Eskalace slov (a poslední dny i činů) mezi Donaldem Trumpem a Recepem Tajjibem Erdoğanem nabírá na intenzitě a nelze s jistotou říci, zdali už prošla svým vrcholem. Kromě ekonomických či obchodních dopadů jde i o zajímavou ukázku toho, jak se obě země vzdalují dvěma celkům, k nimiž je vždy vázal specificky důležitý vztah – tj. Evropské Unii a NATO.
Vazby samozřejmě nejsou zpřetrháhy, pro Unii i NATO je ale chování obou přinejmenším varovným signálem, že by se na USA neměly spoléhat coby na (politického či bezpečnostního) garanta, na Turecko pak coby na klíčového partnera na jihovýchodním (politickém či vojenském) křídle.
Zároveň se nedá říci, že by na eskalaci jedna či druhá strana vyloženě získávala či tratila – USA se bez (dovozně zdraženého) tureckého hliníku jistě obejdou a Turecko si (s konkurenčně pokleslou lirou, a tedy po aspoň přechodné období zlevněnými vývozy) obchodní partnery snadno najde jinde.
V horizontu delším je to poněkud složitější, ovšem zejména pro USA – kromě již nyní komplikovaných vztahů s EU může dojít i k zásadnímu oslabení jeho strategických vazeb na Ankaru. Takové vakuum pak opět snadno zaplní jiné síly, v první řadě Rusko.
Ze syrského pohledu, který zpracováváme především, je analýza celé situace doplněna možná o drobnou pikantnost: podle některých syrských zdrojů mohla být vyostřená americká rétorika pokusem vyvolat zdání oslabeného a opuštěného Turecka, které se jednak a) není schopno efektivně bránit čemukoli, a to včetně b) silového protitlaku v oblastech, v nichž má ilegální vojenskou přítomnost. Tedy především na severozápadu Sýrie.
Takový dojem měl motivovat silově naladěnou část syrských bezpečnostních složek (a zřejmě i některých bojově naladěných ruských poradců či členů štábu) k okamžité vojenské akci, jejímž cílem by bylo “zasažení nepřítele ve chvíli jeho největší slabosti”.
Takový krok by sice přinesl vítězství Syřanů a Rusů, ovšem za cenu a) velkých civilních obětí, jakož i pravděpodobné b) destabilizace (velké části či celého) regionu. Zaručeně by ale také způsobil rozpad “astanského” tria, což by z hlediska dlouhodobé americké strategie (nejde-li tedy v tomto případně tak trochu o oxymórón!) bylo pro Washington tím nejlepším dárkem.
Je možné že USA takto mohly uvažovat – schopnost prodat partnery ukázaly u Kurdů i dalších, tj. je možné, že stejný způsob myšlení očekavaly (a dá se říci, že průběžně) i u Rusů: tu to byly spekulace nad ruskou rezignací na spolupráci s Íránem, tu to byly úvahy, že se Rusové chystají hodit přes palubu syrský “režim”, a když ne ten, tak alespoň Asada a tak dále.
Momentálně se úhlem tohoto pohledu jako nejkulhavější kachna, zralá na odstřel, nabízelo právě Turecko.
Rusové se nicméně ukázali ne-li přímo jako oddaní skauti, tak aspoň jako ostřílení kozáci, kteří rozhodně neskočí na každou provokaci. Právě proto dali zpětný tah (ke kterému zřejmě přiměli i ty elementy z Damašku, které se už už chystaly na zteč) a jali se vše “v zájmu civilistů” (a tedy i s nepřímým odkazem na mezinárodní právo, respekt k náboženskému vyznání a/či hozenou rukavici OSN) vše u jednacího stolu koordinovat s Tureckem. Prvním výstupem je přitom dohoda o nutnosti eliminovat veškeré extremistické elementy, které zároveň nezapadají do soupisky členů “astanského” klubu, v první řadě tedy Nusru (Haj´at Tahrír aš-Šám a/či případné zbytky tzv. Islámského státu).
Kreml tak aktuální zdánlivé slabosti Turecka využil především tak, aby a) nesrazil jeho důstojnost (a naopak ji pomohl zachovat), tím b) posílil jeho důvěru v Rusko jako takové, přičemž vše c) nahlédl prizmatem svých dlouhodobých vizí. Lze přitom obhájitelně předpokládat, že spíš než chaos, konflikt a zlomené velmoci plodící záštiplné spasitele v takových vizích figurují tradiční blízkovýchodní centra tvořená funkčními (a fungujícími) entitami – které jen místo k Bílému domu vzhlížejí k Moskvě.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group, zdroje redakce (Damašek, Ankara, Moskva)
