Dala o sobě vědět britská petrolejářská společnost, že jí uniká podíl z obnovené těžby suroviny na východě Sýrie. Osobně si myslím, že firma by měla primárně protestovat proti vlastní vládě – právě ta uvrhla na Sýrii sankce, tj. chce-li její subjekt ropu komerčně využívat, měl by si záležitost nejdřív vyřešit s ní. Situace však v širším kontextu poukazuje na něco jiného a významnějšího – kromě toho, že vůbec k obnovené těžbě dochází, jde i o to, že se v tomto (podobně jako i v dalších) případech začíná postupně brát vážně komerční stránka věci a plnění souvisejících závazků. I to je přitom jeden ze způsobů, jak se do Sýrie vrací obchodní aktivita a jak postupně začíná její obnova.
Již v lednu 2016 obnovila britská firma Gulfsands těžbu ve svém sektoru ve východní Sýrii (oblast „Džazíra“), načež došlo k rapidnímu vzrůstu ceny jejích akcií. Nedlouho na to následovalo několik žalob u damašského soudu, jednak od podílníků, kteří kvůli nedostatku informací nestihli včasný úpis nových akcií, dál od samotných Gulfsands, kterým ani tak nevadí, že jejich akcie reálně vzrostly (a po nějaké korekci se stabilizovaly ale na výrazně vyšších pozicích), jako spíš to, že nemají reálný podíl na těžbě ropy a jejím dalším prodeji, respektive mají prakticky nulový přehled o těžbě jako takové.
Gulfands do roku 2011 těžili surovinu v rámci joint-venture s GPC („General petroleum company“), což je státní „monopol na partnerství“ se zahraničními investory v ropném průmyslu. Ve špičce se těžilo až 24 tisíc barelů denně, ovšem po zavedení evropských sankcí proti GPC ohlásila Gulfsands v prosinci 2011 pozastavení své činnosti. K tomu sice nedošlo v plném rozsahu, těžba přesto klesla na jednotky tisíc barelů denně, což v maximu útlumu znamenalo procentuální pokles až o cca 80 – 95 %. Po obnovení výroby na začátku roku 2016 se hodnoty dostaly opět na cca 60 – 70% původních objemů, s odhadovanými současnými 15 tisíci barely denně.
Místo těžby je prakticky kompletně pod kontrolou kurdských jednotek náležejících pod politickou stranu PYD vedenou Sálihem Muslimem. Dané politické uskupení včetně svého hlavního vojenského křídla (YPG) je aktuálně pod několikerým (a vícestranným) tlakem. V jeho rámci není pro PYD jednoduché najít správné směřování, zároveň pro kohokoli dalšího se spoléhat na ně samotné, jejich budoucnost či jimi (v současnosti možná) garantované hodnoty. V neposlední řadě je evidentní, že entita, která je ve svých vztazích s okolím z víc hledisek natolik „limitní“, jako jsou Muslimovi Kurdové, bude prioritně upřednostňovat okamžitý přísun prostředků, který bude moci aktivně využít pro své momentální potřeby. Je tedy do značné míry bláhové představovat si, že by v dané situaci kurdští předáci jakkoli přehnaně mysleli na akcionáře či vedení firmy, jejíž surovinu těží. Přesto je věc v řešení a rozhodnutí, které v ní padne, bude do značné míry průlomové – už jen proto, že v dané oblasti má další (četné) sektory pronajato poměrně velké množství dalších obdobných joint-ventures, v nichž jsou společníky jak západní, tak i čínské ropné společnosti.
Podstatné je, že jak obnovený zájem o teritorium, tak znovu nastolená vážná diskuse o to klíčové, za čím investoři do Sýrie chodili, tj. zisk, je dalším příznakem, že věci se pomalu dávají do pohybu, a to zřejmě tím správným směrem. Obnova země jen těžko začne jakýmsi konkrétním a zřetelným „povelem ke startu“, nicméně její kořeny tkví v systému vztahů, pro jejichž realizaci je Sýrie platformou, a jako takové jsou prakticky neodstranitelné, podobně jako panující obchodní provázanosti, organizace průmyslu, logistika a další elementy, které i během konfliktu fungovaly prakticky ve své nezměněné podobě, a nyní se prakticky „jen“ vrací do „oficiálního“ normálu.
Na Západě přesto (a to i v obchodnicko-ekonomické komunitě) dlouhodobě vládne určitá zažitá představa, že válka v zemi vše přerušila (či přeruší), že zcela přenastavila (či přenastaví) systém vztahů, jakož i zcela změnila (změní) ekonomickou tvář země – to je ale nesmysl. Ekonomika si jistě sáhla na dno, nicméně už jen z titulu zdravého rozumu nemůže zcela popřít sama sebe. Daný trend, akcentovaný právě na příkladu Gulfsands, je přitom paralelním nepřímým důkazem, že i daná firma ocení spíš klidné obchodní, průmyslové a právní prostředí, pokud jí bude zaručen výdělek, přičemž jakékoli ambice na změnu politické, legislativní či hospodářské „mapy“ vztahů s největší pravděpodobností nemá – k čemu také?
Jako další příklad postupného rozvoje ekonomické aktivity v zemi nelze opomenou realitní developerství, které je jedním z dalších možných (a velmi reálných) zdrojů syrského restartu. Průběžně zde na webu řešíme hlavně první (a masivní) developerský projekt, který má za cíl zastavět cca 1 km „západního Mazza“ (tj. luxusní, hlavně rezidenční čtvrť v Damašku), jakož i přes navázanou správní firmu poskytovat komplexní návazné služby. Již dříve jsme zmiňovali fúzi jiných státních organizací na vládní úrovni. Vzniklý „superúřad“ má mimo jiné za cíl vybavit se strojovým parkem natolik, aby byl z pozice hlavního hráče s to sám zajistit stavební a opravné práce na jím budovaných (zejména levnějších) bytových domech. Danému zákazníkovi byl naší firmou představen možný český dodavatel, který se dostal do užšího výběru společně s běloruským konkurentem. Příznačná je dál snaha o získání, nalezení či sdílenou výrobu technologií na zpracování sutě – v zemi je jí ze zničených staveb logicky dost a je charakteristicky syrským úsporným krokem přikročit k obnově země touto metodou (zakládající se na vyloženě selském rozumu). I tento segment návazně skýtá mnoho pracovních příležitostí, a odečteme-li vstupy za (elementární) technologie, pak jde ve finále opět o a) domácí investice (= tj. peníze puštěné do ekonomiky), jakož i b) domácí pracovní sílu, tj. (minimálně) dva problémy řešené najednou. O nepřeberných možnostech sdílených investic v podobě nejrůznějších BOT projektů ani nemluvě – v první řadě jde opět o výrobu stavebních prefabrikátů či jejich dodávky, transfer technologií, případně místní výrobu strojů nebo jejich montování do finálních celků. V tomto ohledu místní příjemce téměř vždy standardně nabízí a) prostory k výrobě či montáži, dále b) jsou opět v provozu průmyslové zóny Adra i c) Hasjá (u Homsu). V Adře, která je cca 20 km na sever od Damašku, navíc průběžně vznikají drobné soukromé podniky, podobně jako v samotném centru Damašku. Velmi dynamicky se objevují start-upy i další nové komerční provozy.
Zachován přitom zůstal i vnitřní obchod v rámci Sýrie, a to i napříč formálně „nepřátelskými“ enklávami – obchod byl v naprosté většině případů silnější motivací než animosity, tj. zůstala či se v některých případech ještě zefektivnila a posílala obchodní i logistická infrastruktura. Velký, byť relativně nedoceněný je potenciál lokální výroby až lokální ekonomiky jako takové (!), a to ať již jde o ručně vyráběné „tradiční“ výrobky (řemesla, perleťový nábytek, mosaz atp.), zemědělství či segmenty průmyslu, kde je sice nižší přidaná hodnota, ale stále místní zdroje a místní pracovní síla, tj. opět je plněn účel co největší nezávislosti a generování zisku uvnitř (a dovnitř) země. Naopak vysokou přidanou hodnotu může nabídnout návrat a plné zapojení mladých technologických specialistů, kteří před konfliktem našli dlouhodobé útočiště především v Libanonu.
Není se tedy co divit, že i přes problémy projevují firmy právě typu britských Gulfsands stále větší angažovanost a zájem. Jde-li o do Sýrie sankciované SWIFTové platby, pak lze předpokládat, že je většina podobných firem v případě potřeby umí „obejít“ (založením poboček v nesankcionovaných lokalitách, využitím již dřív existujících poboček – Kypr, Dubaj či další, využitím poboček či kont zahraničních majitelů nebo společníků, případně pouhým založením nového či přesunutím stávajícího konta, či – v krajním případě a hlavně u menších částek – obchodováním v cashi atp.). Pro právnické osoby pocházející z určité země (zde tedy UK) se ovšem jako problematická začíná ukazovat právě možnost prosadit si nárok na určitý (jinak standardní obchodní) proces v případě, že by měl probíhat na základě systému, který ta samá země (tj. UK) sankcionovala (či případně ještě sankční hysterii pomáhala aktivně rozpoutat). Nikdo si totiž nemůže dělat iluze, že by a) procenta z těžby nafty kdokoli posílal v hotovosti z Qámišlí nebo Hasaka třeba zásilkovou službou Kadmús, b) spolupodílníci firmy pro ně do oblasti dojeli osobně nebo tam pro ně někoho poslali, případně c) spolupodílníci vše řešili například barterem. Dále pochopitelně d) nelze očekávat, že by jim Kurdi peníze dávali stranou, a to třeba ještě včetně úroků z prodlení. Když už se UK takto střelila do vlastní nohy, nezbývá jejím subjektům nic, než věc žalovat nebo jinak právně nárokovat. Damašský soud je přitom jedinou, zároveň logickou volbou.
Mimochodem – k místním soudům (resp. soudům příslušným místu sídla obchodního partnera) se přitom snažím standardně radit klientům ve většině obchodních případů; to platí i v případě uzavírání smluv se syrskými partnery (a tak tomu bylo i po dobu trvání konfliktu). Podobně je to s rozhodčími soudy, pokud možno v destinaci – a to samozřejmě včetně Sýrie. Důvod je praktický – pokud by došlo k jakémukoli problému, pak partnera do Prahy (případně na arbitráž do Vídně či Paříže) zkrátka dobrovolně nedostanete. V Damašku či jiných cílových destinacích se vám ale nikam neschová. Kdo si navíc obchodně-soudní proceduru v Sýrii prošel, ví, že justice je tu v obchodních věcech poměrně objektivní, tím spíš, jde-li o zahraniční záležitosti a projekty (tj. ve většině případů nezaplacené pohledávky, v posledních letech hlavně zadržené bid a/nebo performance bondy atp.). Šance na spravedlivé rozhodnutí soudu je tak i v případě Gulfsands poměrně vysoká – jinou věcí už je pak realizace rozsudku, resp. vymahatelnost na místě a případně kompenzace „ušlého zisku“.
Jinak (a upřímně) řečeno: alespoň část dané pohledávky je v takovém případě v podstatě nevymahatelná – těžba je neprůkazná, hodnoty jsou nezdokumentované (a v zásadě i nezdokumentovatelné), ve výjimečném stavu zároveň nikdo na nic nevydá potvrzení, dané teritorium je v tomto ohledu v dost specifickém stavu, tím spíš jde-li o okolí Hasaka, kde situaci ještě není plně stabilizovaná. Nic nezmůže ani to, že firma je sice britská, ale majiteli jsou kromě Brita ještě i (jeden z nejbohatších) Syřan(ů, Ajman Asfarí; viz zde či zde) a Rus (Michail Krupějev; viz zde či zde), o kterém se zas předpokládá, že má blízko ke Kremlu (nicméně o kom, když se to hodí do spekulace, se to v případě Ruska a Rusů nepředpokládá, že?). Na druhé straně jim to asi momentálně moc platné není – Krupějev evidentně může být blízko Kremlu, jak chce, a Rusové mohou pomáhat Kurdům, jak chtějí, na situaci jejich firmy to ale nic nemění; anebo je to tak, že buď nepomáhají Kurdům tak, aby ti za to cítili potřebu pomoct Krupějevovi, anebo Krupějev není Kremlu tak blízko, aby mu Kreml pomohl přes PYD; případně je ještě možné, že ani Rusové už PYD tolik nepomáhají, případně ani Krupějev není blízko nikomu opravdu důležitému. Protože jsou ale Gulfsands klienty konkurence, jsou pro nás jejich konkrétní starosti vcelku nedůležité.
Z obecného hlediska má ale vypovídací hodnotu právě jejich angažovanost v daném případu, jakož i stadium, do jakého se propracovali, resp. do jakého jim dává smysl se o věc zajímat. Podle mě jde o další ze série signálů dál potvrzujících trend, který nejčerstvěji naznačil i prezident Asad. I přesto je ale dobré mít na paměti, že obnova země rozhodně nezačně stříháním pásky, pompézním zatažením válečné opony, slavnostním proslovem či odpočítávám tři dva jedna…a můžeme začít! Začne tak postupně a nenápadně, že asi ani nevšimneme, že se tak stalo – dokud se tak nebude dít naplno. Vzhledem k relativní pasivitě a klasickému zpoždění českých firem (tím spíš vzhledem ke zcela výjimečné pozici, jakou v zemi ČR má) se skoro nabízí až říci, že vlastně už možná začala…
Ondřej Krátký, Dealtrade Group / Rebuildsyria.cz
