Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Komentář: Great again – třeba i čínskou cestou?

Komentář: Great again – třeba i čínskou cestou?

Spojené státy a Čína jako dva hlavní protipóly globální ekonomiky vytvářejí magnetické pole souvztažností, které ovlivňuje hospodářství malých hráčů včetně České republiky i Sýrie. Zatímco Ilona Švihlíková ve svém článku o čínském jüanu vyvrací některé ustálené stereotypy ohledně čínské měnové politiky a osvětluje myšlenkové pochody formující čínský přístup ke globalizovaném světu, já aktuálně považuji za hodný zamyšlení především osud dolaru.

Švihlíková ve své analýze varuje před sklonem zjednodušeně chápat čínskou monetární politiku jako apriorně cílící na oslabování jüanu za účelem získání komparativní výhody levných vstupů. Nepopírá ale, že se Čína stala úspěšným aktérem globalizace i díky faktu, který analytička na rodných Čechách vnímá ne-li jako prohru, tak alespoň promarněnou šanci – tj. díky tomu, že je lacinou montovnou. Třeba dodat, že v Číně je vše umocněno tím, že „pouze“ několik procent (pár desítek milionů) obyvatel jsou boháči, podobně jen několik procent lidí má cestovní pas. Ostatní jsou drženi v matrixu vnitrostátní reality, kde je celkem jedno, kolik stojí jüan, protože i pokud bude chleba za pár setin jednotek, nájem za pár jednotek a plat bude v desítkách jednotek, bude Číňan spokojenější, než když bude platový výměr kdovíjak impozantní, ale a) bude možnost bezprostředního srovnání s cizinou a b) bude draho. Tak či onak (a analytička si toho je vědoma) má za sebou Čína nějakých 6 tisíc let státního fungování, a její vedení tedy přinejmenším ví, že kapr si svůj vlastní rybník vypustit nechce.

Nová americká administrativa v čele s Donaldem Trumpem určitě veřejně nepřizná, že „čínská cesta“ je jedním z možných způsobů jak vrátit Americe jako celku sílu. Ano, dá se lehce namítnout, že monetární politika není jedinou či nutně nejlepší možností ekonomické intervence. Pokud ovšem daná ekonomika a) postupně vyčerpala všechny možné prostředky, zároveň b) si lidé chtějí (přinejmenším) udržet svůj životní standard (přičemž nemálo z nich chce i jeho zlepšení), c) země není plně soběstačná a d) měna je silná a e) relativně stabilní, přičemž f) zbytek světa na tom zrovna není tak, že by nutně musel kupovat americké výrobky, resp. má vždy na výběr jinou alternativu – pak to dost možná jinak než u nějaké formy měnové intervence ani skončit nemůže.

Jak může taková intervence probíhat? Namísto levných peněz pouštěných do oběhu „standardně“ přes banky se může vláda (v širším kontextu snah o oživení ekonomiky, tvorbu pracovních příležitostí atp.) vyslovit například pro určitou formu dotací. V praxi se to dá znázornit na jednoduchém scénáři: jestli nyní (při platu nějakých 10 – 12 dolarů na hodinu, zároveň současných cenách vstupů) stojí auto 30 tisíc USD, při 15 dolarech na hodinu (jakož i všech dalších splněných přáních Američanů, a tudíž zvýšených všech dalších vstupech) se cena může vyšplhat už třeba na 40 tisíc. Pokud zbytek světa ze dne na den nějak záhadně nezbohatne, resp. pokud Spojené státy přes noc nějak záhadně nezchudnou (např. tak, že dolar „sám o sobě“ prudce zlevní, aniž by to ovšem mělo vliv na ceny dovozů) a nebude-li zároveň splněn předpoklad, že USA – podobně jako Čína (se svým zdrojovým teritoriem Afrikou, popř. částí svého severního, západního a jižního „blízkého zahraničí“) – budou téměř absolutně autarkické (tj. na dovozy se budou muset spoléhat minimálně a s kurzem i cenou práce, která pak bude klidně zpět v rukou Američanů, si budou moci dělat, co chtějí), nikam se americká auta ve větších objemech nevyvezou. Zboží z USA, které by v ideálním případě – stejně jako zboží odkudkoli jinud – mělo být normálně dostupné (tj. jak auta, tak většina ostatního), bude kvůli vysoké ceně vstupů neprodejné. A jsme u toho: rozdíl – podobně v jako jiných, ne ale tak viditelných, protože centových či jednodolarových položkách – uhradí vláda; může se to jmenovat klidně „consumption či export incentives“ a může to být podmíněno třeba i tím, že se recipient (zde výrobce automobilů) zaváže danou podporu pustit dál do oběhu (bude muset navýšit výrobní kapitál, vytvořit další pracovní místa atp.). Protože ale jedinou možností, kde na takové pobídky vzít, je peníze natisknout (resp. prodat další dluhopisy atp.), jsme zas zpátky u kvantitativního uvolňování.

Dá se možná namítnout: Proč to nenahnat inovacemi? Stejně tak se ale dá kontrovat: V globální ekonomice opravdu není žádný nový velký ekonomický impulz, a i kdyby byl, informační propojenost je dnes taková, že státy s levnějšími výrobními vstupy hned většinu (aspoň) subdodavatelských elementů okopírují či nahradí levnějšími substituty. Proč nestačí vrátit Americe lesk prací? Po světě ani v Americe není dostatečný počet běžných spotřebitelů dostatečně bohatých na to, aby si mohli dovolit kupovat drahé věci; skutečná centra bohatství jsou nečetná, a katarský šejk kupující produkt ze Silicon Valley potřebnou marži, která se s dostatečně pozitivním ekonomickým efektem rovnoměrněji rozdělí, neudělá – to spíš řekne evropskému manažerovi, aby koupil celý start-up a tam zaměstnal indické programátory vedené expertem odněkud z Egypta. Proč ne válkou, zastrašováním, kolonialismem a obnovením otrokářství? To je stále teoretická možnost, otázkou je, nakolik si to dnes případné zdrojové země nechají líbit, resp. nakolik jsou chráněny jak mezinárodními úmluvami, tak vlastními armádami.

Pokud by k podobné (skryté) formě zvýšeného kvantitativního uvolňování v USA došlo, mělo by to velmi pravděpodobně i zde jako svůj vedlejší produkt depreciaci dolaru (která stejně tak dobře může být i převlečenou devalvací – protože komukoli je dáno právo zvýšeně tisknout, ten je většinou natolik kvalifikovaný, že si je vědom i možných depreciačních důsledků své činnosti, tj. ví, že každé zvýšené tisknutí může i přes sebelepší metodu „integrace“ emitovaných peněz do ekonomiky mít za důsledek nějakou formu devalvace).

Zvýšený objem peněz pouštěných do ekonomiky by na jedné straně umožnil akomodovat některé z požadavků běžných Američanů – přinejmenším ten na patnáctidolarovou hodinovou mzdu; uspokojení by však trvalo zřejmě jen za předpokladu, že by se kvantitativní uvolňování nevymklo z rukou a jím způsobená depreciace / devalvace by nebyla prudká natolik, že by vyvolala vyšší než jednocifernou inflaci. Pokud by se vše podařilo zvládnout, byl by ekonomický růst aspoň po nějaký čas garantovaný – po přílivu centrálně emitovaných peněz do společnosti (při němž jsou dané peníze vždy jen nějakou variantou transferové platby, resp. jen po patrech prohazovanou obměnou přímého „shazování z vrtulníku“) je totiž minimálně po určitou dobu jedno, jestli skutečně fyzicky ořete, sázíte, zaléváte a sklízíte, nebo jako úředník jen sedíte a nic kromě vypisování tabulek neděláte – aspoň zpočátku se zvýšený příliv peněz do ekonomiky (je-li způsob, pomocí které jsou do ni pouštěny, adekvátní) prakticky vždycky odrazí pozitivně: většina lidí je vrátí zpět do oběhu. Tam „jsou cítit“ do té doby, dokud je jich „dost“. Růst cen, který je indikátorem i nutným vedlejším produktem celkového ekonomického růstu, jakož i „daní“ za něj, se aspoň po určitou dobu dá dobře stíhat – častokrát je totiž peněz tolik, že rostou i platy. Zdání takové selanky mimochodem neexistuje jen v Číně (či dalších zemích, které začínaly téměř na nule, tudíž mohly v zásadě jen růst), ale panovalo i u nás v 90. letech (tenkrát byla republika tímto „vnitřním oživením“ natolik opojena, že si málokdo stihl všimnout, do jaké míry žijeme v paralelní realitě – při pohledu zvenčí totiž dominovalo a do značné míry stále dominuje jediné: extrémní a neúměrná láce hlavně pracovní síly).

Negativem by pak bylo (což je za jakékoli inflace) znehodnocení úspor, jen zdánlivě vyvážené pozitivem snížení dluhové zátěže. Kromě běžných dlužníků by se totiž zmenšilo i zadlužení samotných USA. To je ovšem tak astronomické, že to jediné, co by vše mělo za důsledek, by byl vztek věřitelů (nejen nadnárodních bank, ale i národních vlád, včetně té čínské, jejíž rezervy se pohybují kolem 3 bilionů USD). Ti by okamžitě zaznamenali, že a) ceny rostou, b) hodnota dolaru klesá a c) oni tak přicházejí o reálný zisk. Možná by je to motivovalo k převodu dluhu na jinou měnu (nejspíš na švýcarský frank, méně pravděpodobně na japonský jen), to by ovšem mělo za důsledek jen další ztrátu důvěryhodnosti dolaru a opětovný propad jeho kurzu. Je tak velmi pravděpodobné, že tyto věřitelské entity (bankovní domy a vlády v čele s tou čínskou) udělají všechno pro to, aby k výraznějšímu snížení hodnoty dolaru nedošlo, resp. aby americké hospodářství ani vzdáleně nenastoupilo cestu inflačních (dvouciferných) ekonomik, k nimž má určitý „kulturní sklon“ jak Amerika latinská, tak (nyní ve skrytu pod povrchem eura) „jižní křídlo“ Evropské unie. Přestože počet dolarů na světě (těch reálných, bankovních, úvěrových, dluhopisových či jinak elektronických atp.) je velmi pravděpodobně enormní a dá se počítat s tím, že kdyby došlo „jen“ k jejich rovnoměrnému rozdistribuování, ztratily by okamžitě svou cenu (všude by jich bylo tolik, že by prostě přestaly být vzácnými), stojí nejspíš právě a) věřitelská, dále b) tradiční (petrodolarová, bankovní atp.), jakož i c) soukromá (firemní, korporátní, rodinná) ohniska jejich akumulace za tím, že se kurz dolaru dlouhodobě zpod kontroly nevymyká.

Američané tak mohou svou „velikost“ získat i za cenu „zmenšení“ každého jednoho z nich – jako Číňané, jako Češi po roce ´89, částečně i jako námi sledovaná Sýrie. Tam si sice podnikatelé dost dlouho mohli dělat leccos z toho, co chtěli, ještě pořád to ale bylo dobré v porovnání se státy Zálivu, u nichž lze v některých případech mluvit už vyloženě o otrokářství. Na druhé straně i anglosaské státy jsou (minimálně co do špatného odhadu) schopné selektivní slepoty – mluvíme-li o kurzech, pak důkazem budiž těsně pobrexitový stav, kdy bylo nemálo Britů natolik zoufalých z GBP, která spadla na třicetiletá minima (kolem kterých ale už hodně dlouho oscilovala, tj. nešlo o nějaký prudký propad), až vůbec neregistrovali, že tomu tak je pouze v porovnání s USD. Proti většině dalších měn včetně středo- a východoevropských totiž libra (sice během posledních patnácti let, ale o to trvaleji a nevratně) ztratila až 50% (!). Jak mi to ale objasnil známý, „je přeci normální, že Britové sledovali jen měnu té ekonomiky, která je s nimi nejprovázanější, a je normální, že naše ekonomika se k té britské postupně přiblížila“. Být Britem, asi se zděsím, že se ke mně přiblížilo něco jako klausovská kolbenka.

Na druhé straně v tom může spočívat i určitý příslib pro Američany, kteří se chtějí stát znovu velkými – na přežití v montovně je totiž třeba hodně trpělivosti, a té se možná leckterému Hispánci (který si umí spočítat, že 15 dolarů nominálně je opticky sice pěkné, pokud se za ně ale reálně nenajím ani u McDonalda doma v Tijuaně, pak to zas tak zajímavé není) dostávat nebude. Pracovních míst pro domácí tedy může být výhledově i dost.

Já osobně si přesto myslím, že k tomu nedojde. Pominu-li vlastní úspory či závazky v dolarech, jde i o to, že by bylo skutečně příjemné vidět po světě (včetně východního Středomoří) spíš ostrovy stability a prosperity, které se vzájemně a dobrovolně doplňují, obohacují a navzájem obchodují, než současné neúměrné disproporce. Mluví-li docentka Švihlíková jinde o Hedvábné stezce jako příkladu win-win situation v čínské režii, mohl by nám nějaký podobný projekt vytvořený za účasti nové americké administrativy dát určitou naději, že snad vstupujeme do – například – nejgentlemanštějšího z možných světů. Bude to ale bezesporu vyžadovat přinejmenším přehodnocení tradičního amerického vnímání vlastního ega, chápání toho, co je to velikost, jakož i ryze utilitaristického, etnocentrického, neempatického a ve své krátkodobé pragmatičnosti krátkozrakého přístupu k ostatním.

Ondřej Krátký, Dealtrade Group / Rebuildsyria.cz

Related posts