš než ke kolektivnímu přístupu – už přišel naši zemi hodně draho.”
Na otázku, jaký sektor libanonské ekonomiky je podle jeho názoru potřeba nejvíce reformovat, uvedl: „Někteří místní aktéři zapříčinili, že Libanon prohrál na všech úrovních. Turecko, Egypt a země Zálivu (resp. GCC) opustily, jelikož na poli průmyslu, služeb a zemědělství mají daleko lepší investiční alternativy. Dokonce i Kypr se Libanonu snaží přebrat ty investice do nemovitostí, turismu, a dokonce i bankovní sféry, které by jinak mohly směřovat k nám. Ještě však existuje jiskra naděje, že by mohlo dojít na změny v politické sféře. Pro Libanon by měl být příkladem Singapur, země, která vyniká na poli služeb. Ovšem sektor služeb nemůže fungovat bez vynikající infrastruktury a velmi efektivních pravidel i institucí. Libanon by proto udělal nejlépe, kdyby co nejvíc investic nasměroval právě do vybudování infrastruktury – kvalitních komunikačních systémů, silnic, tunelů, výstavby metra, plnohodnotného fungování elektřiny, čističky vod, letiště. Jakmile k tomu dojde (a bude to doprovázeno moderními institucemi a směrnicemi – např. e-governmentem), automaticky to umožní velkým společnostem i nadnárodním korporacím vstup do země, což bude dále prospěšné pro sektor služeb. V oblasti zemědělství i průmyslu má země velmi omezené zdroje, zároveň ani v těchto oblastech není konkurenceschopná. Sektor služeb tak pro libanonskou ekonomiku byl – a i nadále zůstane – tím stěžejním. Vyžaduje ale okamžité investice do příslušných infrastruktur, přičemž plody těchto investic dost možná půjde sbírat až za nějakých 15 – 20 let.“
Je Libanon “proklet”, protože se neustále nachází v daném stavu? Nemohlo by pomoci, kdyby vláda – třeba jako jednu z forem investování do budoucnosti – vzala v potaz potřeby a požadavky mladé generace, tj. především potřebu lepšího vzdělávacího systému, resp. požadavky po systému, který bude celkově založený na sekulárním základu apod.? Libanonský společenský činitel Hání Adáda zodpověděl otázku na některá z nejpalčivějších vnitřních i vnějších témat libanonské současnosti takto: “Vleklá environmentální krize (znečištění kvůli skládkám, znečištění přehrad i samotných vod), korupce ve zdravotnictví a sektoru potravinářství; průběh voleb, který je stále založený na konfesní příslušnosti a činí tak současný politický systém neefektivním; dodávky elektřiny a veřejná doprava – tolik zhruba výčet těch nejzásadnějších témat, u nichž zároveň platí, že na ně vládnoucí vrstva nenabízí žádná skutečná řešení, neboť její vlastní ekonomické zájmy jsou podmíněny tím, aby situace zůstala taková, jaká je. Zmínit v této souvislosti můžeme i konfesně podmíněnou kariérní alokaci v armádě a bezpečnostních složkách, stejně jako na konfesní bázi formované ozbrojené milice. Zapomenout nesmíme ani na obecně velkou korupci, která zemi v posledních letech doslova zachvátila, a to na všech úrovních.”
Pokud jde o hlavní vnější faktory, poukázal Adáda na „zneužívání“ uprchlíků a zahraničních dělníků, což podle něj představuje závažný humanitární a morální problém. Zároveň zmínil, že některé části vládnoucí vrstvy jsou přímo navázány na cizí vlivy jako jsou vlády Íránu, Saúdské Arábie, Francie, Spojených států, Sýrie a další, nebo jim přímo podřízeny. Podobně jsou tu další faktory jako tisíce Libanonců pracujících v zemích Zálivu, další tisíce z nich, kteří kvůli bojům museli opustit Sýrii, podobně jako neustálá hrozba agrese ze strany Izraele – toto ani současná vláda, ani jakákoli jiná vláda, která vzejde ze současného systému, nemůže efektivně vyřešit. „Jde o strukturální krizi zrozenou ze systému samotného. Korupce je zvládatelná, ale jen v omezené míře a po omezenou dobu. Myslím, že dokud se bude vládnou podle konfesního klíče, bude to stále horší a horší“, uzavřel.
Případné dílčí řešení by tak mohlo mít rysy pragmatismu či realpolitiky – nicméně není je možné je nezmínit, protože se nabízí: Libanon je historicky a geopoliticky svázaný se Sýrií, přičemž oboustranná (ekonomická, kulturní, geopolitická) osa Damašek – Bejrút zde na praktické úrovni funguje prokazatelně po dlouhá staletí, a to jako spojnice, která je ze všech podobných případných regionálních os zdaleka tou nejsilnější. Je tudíž v národním libanonském zájmu (ať již na politické, společenské či ekonomické úrovni) konečně „vyspravit a zpevnit“ vztahy mezi oběma sousedními zeměmi – tím spíš, jestli se ta první chystá na vstup do fáze obnovy a ta druhá lační po zahraničních investicích. V zájmu nastartování vlastní ekonomiky by se tak měl Libanon snažit, aby si v procesu rekonstrukce sousední země zajistil své „vyhrazené místo“. Toho ovšem nelze dosáhnout bez zlepšení politických vztahů, které by nade vší pochyby měly být založeny na skutečném přátelství mezi oběma národy, úzkých partnerských vztazích a v neposlední řadě i vzájemnému respektu v otázkách geopolitické suverenity.
Není bez zajímavosti, že od počátku 90. let až do atentátu na bývalého premiéra Rafíka Harírího (otce Saada Harírího; zabit roku 2005) Sýrie prakticky ovládala veškeré aspekty libanonského politického, a tedy i ekonomického života i rozhodování, a lze tedy říci, že mezi lety 1975 a 2005 nebyl Libanon nikdy skutečně suverénní zemí. Stejně tak ale není tajemstvím, že po odchodu syrských ozbrojených a bezpečnostních sil výrazně posílila korupce i konfesní resentimenty.
Otázkou tak stále zůstává, zda si lze dělat naději na to, jestli se naše „cedrová“ republika z této nekonečné krize dostane. Případně to, jestli nebude lepší doufat ve světlé zítřky – ovšem počítat spíš se scénáři vyvedenými v temnějších tóninách.
Karím al-Árif je novinář, analytik a překladatel zabývající se zejména společenskou a geopolitickou problematikou – nejčastěji s relevancí k Libanonu, regionu a globálním tématům.
