Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Komentář: Je UK černou ovcí, nebo jen fungující demokracií?

Komentář: Je UK černou ovcí, nebo jen fungující demokracií?

Současné Spojené království je zajímavá země.

Na jedné straně chce opustit Evropskou unii, což mnoho občanů Unie chápe jako britskou snahu čelit zahraničnímu vlivu v podobě imigrace (potažmo tedy i islamizace) a „diktátu“ Bruselu. Jestli ale odněkud přicházejí zprávy o toleranci k islámu hraničící až s jeho (salámovou metodou prosazenou, zatím hlavně lokální) nadvládou, pak je to právě z UK. To samé, jde-li o politickou hyperkorektnost všeho druhu (včetně genderu): ta jde totiž ještě spíš za „bruselské“ požadavky (tj. ještě dál, než kontinentální progresivismus) – a nikoli, jak by se mohlo zdát, zpět či od nich (tj. směrem k patriarchalitě a konzervativismu.

Přesto – světe div se – je úspěšnost přirozené integrace imigrantů do britské společnosti (stejně jako vysoká míra tolerance k menšinám všeho druhu) na Ostrovech obrovská.

Na druhé straně je UK zemí, jejíž silové složky jsou (tradičně a stále) mimořádně aktivní ve spolupráci s ultrapravicovými režimy Západu – v první řadě USA, Izraelem, Kolumbií či Japonskem. Jak jde něco takového dohromady s genderovou rovnováhou a zahrnující, intergrující (tj. spíš „embracing“ než jen „welcoming“) kulturou? Možná i tím, že obě „agendy“ existují sice paralelně, ale ve finále zcela odděleně. Zatímco tak občanskospolečenští „idealisté“ vytvářejí nejrůznější (lokální) integrující a podpůrné sítě, „nájemné“ britské vojsko (ve formě stále víc podobné „žoldáckým“ armádám postsovětských států z období cca 1991 – současnost) funguje v rámci nezávisle fungujících (globálních) struktur.

Snad nejpozoruhodnější je ale britský respekt k vůli lidu. V jeho rámci jak Theresa Mayová (dle mého názoru jeden z nejschopnějších, zároveň nejméně spravedlivě hodnocených vyjednavačů a politiků posledních desítiletí), tak královna odpovědně „dostávaly“ (a Alžběta II. i nadále dostává) svým povinnostem, a to i přesto, že se tak dělo či děje v rámci procesu, se kterým (obě) vnitřně nesouhlasí. Pokud by se „brexit“ nehodil do krámu politické elitě kdekoli jinde na světě, první nač by její příslušníci mysleli, by bylo jak najít trik k jeho zvrácení, popření či aspoň diskreditaci. Takovou elitu by přitom ani nenapadlo, že by místo toho prostě jen měli plnit vůli lidu. V tomhle smyslu se mimochodem jasně vyprofilovala určitá perfidita Jeremy Corbyna, jeho (post)sovětské (resp. „kontinentální“) smýšlení a samozřejmě i oportunistické nastavení jeho osobnosti.

Corbyn by totiž za „normálních“ okolností neměl v UK nikdy šanci uspět, a právě proto je aktuálně ochoten vstoupit do spolenectví v kýmkoli, kdo mu půjde na ruku – ať už je to Severní Ir, čerstvě imigrovavší muslim, s Brexitem nesouhlasící tory či evropští antibrexitoví politici.

Přitom by stačilo, kdyby si Corbyn a jemu podobní uvědomili, že ta „pozoruhodnost respektu“ se v případně UK netýká jen „povinnosti“ pověřených politiků pokračovat směrem k Brexitu (prostě proto, že pro něj občané hlasovali). Spíš tu totiž jde o obecnější věc, která mimochodem dost pravděpodobně vysvětluje i přetrvávající atraktivitu Spojeného království právě pro další a další imigranty (kteří si již blížícího se Brexitu musí být vědomi).

Tou věcí je zkrátka a jednoduše úcta k demokracii a pravidlům. Což je ale dost pravděpodobně něco, co může nejen Corbyn, ale i bruselské „elity“ (jakož i dost možná dodnes do značné míry centrálně plánující a za otěže tahající vlády zemí bývalého východního bloku) pochopit jen stěží.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts