Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Komentář: Křehká hranice mezi pomocí a monopolizací

Komentář: Křehká hranice mezi pomocí a monopolizací

Koronavirová krize má už teď své vítěze (/dočasně/ přírodu, dále Čínu, Rusko, ale i posílenou roli národního státu, resp. manažersky autoritativního stylu vedení) i poražené (namátkou zaměstnance, podniky, nadnárodní řetězce všeho druhu, silně nerozhodnou Ursulu von Leyenovou, s ní EU a svým způsobem Západ jako celek).

Mnoha vládám dala výjimečná situace možnost otestovat si skutečný rozsah jejich moci. Zejména u takových vlád může dojít k pokušení do budoucna „synchronizovat“ a) nutnou pomoc lidem s b) dalším posilováním moci státu.

Výjimečná situace těmto vládám umožnila zažít, jaké to je řídit země za „nouzového režimu“, tj. v podstatě vládnout pomocí dekretů. Konkrétně v případě Čech musí být premiér Babiš blízek naplnění svého snu (který se mu možná zdá, když zrovna spí) řídit stát jako firmu. Dlužno podotknout, že přes v zásadě správnost jím a jeho „managementem“ přijímaných rozhodnutí by taková rozhodnutí byla k ničemu, pokud by ve své „firmě“ (tedy ČR) neměl řádně disciplinované zaměstnance (občany, zaměstnance, dobrovolné šiče roušek apod.). To ale není to podstatné; poučením obecnějším je, že k tomu, aby se takového výsledku dosáhlo, stačily pouhé tři vstupy – ohrožení, nastolení nouzového režimu a disciplína. Více či méně obdobný pocit tak zažívají i jiné vlády jinde na světě.

Stávající situace má ale i přesah do budoucna, a to především ze dvou důvodů. Jednak dost pravděpodobně přenastaví některé dosud běžné společensko-ekonomické vzorce, jednak lze předpokládat, že naprostá většina vlád na tu „svou“ chvíli (= tj. kdy řídily stát jako firmu) nebudou chtít zapomenout.

Různé varianty „přenastavení vzorců“ jsou poslední dny průběžně, poměrně zevrubně a nápaditě rozebírány v médiích. Uvést lze několik možností pro ilustraci:

– nedůvěra k místům s velkou koncentrací lidí (a ve finále i jejich nepotřeba) povede k větší decentralizaci. Té napomůže podpora práce z domova, případně vznikne větší tlak na online administrativu (cokoli od cestovního pasu /bude-li vůbec třeba!/ až po online volby);

– decentralizace může v konkrétním případě ČR znamenat vyprazdňování Prahy a opětovné osídlování venkova; to může vést jak k nové dynamizaci – resp. vybalancovávání – cen nemovitostí v obou (dosud velmi kontrastních) místech, případně k požadavku na zlepšování služeb na venkově, resp. nárůstu místní nabídky apod.;

– tímto decentralizace odpovídá v zásadě lokalizaci, která je (v celoplanetárním smyslu) opakem globalizace (resp. de-globalizací). Ta může být dále podpořena faktickým rozpadem (či nepraktičností, popř. zranitelností) dlouhých dodavatelských řetězců, stejně jako (přetrvávajícím) požadavkem (setrvačně „zhýčkaných“, ačkoli nyní již „venkovských“) klientů mít vše „tady a teď“, což ve finále bude (zejména v prostředí případných polo-uzavřených států a vládních stimulů do domácí ekonomiky) nahrávat revivalu hospodářské soběstačnosti každého příslušného teritoria (= ve finále se tak – s trochou nadsázky – bude opět dovážet jen kubánský rum, doutníky a pomeranče, protože zbytek půjde získat lokálně).

To vše je samozřejmě bohulibé (a dokonce i „uhlíkové stopy“ prostší než jakákoli „globalizovanější“ alternativa). Zásadní ovšem je, jak se k danému procesu postaví jednotlivé státy (ve smyslu „vlády“). Mají v podstatě dvě možnosti, jak se této hozené rukavice chopit:

a) „deskriptivně“ (resp. s „nadhledem“), tj. hlavně stimulačně a s vírou ve vlastní občany. Zrovna v ČR by to šlo, protože – jak už jsem uvedl – konkrétně zde nebyla koronavirová disciplinovanost důsledkem nařízení politiků, ale spíš důkazem analytického myšlení a vrozené disciplíny lidí samotných;

b) „preskriptivně“ (resp. s „dohledem“), tj. hlavně tak, aby stát měl kontrolu, moc a možnost ovládat vše beze zbytku či v co aspoň největší míře. Což je přístup oproti tomu předchozímu vycházející z chybějící důvěry v občany, kteří v daném státu žijí.

Konkrétní způsoby provedení jsou u tohoto posledně jmenovaného přístupu nepřeberné; hlavní pointa je nicméně v tom, že právě nouzový či jinak výjimečný stav aplikaci takového „dohledu“ a kontroly nejen umožňuje, ale především stírá rozdíl mezi tím, co je služba nebo pomoc občanovi – a co je sofistikované předmostí pro další posílení státní moci.

Někdy to v dobrém úmyslu nemusí vidět ani sami politici (např. „bankovky jsou přenašeči virů“ – zrušme tedy hotovost a vše žeňme jen přes banky). Jinde jsou už teď některé vystrkované státní růžky patrnější.

Každopádně jsou země, které se dané příležitosti chápou v zásadě vědomě, ochotně a rády (jde většinou o země vychvalované za razantní přístup ke koronaviru); stejně tak máme ale další, které jsou (příznačně) co do společenských opatření v boji s koronavirem kritizovány jako laxní (zároveň v nich ale – že by ze stejných důvodů? – myšlenky na represivnější opatření vůči vlastním občanům /přinejmenším/ v posledních desítiletích neměla živnou půdu).

Zatímco tak asijští lídři chápou roli státu „tradičněji“ (a úměrně tomu možná v aktuální výjimečné situaci mohou vidět i příležitost pro ještě efektivnější konsolidaci /nejen/ moci, kontroly a dohledu), je jejich klasickým opakem hlavně severozápad Evropy.

Čechy jsou – rovněž typicky – kdesi uprostřed, přičemž je velká pravděpodobnost toho, že si jak a) vláda, tak b) všichni, kdo vládou nejsou, uvědomí jak moc „asijská“ možnost se našemu snícímu manažerovi aktuálně dostala do rukou. V tomto smyslu chvála bohu za prostořekého úředníka Prymulu – který celý mocenský potenciál za pomoci několika holých vět propálil hned v jeho zrodu a tím i mnohým polospícím otevřel oči úplně.

Už teď je ale jasné, že hned, jak koronavirus pomine, bude hodně času věnováno debatám rázu výsostně identitárního; konkrétně točících se kolem otázky, jaké že to století vlastně chceme (pro)žít – zdali evropské, české, anebo čínské.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts