Přinášíme další článek od našeho bejrútského dopisovatele, tentokrát ve formě určitého novoročního zamyšlení. Libanon čeká volební rok, zároveň se v roce 2018 počítá se zahájením těžby zemního plynu z pobřežních šelfů. Jde o dvě zlomové události, které mohou zemi jak výrazně pomoci, tak mohou situaci v ní ještě víc zkomplikovat. Protože v případě Libanonu jde do značné míry i o přístupové teritorium k Sýrii, je vývoj v Bejrútu důležitý i z hlediska její postupující poválečné obnovy. Poslechněme si tedy, jak vidí situaci přímo z místa Karím al-Árif:
Pro pozorovatele opravdu není snadné udržet tempo s nejnovějším vývojem v jednom z nejkomplikovanějších regionů současného světa, ať již mluvíme o válce v Jemenu, pokračujícím konfliktu v Sýrii, politické krizi kolem Kataru či veskrze aktuálním děním spjatým s americkým uznáním Jeruzaléma coby hlavního města Izraele, čímž výčet ani zdaleka nekončí…
Libanon, jakožto geopoliticky důležitá, ba klíčová součást Blízkého východu, není v tomto ohledu výjimkou. Rozhovory, jež se odehrály 8. prosince za účasti libanonského premiéra Sacda al-Harírího, zástupců všech pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN a také vyslanců Itálie, Německa a Egypta, znovu potvrdily vůli a odhodlání mezinárodního společenství zachovat stabilitu země cedrů na bázi politiky „komunikace“ mezi jednotlivými stranami. Francouzský prezident Emmanuel Macron (který Harírímu pomohl „vyžehlit“ krizi, již podnítila jeho nečekaná rezignace) během jednání vyzval mezinárodní komunitu, aby zajistila libanonskou jednotu a suverenitu, a souběžně varoval veškeré libanonské aktéry a také blízkovýchodní mocnosti (Saúdskou Arábii a Írán) před zatahováním země do regionálních sporů. „Libanon může být uchráněn od krize, pouze pokud budou všechny libanonské strany a všechny regionální mocnosti respektovat fundamentální princip nevměšování se, na němž je tento stát postaven“, uvedl francouzský vůdce. Sám Harírí po setkání řekl, že „jakékoliv narušení libanonské politiky nevměšování se do regionálních konfliktů by zemi vrátilo zpět do nebezpečné zóny“. Je zřejmé, že význam setkání hlavních mezinárodních hráčů nespočívá pouze v podpoře libanonského politického procesu, ale také v důrazu na posílení relativní stability země. Ten tkví ve snaze udržet Libanon mimo vyhrocené regionální tenze zvláště nyní v předvolebním období, jež mnozí političtí experti označují za „klíčové“.
Po devíti letech politické stagnace bylo v Libanonu konečně vypsáno datum parlamentních voleb na 6. května 2018 (volby byly několikrát odloženy kvůli bezpečnostní situaci, nicméně mnozí aktivisté za odklady spatřovali politické důvody). Je dobré zmínit, že vůbec poprvé budou moci volit libanonští státní příslušníci žijící v zahraničí. Podle mnohých novinářů a analytiků bude tyto volby velkou zkouškou pro oba soupeřící politické tábory (Hnutí 8., resp. 14. března), neboť vláda, jež z voleb vzejde, zdědí množství chronických problémů, mezi něž patří zastaralý politický systém, vysoká míra nezaměstnanosti, uprchlická krize, nedobrá bezpečnostní situace a další. Kromě toho budou před touto vládou stát též zcela nové výzvy a odpovědnosti, z nichž nejzásadnější jsou spjaty s nově objevenými poli ropy a zemního plynu.
Objevení těchto cenných strategických surovin může bezpochyby vést nejen k rozvoji libanonského energetického sektoru, ale také k celkovému posílení geopolitického a ekonomického postavení Libanonské republiky. Zároveň je však nutné mít na paměti, že vlastnictví „černého zlata“ se snadno může změnit v „černé prokletí“, pakliže se stát k celé záležitosti nepostaví velmi aktivně a zodpovědně. Jak by řekli karbaníci, to že jednomu padla karta, ještě neznamená, že je vítězem, neboť vše závisí také na tom, jak hru rozehraje. Současná i příští vláda musí zajistit vše nezbytné pro zanedlouho nadcházející fázi těžby…
V půli prosince libanonská ministerská rada schválila udělení licencí na výzkum a produkci pro konsorcium složené z ruského Novateku, francouzského Totalu a italského Eni. „Vrtat se začne v roce 2019, tudíž rok 2018 bude věnován veškerým přípravám“, nechal se slyšet ministr pro energetiku a vodní zdroje Cesar Abí Chalíl. Předpokládá se, že kontrakty budou podepsány v lednu 2018. Stojí za zmínku, že některé banky již nyní odhadují potenciální hodnotu plynu při libanonském pobřeží na 600 miliard dolarů, nicméně experti tyto odhady odmítají coby „nevědecké“.
„Švýcarsko Orientu“, jak bývá dosud Libanon někdy nazýván, se tak nepochybně nachází v přechodné etapě, již mnozí mohou považovat za rozhodující či přímo osudovou. Oslovili jsme proto libanonského analytika a novináře píšícího pro měsíčník al-cImár wa al-iqtisád Firáse Muqallida, jenž se specializuje na politické a ekonomické dění v Libanonu a blízkovýchodním regionu, aby se s námi podělil o svůj pohled a osvětlil nám možný budoucí politicko-ekonomický vývoj na domácí scéně.
KA: Pane Muqallide, jak coby odborník hodnotíte budoucí vyhlídky libanonské ekonomiky zvláště v oblasti energetiky v souvislosti s aktuálními objevy ropných a plynových polí na jižním pobřeží? Jak tyto objevy mohou Libanon ovlivnit po ekonomické a geostrategické stránce?
FM: Pokud se budeme bavit teoreticky, tak ve světle aktuálního udělení licence na pobřežní výzkum pro rusko-italsko-francouzské konsorcium by ekonomické vyhlídky měly být pro Libanon vcelku pozitivní. Nicméně vzhledem k tomu, že neklid, jenž v posledních letech sužuje region, stále neutichl, bylo by předčasné vydávat jednoznačná stanoviska o světlých zítřcích. Ekonomika Libanonu je primárně založená na sektoru služeb (bankovnictví, turismus atd.), veřejný dluh v současnosti dosahuje výše 80 miliard dolarů a schodek státního rozpočtu je 15 miliard dolarů. Je tedy krajně nepravděpodobné, že by tyto první licence v oblasti ropy a zemního plynu zásadním způsobem ovlivnily ekonomiku země, neboť skutečný problém leží jinde. Dokud Libanon nepřijme za svůj nový přístup ke své ekonomice, vláda nezačne investovat do infrastruktury a lokálního průmyslu, aby snížila deficit a vytvořila nové pracovní příležitosti v zemi, jejíž většina absolventů hledá práci v zahraničí, tak k žádné zásadní změně nejspíš nedojde.
KA: Sýrie pozvolna vstupuje do post-konfliktní fáze a proces její poválečné obnovy byl již na oficiální úrovni zahájen. Kde v tomto procesu vidíte roli Libanonu? Můžeme očekávat zásadní rozvoj politických a/nebo ekonomických vztahů obou zemí?
FM: Libanonská vláda dlouhodobě tvrdí, že Libanon bude „startovací plochou“ pro obnovu Sýrie. Je nezpochybnitelné, že Libanonci a Syřané si jsou velmi blízcí skrz rodinné a sociální vazby a také je pravdou, že Libanon disponuje kvalifikovanou pracovní silou, jež by mohla zásadně pomoci při obnově Sýrie. Libanonská vláda ovšem musí učinit některé důležité kroky, chce-li zajistit roli Libanonu v tomto procesu. Na jedné straně je pravda, že Libanon a Sýrie dekádu nazpět ustavily diplomatické vztahy a velvyslanci obou zemí stále fungují, z druhé strany však množství stran na libanonském politickém spektru dosud požaduje odstranění syrského režimu a prezidenta Baššára al-Asada. A dokud tato rétorika neskončí a Libanon nepodnikne určité kroky k znovuobnovení normálních vztahů se Sýrií, tak bude role Libanonu v obnově Sýrie stále vzdálená vzbuzovaným nadějím.
KA: Parlamentní volby v Libanonu jsou plánovány na květen. Očekáváte nějaký zásadní politický zvrat ve smyslu utvoření nových aliancí a/nebo rozpadu stávajících? Jaké budou dle Vašeho názoru největší výzvy a nejpalčivější problémy, jimž bude nová vláda čelit?
FM: Parlamentní volby budou důležité, protože vytyčí cestu, po níž se země vydá ve vztahu ke svému postavení v rámci regionu. Zcela jistě však volby nezmění politickou scénu dramatickým způsobem, stabilitu země budou u moci zajišťovat stále tytéž politické síly. Některé staré aliance se v posledních měsících mohly rozpadnout (Hnutí budoucnosti a Libanonské síly), jiné zformovat (Hnutí budoucnosti a Svobodné vlastenecké hnutí), nicméně je stále brzy předvídat, zda po volbách dojde k nějaké reálné změně. Hlavní výzvy pro novou vládu podle mě budou provázány s otázkou vztahů se Sýrií a rolí Libanonu v její obnově. Dále je zde otázka pozice Libanonu v boji o Blízký východ mezi Saúdskou Arábií a Íránem. A v neposlední řadě bude samozřejmě nutné ochránit libanonský finanční sektor od dopadů nového amerického zákona, jenž míří na Hizballáh a jeho podporovatele.
Přestože bylo dosaženo konsenzu napříč libanonskými představiteli a politickými stranami o nevměšování se do regionálních krizí, pro současnou i budoucí libanonskou vládu nebude jednoduché zachovat „neutralitu“, především protože oba soupeřící tábory jsou podporovány Saúdskou Arábií, resp. Íránem. Navíc jsou zde rizika spjatá se zvednutím současné „vlny odporu“ v arabských a muslimských zemích proti americkému kroku ve věci Jeruzaléma. Po dekádě všeobecně převládajícího nihilismu jsou mezi libanonskou mládeží patrny stopy naděje po lepší budoucnosti a možná i ambice znovu vybudovat ono proslulé prosperující „Švýcarsko Orientu“. Jiní však optimismus mírní a upozorňují, že zatímco se upínáme ke světlu na konci tunelu, tak konec tunelu je stále velmi daleko.
Nyní, když se během „pařížských rozhovorů“ mocnosti shodly na nutnosti udržet Libanon mimo bouřící blízkovýchodní vichřici, může nastat příhodný stav, jenž zemi umožní se nadechnout a připravit podmínky pro hladkou a stabilní přechodnou fázi v podobě nadcházejících parlamentních voleb. Fázi, jež by vydláždila cestu k tolik očekávané obrodě libanonského státu (spojované s těžbou ropy a zemního plynu v budoucnu). Tato obroda ovšem nemůže být úspěšná bez citlivého vyvažování mezi geo-politickým postojem Libanonu a jeho ekonomickým rozvojem. Zda bude z voleb vzešlá nová vláda schopna navrátit vykolejenou zemi zpět na trať a co v tomto ohledu přinese začínající rok 2018, zůstává stále otázkou.
Karím al-Árif je novinář, analytik a překladatel zabývající se zejména společenskou a geopolitickou problematikou – nejčastěji s relevancí k Libanonu, regionu a globálním tématům.
