Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Komentář: Dohoda v Soči – Ankaře povinnosti, Moskvě výhody

Komentář: Dohoda v Soči – Ankaře povinnosti, Moskvě výhody

Syrští Kurdi byli i díky poslední roky vytrvale medializovanému utrpení svých soukmenovců v oblastech, které nejsou vzhledem k jejich cílům klíčové (tj. oblast západně od Ra´s al-´Ajn/Serê Kaniyê), schopni dlouhodobě odklánět pozornost od skutečně strategicky podstatných zón – tj. jak lokalit Darbásíja a Amúda, tak (především) oblastí v teritoriálním „apendixu“ Sýrie vklíněném východně od Qámišlí mezi Turecko a Irák. Čerstvá dohoda ze Soči dává sice Ankaře příslib stažení Kurdů od turecké hranice, není však s podivem, nebude-li dohled nad ním na všech místech plně sdílený. Realisticky tak lze počítat s tím, že zatímco Turci „dostanou na starost“ oblast zhruba mezi Ra´s al-´Ajnem a Tall Abjadem (s tím, že dál na západ směrem k Džarábulusu a dále Idlibu již svůj vliv v podstatě mají), bude na Rusech (a Syřanech), aby se zhostili „východního“ zbytku. Ten je ovšem tím „pravým“ Kurdistánem – a Moskva s Damaškem tak tedy elegantně dostávají zpět nejen syrské teritorium, ale spolu s ním i vícero dalších herních žetonů, s nimiž mohou do budoucna (a to i vůči Turecku) v případě potřeby navyšovat geopolitické sázky.

Ano, Turecko může být s výstupem ze Soči spokojené, neboť jím v podstatě dokompletovalo svůj plán na „dekurdizaci“ téměř kompletní příhraniční oblasti, jakož i nárok na (přinejmenším sdílenou) kontrolu části z ní. Posledním úsekem této „kompletace“ byl přitom cca 80 – 100 km úsek mezi Tall Abjadem (v Turecku protilehlá Akçakale) a Ra´s al-´Ajn (na turecké straně Ceylanpınar). V rámci dané dohody (a i pokud jde o rozdělení sfér vlivů) však již nijak jednoznačně nevyplývá turecký „nárok“ na např. Darbásíju (Şenyurt) a Amúdu („bez“ tureckého protějšku, neb rozkládající se po obou stranách hranice). Ty – společně s kurdskými teritorii východně od Qámišlí – přitom vždy byly jedněmi z hlavních stanovišť kurdského odporu. Všechna tato místa přitom leží východněji, než „Erdoğanův“ pás končí (nejzápadnější Darbásíja leží cca 50 – 60 km východně od Ra´s al-´Ajnu), a přestože v posledních dnech či týdnech byly určitému tureckému tlaku vystaveny, jsou nyní (reálně) pod syrsko-ruskou kontrolou. Erdoğana tak sice může radovat, že se mu do „jeho“ záměru podařilo zaangažovat Rusy i Syřany najednou – ti se ovšem jeho realizace milerádi zhostí hlavně proto, že to je pro ně výhodné jinak: kromě získání dříve Kurdy ovládaných území (a tím i učinění dalšího kroku ke znovuobnovení suverenity Damašku nad celým syrským územím) tím získají skutečně velké páky na momentálně kriticky oslabené Kurdy (navíc přímo v jejich domovině), a tedy i podstatně zvýšený manévrovací prostor pro jakýkoli další vývoj dění.

Ankara si v určité fázi bezpochyby zahrávala s myšlekou nastěhovat na uvolněná území na severu Sýrie spolu s uprchlíky i opoziční bojovníky včetně některých islamistů, bojujících po boku tureckých jednotek. Uprchlíci, kteří jsou momentálně v tureckém vnitrozemí (nejčastěji ve velkých městech, zejména v Istanbulu), jsou převážně sunnité, a jako takoví by v syrských příhraničních teritoriích v podstatě organicky navazovali na sunnitskou, častokrát již teď syro-arabskou menšinu obývající (již historicky déle) turecký jih (Gazıantep, Şanlıurfa, Kilis, Suruç, Reyhanlı, Anatakya apod.). Naproti tomu z guerrilových bojovníků by se mohla stát (vítaná) pátá kolona, která by z takové hranice vytvořila další operativní proměnnou. Mělo-li by ale jít jen o oblast mezi Tall Abjadem a Ra´s al-´Ajnem, pak ta se svou rozlohou (odhadem cca 2000 km čtverečních za předpokladu, že započítáme cca 18 km hloubky do syrského vnitrozemí, tj. eventualitu, že by daný pás Turecko skutečně „dostalo“ do své „plné“ /prakticky tedy protektorátní/ správy /o čemž lze pochybovat/) nestačí. Je tedy určitou otázkou, jak konkrétně chce Erdoğan s procesem přesidlování/navracení uprchlíků pokračovat dál.

Na druhé straně, jak Turecku nějakým způsobem loajální (resp. k Ankaře rozhodně víc než k Damašku či Moskvě vzhlížející) ozbrojené elementy, tak i civilní obyvatelstvo obývá již teď více či méně Tureckem ovlivňovaný či kontrolovaný pás táhnoucí se od Idlibu, přes Džarábulus, al-Báb, A´záz (Kilis) až po výše uvedený Ra´s al-´Ajn. Turecko tak má teoreticky dost prostoru, kam případné uprchlíky ze svého území navracet – ovšem jen za předpokladu, že dané oblasti nebudou již teď přelidněné (tj. vyloučeno v případě Idlibu), lidé do nich budou chtít (sporné v případě Idlibu, částečně ale i al-Bábu či A´zázu), nebo že Turecko bude chtít z preventivních důvodů skutečně zasidlovat celý pás, který vyklidili (či, jak Ankara doufá, po celé délce příhraničí vyklidí) Kurdové (přičemž pokud jde o kurdská teritoria na východ od Qámišlí, pak do nich jakékoli přesidlování syroarabských sunnitských uprchlíků z Turecka z taktických důvodů nepovolí ani Moskva, ani Damašek).

Zapomínat přitom nelze na to, že celá (momentálně stabilizovaná) situace přitom není konečným způsobem vyřešena z hlavního, „rámcového“ důvodu – jímž je to, že zde stále dochází k frapantnímu porušování teritoriální suverenity Sýrie, s nímž se Damašek (ani Moskva) nikdy nespokojí. Nehledě na to, že v jakékoli „kapse“ usídlení (či do ní případně přesídlení) „opozičníci“ se jistě nebudou pod správou Damašku cítit nejlépe. Už to znamená (přinejmenším) dvě navzájem se vylučující alternativy – přičemž mezinárodní kontrola dané oblasti tak, jak ji navrhuje Annegret Kramp-Karrenbauerová, je zcela mimo čas a prostor. Pokud by kterákoli z aktuálně v místě úřadujících velmocí (tj. Rusko nebo Turecko) tuto možnost zvážila, pak by to mohlo být snad jen proto, že se jí to v rámci nějaké dlouhodobé strategické úvahy bude hodit do karet. Jiný důvod pouštět do hry entity, které celou dobu stály stranou, zde objektivně není. Američané jsou dobrovolně ze hry pryč, případná správa tedy padá opět na Rusko. To se této roli pochopitelně nebrání, protože mu z více důvodů plně vyhovuje.

Jak již bylo uvedeno, pro Kurdy (resp. SDF a/či YPG/YPJ) je ze strategického hlediska (kromě lokalit Darbásíja a Amúda, dále samozřejmě Qámišlí či částečně Hasaka) klíčový především celý severovýchodní „výčnělek“ zaklíněný mezi JV Tureckem a SZ Irákem. Daná oblast totiž nabízí rychlý přístup do Turecka (a tedy i napojení na tamní kurdský odboj), jakož i přirozené propojení s kurdskými komunitami v Iráku (a v neposlední řadě i zbytku Sýrie). Protože ale tyto oblasti spadnou pod majoritní syrsko-ruskou kontrolu, bude se vývoj v nich ubírat takovým směrem, jakým určí Damašek a Moskva. A pokud dva jednají se třetím, který se sice může hodit, je ale a) postradatelný, má b) rozhodně co ztratit a c) na výběr mu zůstala jen špatná a ještě horší možnost, dostane ten třetí dost pravděpodobně takovou nabídku, kterou nebude moci odmítnout. Spokojeni tak ve finále budou jak zástupci Moskvy a Sýrie, tak i Kurdové – nicméně pouze ti, kteří s Damaškem měli během konfliktu dlouhodobě vůli (tj. na rozdíl od SDF či části YPG/YPJ) jednat a nikdy nerozporovali územní celistvost země. Ostatní (tj. jacíkoli případní „skalní“ členové a členky SDF a/či YPG/YPJ, resp. dominantní politické formace PYD; popř. někteří nejkovanější členové „probárzáníovského“ ENKS) se buď budou muset přizpůsobit a třeba čekat na další dějinnou příležitost v bližší či vzdálenější budoucnosti, anebo se stáhnout do jiného státu, v němž je přítomna podobně naladěná kurdská komunita (teoreticky Irák; s velkým rizikem aktuálně Turecko i Írán; volbou je samozřejmě i dočasná „emigrace“ na Západ).

Je dále jasné, že pokud je obsahem smlouvy ze Soči to, že by na hraničním pásmu (bezpečnostním, nárazníkovém apod.) měli patrolovat jak Rusové, tak Turci „společně“, mohli mít Turci dlouhodobý zálusk na získání oprávnění patrolovat právě nad výše uvedeným výčnělkem. Přičemž jejich hlavní, dominantní a jedinou snahou je prostě a jednoduše odtud Kurdy vysídlit a jednou provždy tak přerušit jejich vazby na jejich turecké soukmenovce, a tedy i definitivně tuto spojku a z ní plynoucí nebezpečí eliminovat. Právě zde ale turecké priority narazily na samu povahu strategické hry Ruska (která se i zde protínají s geopolitickými prioritami Sýrie). Zatímco se totiž Turecko se nechce se syrskými Kurdy bavit vůbec  a mít je od svého území pokud možno co nejdál, vidí Moskva i Damašek v šikovné alianci se spolupracující částí z nich především příležitost – Damašek pro posílení místního vlivu (a tedy i k dalšímu kroku na cestě k obnovení plné územní integrity); Moskva pak jako další vítaný vstup ve vyšší geopolitické hře – jejíž součástí od nynějška bude i využití syrských Kurdů coby negociační výhody (a zastrašujícího prvku zároveň) vůči jakémukoli případnému budoucímu tureckému „selhání“.

Damašku se tak postupně rýsuje výhled na stále přehlednější severní hranici, navíc s pravděpodobně vyřešeným kurdským otazníkem – podobně jako stále zaručenou ruskou podporou vůči Turecku v jakýchkoli případných „nejasnostech“ týkajících se finálního uzavření severu zpět pod jednotnou střechou damašské správy.

Lze tak snad jen dodat, že tato fáze šachové partie, do níž se Moskva již před několika lety (a to nejen v Sýrii, ale de facto globálně) pustila, je už z těch komplikovanějších. Již nyní přitom může v (celkovém mezinárodním kontextu ruských geopolitických aspriací) zaměstnávat desítky tisíc lidí – tj. nejen v terénu, ale na úrovni štábního či administrativního zázemí, ministerstvev, bezepčnostních a zpravodajských služeb, jakož i pod ně spadajících externistů, sítí, zdrojů apod. Pokud by toto kdykoli mělo přejít z šachové partie do „jízdy na tygru“ (nejen co do rychlosti, ale i komplikovanosti, možnosti variant, a tedy i náročnosti na předvídatelnost, vyhodnocování a správná rozhodnutí), může to být moment, který bude pro Rusko vysoce rizikový. Zatím se totiž jen daří (!), ovšem čím je systém komplikovanější, tím fatálnější může být selhání byť sebemenší jeho části. A Moskva toho na sebe nabaluje stále víc, přičemž i ruským expertům musí být jasné, že od jisté míry komplexnosti řešených úloh lze rozhodnutí dělat již jen intuitivně, protože určitý počet vstupů prostě přesahuje jakékoli mozkové i počítačové kapacity, ať již individuální, nebo týmové. Osobně před Rusy co do jejich postupu na (v podstatě) celém teritoriu MENA (stále ještě) smekám. Realismus mě ale už pomalu nutí dodávat, že žádný strom neroste do nebe.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts