Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Komentář: Má-li Rusko s Libyí plán, je to logické i pochopitelné

Komentář: Má-li Rusko s Libyí plán, je to logické i pochopitelné

Emoce kolem vývoje v Libyi lze pochopit. Podobně dovedu pochopit, že autorům z prvnizpravy.cz není sympatický Martin Ehl či Hospodářské noviny, případně to, že se ti samí autoři snaží uvést věci na pravou míru a Rusko tak z libyjského vývoje vyvinit. Sám jsem ostatně dlouhodobě toho mínění, že Rusko se od konce druhé světové války skoro všemi svými vojenskými akcemi (snad vyjma Afghánistánu) v širokém kontextu především brání (většinou snahou o obranu a/či vytvoření co nejširšího nárazníkového pásma) spíš, než že by jakkoli prvoplánově útočilo. Stejně tak ale uznávám, že taková forma „defenzivní ofenzivy“ je pro běžného pozorovatele od ofenzivy „ofenzivní“ téměř nerozlišitelná (viz např. Maďarsko 1956).

Pokud se na věci podíváme takhle, není důvod nedat zapravdu jak prvnizpravy.cz v tom, že správně upozorňují na širší rámec libyjského chaosu vzniklý po svržení plukovníka Kaddáfího, tak Ehlovi v tom, že, byť spekulativně, vnáší do hry možnou ruskou stopu coby cestu k rozšíření pák Moskvy na EU, resp. Západ. „Měkký podbřišek“ Evropy (navíc překypující přírodním bohatstvím, oplývající chaosem a disponující fakticky rozpadlým státem) je skutečně ideální výchozí základnou pro to získání – když ne vyloženě konkrétních pák, tak – alespoň „možností“.

Pokud by na tuto kartu Rusko skutečně vsadilo, realizuje v podstatě to, co evropským (či aspoň italským) vojenským silám již před lety doporučovali někteří vizionářští analytici a/či poradci: jednoznačnou, rychlou a přesvědčivou invazi do této části Afriky následovanou trvalou přítomností ve formě protektorátní nadvlády. V letech po Kaddáfího smrti už totiž Libye nebyla státem v klasickém slova smyslu, ale jen haldou písku lačnící po tom, aby ji někdo opanoval a nastolil v ní řád. Jistě ale již tehdy představovala v mnoha ohledech stále víc bobtnající problém. V neposlední řadě mohla Evropě pomoci mnohému předejít, jakož i získat zpět respekt, zajistit si klidný jih a opanovat zdroje přírodního bohatství před tím, než to učiní někdo pohotovější. Naproti takové situaci před léty by jakákoli invaze dnes – i kdyby se s ní jako s možností ještě vůbec počítalo – už nutně měla rysy agrese či konfliktu mezinárodního rozměru.

Pokud ovšem tehdy Evropa (či Itálie) svou příležitost promarnila, nemůže se nikdo divit, že se vzniklé příležitosti chopil někdo jiný. Tím spíš, má-li možnost diverzifikovat své nátlakové, preventivní či vyjednávací prostředky – ať už je to precedens, taktická záloha pro geopolitického strýčka příhodu, rozložení strategicko-surovinových vajíček do více ošatek… nebo prostě tah střelcem poté, co se na globální šachovnici někdo jiný přednedávnem pokusil o šach (třeba) v Caracasu.

Tudíž Ehla bych v tomto případě úplně nezatracoval. (Místo prvnizpravy.cz vychvalovaného slovního kombinátora Milana Vodičky bych ovšem ve věcech arabského světa i jakýchkoli jiných tématech doporučoval spíš Vodičku tohoto. Dozvíte se totiž zhruba stejně, bude to ale aspoň zábava.)

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts