Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Komentář: Odpusťme Recepovi – neb neví on, co činí

Komentář: Odpusťme Recepovi – neb neví on, co činí

Dle nejnovějších agenturních zprávy avizují jak Turci, tak Američané chystanou tureckou operaci v oblasti syrského Zaeufratí. Dnešní svět je vulgárně pragmatický (mám právo na jakoukoli akci, kterou si buď obhájím nebo z ní vyjdu jako vítěz, a stejně tak má protějšek právo na jakoukoli reakci, tj. ve finále vítězí „schopnější“), tudíž tento případný krok Ankary nemá smysl hodnotit z morálního hlediska. Věc s sebou nicméně nese určitý kontext a implikace, které už za komentář stojí.

Avízo přichází v době, kdy Ankara opět nepřímo naznačuje, že případné vpuštění migrantů nacházejících se na jejím území směrem do Řecka stojí více či méně na její (libo)vůli, přičemž sem tam už k nárůstu ilegální migrace dochází. Paralelně nabídly v některých hraničních městech syrského Předeufratí své služby vybrané fakulty Gaziantepské univerzity. K tomu si Turci stěžují na v Sýrii přítomné americké vojáky, a to proto, že ve společném projektu tvorby mírového pásu údajně zatím nic nepodnikli. Ti naopak avizují, že pokud Ankara ohlašovanou vojenskou operaci proti severovýchodu Sýrie podnikne, ze Sýrie se stáhnou.

Na jednu stranu to tedy vypadá, že Turecku hraje osud do karet – Američané se balí sami, přiznávajíce svou nekompetentnost, Evropa je držena pod krkem sice roky starou, ale stále platnou hrozbou, a než aby Syřané či ještě spíš Rusové hrozili tím, že budou přes podporu YPG či PKK vydírat stávající turecký establishment, provede ten úder jako první.

Možná jsou ale věci i trochu jinak, než se Recep Tayyip Erdoğan domnívá.

Za prvé, Sýrie se s tureckou přítomností na svém území nikdy nesmíří. V tomto ji vždy ochotně podpoří Rusko, které – na rozdíl od Orientálců – vnímá některé hráče na blízkovýchodní šachovnici nikoli jako „nositele historické urážky“, „cíle, na nichž je nutné vykonat pomstu“ či „objekty vhodné k demonstraci síly“, ale především jako strategicky využitelné proměnné. To se týká i tureckého prezidenta – Recep Tayyip Erdoğan byl bezpochyby vynikající pro legitimizaci „astanského formátu“ (a tedy i posílení ruské autority na Blízkém a Středním Východě), stejně jako pro Kreml strategicky výhodné „rozkymácení“ jednoznačně prozápadní orientace Turecka. Jde-li ovšem o jakoukoli vojenskou akci proti Sýrii, bude hodně záležet především na jejím formátu, cílech a způsobu provedení, samořejmě na tom, bude-li chtít Erdoğan část syrského území anektovat, či půjde jen o preventivní/cílený útok (např. proti Kurdům) či (maximálně) dočasnou okupaci.

Za druhé, je nutné vidět, že přes to, že si Ankara myslí, jak skvěle má momentálně všechny (EU, USA v Sýrii, syrské i turecké Kurdy, Rusko a snad i další) pod kontrlou, je to spíš naopak: Erdoğan se případnou syrskou „kampaní“ izoloje už nadobro. Ještě postradatelnější a zranitelnější bude, pokud někdo vše (znovu) podá tak, že plánovaná agrese je vlastně jen jakýmsi „státním dokončením“ té špinavé práce, k níž v Sýrii v letech 2011 – 2015 turecká MİT zčásti využívala Al-Qá´idu a její odnože, přičemž selektivní koordinace prováděla (podobně ale jako i jiní hráči, do kterých by to na první pohled možná nikdo neřekl) i s Islámským státem. Pak totiž Erdoğana nebude mít rád ale už vůbec nikdo.

Za třetí, Erdoğan tím vším může uspíšit některé procesy u sebe doma – a to jak ještě větší konsolidaci opozice (na politické scéně výhledově v čele opět s čertisky typu bývalého ministra zahraničí Davutoğlua a dalších prominentních tureckých mocichtivců neštítících se čehokoli), tak výraznější nespokojenost obyčejných lidí, podobně jako výše avizovanou asymetrickou odpověď ze strany extrémistických uskupení (spících či hibernujících na tureckém území – nejednou i pod kuratelou Moskvy či Damašku). Akce rodí protiakci, tato nicméně může spustit lavinu celotureckého nepokoje – a to i v případě, že by se Rusko či Sýrie destabilizačních choutek na území Turecka (například v zájmu vlastních dlouhodobějších cílů, pro které přeci jen může převážit to, že Erdoğan ve funkci setrvá) vzdaly; ochotně se toho při sebemenší příležitosti totiž zhostí mnozí další – málo jich v současném Turecku totiž není.

Dá se tak docela spekulovat i na to, že pro Sýrii s Ruskem může být momentáně výhodnější Erdoğana spíš než zastavovat, tak využít jím generovanou energii ve svůj prospěch. Vyvolá-li totiž jeho rozpumpovanost odchod Američanů, demoralizaci až demilitarizaci Kurdů v Zaeufratí či vytvoření pevné hranice mezi Sýrii a Tureckem, nemusí to být nezajímavé.

Turci totiž na severovýchodě Sýrie stejně nebudou moci zůstat dlouhodobě (kvůli kurdské rezistenci, která ani po dočasné prohře neutuchne, jde o dlouhodobě příliš náročný a hostilní terén; navíc se jedná o území cizího svrchovaného státu těšícího se podpoře Ruska, Íránu a latentně i dalších hráčů) a odejdou-li síly USA, bude pro Damašek následně tím snadnější dostat tamní končiny zpět pod svou nadvládu. A jde-li o „hraniční koridor“ či „bezpečnostní pás“, bude Sýrie aspoň lépe připravena na příchod post-erdoğanovské garnitury (resp. od ní ideálním způsobem izolována).

Damašek totiž již nyní zcela realisticky počítá s tím, že jedním z možných scénářů vývoje v Turecku je i návrat právě těch jestřábů, kteří před víc než 8 lety významným způsobem napomáhali syrský konflikt rozpoutat.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts