V médiích se nedávno objevila zajímavá zpráva, že Vůdce íránské revoluce Chameneí volá nikoli po vyhlazení Židů, ale po nekonfesním Izraeli. To se dá interpretovat i tak, že cílem kohokoli, kdo se s Chameneího výzvou tak, jak ji formuloval (resp. dovysvětlil) ztotožňuje, je eroze všeho elitářského, společensky vyčleňujícího, potažmo zavánějícího apartheidem, tj. všeho, na čem ulpívají negativní konotace spojené s identitou Státu Izrael. Chameneí už dále nelaboroval o tom, jestli je další cestou dvoustátní řešení, přejmenování a předefinování Izraele, koexistující multikonfesní společnost uznávající nějakou jinou sdílenou „nekonfliktní“ a dostatečně reprezentativní hodnotu (jako např. Libanonci cedr či v Chorvaté kunu), popřípadě jak si to představuje jinak.
Podstatné je nicméně to, že Chameneí svým „uvedením omylu na pravou míru“ pojmenoval a (i přes to, že nezabíhal do detailů) poměrně velmi přesně definoval či aspoň naznačil něco, co jako jedna z realistických alternativ dalšího vývoje už delší dobu visí ve vzduchu.
Ano, Íránská republika po svém vzniku začínala se „smrtí Americe“, popř. označováním Izraele za Malého Satana apod., a ještě Ahmadínežád byl před cca 10 lety kritizován za to, že v souvislosti s Izraelem použil výraz „vymazání z mapy“ (v originále mahw-e israíl az naghše; termín mahw je původem z arabštiny a je tím, co označuje vymazání, vygumování; pro názornost od stejného základu je mj. arabské slovo mamhát, tj. „guma“ ve smyslu angl. „eraser“).
Viděno přes aktuální Chameneího výrok lze Ahmadínežádovo tvrzení ovšem interpretovat už nejen jako srovnání Izraele (a jeho obyvatel, tj. zejména Židů) se zemí, nýbrž i jako odstranění pojmu „Stát Izrael“ z mapy světa a nahrazení ho jiným – dle subjektivního pohledu či objektivního stavu ideálně co nejpřesněji reflektujícím realitu. Například takovou, že na daném území budou vedle sebe žít všichni tak, aby se maximálně tolerovali, neutiskovali se teritoriálně, ideologicky ani ekonomicky a v rámci možností spolu celkově vycházeli lépe než dosud. Pokud měl toto Chameneí na mysli, pak tím v podstatě dostal diskurz do normálu, resp. ho z roviny symboliky stáhl na úroveň realisticky představitelných (a žádoucích) procesů.
Íránský nejvyšší vůdce tím zároveň prakticky zcela odhalil karty ohledně (aktuální?) povahy jednoho z hlavních revolučně-exportních cílů. Což mimo jiné znamená, že co do smířlivosti už nemá moc kam klesat, resp. jak dál manévrovat. Buď by se totiž co do pohledu na Izrael stal ještě holubičtějším (a pak by popřel věrnost odkazu Revoluci), anebo by naopak zas musel přitvrdit (přičemž si momentálně nedovedu představit situaci, kdy by to bylo strategicky žádoucí a geopoliticky průchozí).
Chameneí se každopádně velmi přesně vyslovil ve chvíli, která jde jeho „vstřícným“ slovům v ústrety: velké množství Izraelců je proti establishmentu představovanému premiérem Netanjahuem a pár dalšími mluvícími hlavami. Všechny tyto elity jsou v zemi vnímány tak, jakoby k lidu promlouvaly ze svých slonovinových věží. V kontrastu k nim po ulicích chodí normální lidé všech konfesí a životních preferencí, samozřejmě včetně muslimů, drúzů, ateistů, odmítačů vojenské povinnosti, afrických židovských marginálů apod. Cílem většiny z nich je normálně existovat bez ohledu na to, jakou „exkluzivní“ nálepku (výlučnosti židovské identity) se domácí elity snaží na společně sdílený prostor umístit.
To samozřejmě neznamená, že by byl Chameneí a jím reprezentovaný režim svatý, případně že by byl dostatečně důvěryhodným garantem jakékoli dekonstrukce (politického konstruktu) Státu Izrael a jeho zpětné rekonstrukce v souladu s požadavky v daném čase a na daném území přítomného „lidu“. Chraň bůh! Írán má dost problémů sám se sebou, natož aby ještě zodpovědně řešil věci jiných. Nic to ale nemění na tom, že Chameneí řekl (resp. „pojmenoval“) něco, čemu by se měla věnovat pozornost.
Tím spíš, pokud se na závěr potlačení intenzivních domácích demonstrací vyjádřil mluvčí íránského Výboru dohlížitelů nad ústavou (elitní politické těleso, které kromě vrcholných legislativních a soudních funkcí mj. rozhoduje o vhodnosti či nevhodnosti kandidátů pro špičkové politické funkce) Abbás Alí Kadchodáí v tom smyslu, že v Íránu co do průběhu dalších voleb dojde k určité oblevě. Stav musí být už asi opravdu vážný, pokud i Íránci pochopili, že po dobrém se toho dosáhne nejvíc. (A nechceme-li dosáhnout úplně toho nejlepšího, je třeba udělat aspoň něco mezi tím, tedy přinejmenším vzbudit dojem a zasít naději).
Írán je tak po Saúdské Arábii druhým státem v oblasti, který si to začíná uvědomovat. Zatímco Království (zatím trochu prkenně) zve do země turisty a hvězdy pop-music (zatím kategorie B), sází Írán zatím hlavně na deklarace. V případě té Kadchodáího o svobodnějších volbách (a určené primárně pro uklidnění domácího publika po masivních demonstracích coby projevu nespokojenosti s režimem) si můžeme důvodně myslet, že to s ní bude jako s tolerancí úřadů k nedůslednému nasazováním čádoru či povolením nabízet kávu v teheránských „barech“ (tj. chvíli ano – chvíli ne… a tak pořád dál). Pokud však jde o Chameneího prohlášení o Izraeli, to má trvalejší platnost.
Přičemž roli až tak nehraje, jestli je Izrael považován za výspu Západu na Blízkém východě, případně zda jsou režimy v Rijádu a Teheránu vnímány jako represivní. Ano, KSA i Írán sice stojí nejen na (stále poměrně extrémní) rigiditě státní správy země, zároveň však disponují relativní homogennosti vlastní populace či aspoň jejího „směřování“, jakož i dlouholetou tradicí své existence. Izrael naproti tomu může narazit na své limity nejen v těchto směrech (tj. extrémní kulturní, civilizační a zdrojové heterogenitě svého obyvatelstva a, ať chceme, nebo ne, umělé podstatě své existence), ale i se ztratit v nástrahách společensky selektivní demokracie, která je podstatou jeho současného bytí.
Případně ještě jinak: stát se obětí mocenského „autismu“ elit (ne nepodobnému těm íránským a saúdským) neustále živících ohranou mantru o té či oné formě nadřazenosti jedněch nad druhými. Ta přitom stále ostřeji kontrastuje s pestrostí, nezájmem o dělicí linie a celkově i s reálnou situací na izraelských ulicích – žijících nikoli preskriptivními snahami politiků, ale legitimními požadavky (všech nejrůznějších typů) obyvatel.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
