Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Komentář: Rusko – jedno „pasivní“ vítězství za druhým

Komentář: Rusko – jedno „pasivní“ vítězství za druhým

Rusko během několika posledních dnů, do nichž spadá i inaugurace Vladimíra Putina do nového šestiletého prezidentského období, na Blízkém Východě výrazně vzrostlo na ceně. Ač to na první pohled vypadá na pasivní sběr kreditů, lze se oprávněně domnívat, že jsou za tím přinejmenším roky systematické, mravenčí a hlavně cílevědomé a příčetně prováděné práce, která („až“) nyní začíná nést plody. To, že se tak děje v souběhu s některými symbolickými či ústavními událostmi jak v Ruské federaci, tak na samotném Blízkém Východě, je nejspíš náhoda – nicméně načasování je to leckdy pikantní. Není tedy důvodu si jednotlivé markantní body nezrekapitulovat:

Libanonské volby: Nevím sice, kde se vzalo tvrzení, že Hizbulláh získal nadpoloviční většinu či drtivým způsobem v nedávno proběhnuvším libanonském všelidovém hlasování vyhrál, připustit se nicméně dá, že šíitské frakce posílily. Zároveň lze konstatovat, že členové bývalého Hnutí 8. března (tj. /“maronitské/ Svobodné vlastenecké hnutí, /“šíitská“/ Věrnost Rezistenci /tj. politické křídlo Hizbulláhu/ a /“šíitský/ Amal) získaly v libanonském parlamentu většinu. Bezvýhradná jednota mezi těmito stranami sice nepanuje, lze ale říci, že na některých základních věcech jsou schopny se shodnout. Dané základní věci se do značné míry mohou shodovat i s ruskými vizemi dalšího vývoje nejen v Libanonu, ale i kolem Sýrie, potažmo na Blízkém Východě jako takovém. Samozřejmě, jak se zejména v posledních dnech ukázalo, s výjimkou přístupu k Izraeli. V tomto tématu ovšem a) dané libanonské trio ocení ruské vztahy s Tel Avivem jako pojistku, že Izrael na Libanon nezaútočí, na druhé straně b) Tel Aviv ocení vztahy Ruska s uvedenými třemi libanonskými hráči v tom smyslu, že Moskva může dohlédnout, aby k nějaké nepředloženosti nedošlo ze strany Libanonu. Kdo z toho těží v obou případech, je Kreml; nehledě na to, že díky dobrým vztahům s Izraelem může ruská diplomacie požívat respektu i na opačné straně libanonského politického spektra (tj. u bývalého Hnutí 14. března) – a to jak u Falang (Katá´ib), tak u Libanonských Sil (Lebanese Forces), které se v minulosti vůlí ke kooperaci s Tel Avivem netajily. Špatný ostatně není vztah Moskvy ani k dalším dvěma hlavním členům Hnutí 14. března, tj. Haírího Hnutí Budoucnost a Džunblátovým Socialistům. O menších hnutích (Marada, arménské strany) pak ani nemluvě, protože pro samotné ty je zájem dominantních supervelmocí jedním z klíčů k přežití, a podbízejí se tedy v zásadě automaticky a samy.

Situace v Sýrii: Dost pravděpodobně to vypadá, že z hlediska ruských potřeb a aspirací vůči Sýrii sehrál Írán svou historickou roli, byl využit a je na čase, aby vyklidil pole. Rusko má v zemi obrovské množství přednasmlouvaných kontraktů, které mají reálnou ekonomickou podstatu, a má eminentní vůli je realizovat. Nehledě samozřejmě na strategické a geopolitické zájmy ať již v zemi samotné (vojenské základny, víceúrovňová spolupráce s Damaškem, eventuálně vojenské dodávky, školení apod.) či v regionu. Írán má naproti tomu jen spoustu řečí o tom, co by chtěl realizovat, ovšem jak se zdá, naprostá většina jsou buď plané sliby, nebo zástěrka pro rozšiřování vojenské logistické základny, která má ve finále sloužit k odstrašení a vyprovokování Izraele či případně jeho zahnání do kouta a koordinované eliminaci jeho židovské (resp. sionistické) podstaty. Pokud pro toto i někdy mohla být sympatie na jiné straně než jen íránské klerikálně-revoluční (a podobně naladěné regionální šíitské), pak tato sympatie v zásadě opadla, resp. Írán vhodnou dobu promeškal. Zároveň byla dost pravděpodobně demaskována i jeho alternativní strategie, tj. nezaútočit přímo a konsolidovaně, ale spíš (měsíce až roky) vyčkávat a budovat podhoubí či čekat na pomoc Palestinců nebo přirozené demograficko-sociální eroze v samotném Izraeli. Ať to bylo jakkoli, Rusko tyto íránské ambice dost pravděpodobně vyhodnotilo jako excesivní, zbytečné, potenciálně neprospěšné a především oddalující jeho přímý prospěch na území Sýrie: dokud totiž bude Írán v Sýrii vytvářet prostředí nejistoty, nic většího v zemi nepůjde realizovat. Írán k tomu všemu zároveň nepochopil, že konec islamistických sunnitských teroristů bude nutně znamenat i konec ruské podpory jeho plánům v oblasti. Jakmile skončí hlavní ohrožení, jde si každý svou cestou – a ta ruská se s tou íránskou zásadním způsobem rozchází.

Vztah s Izraelem: Nejenže se vize Ruska a Íránu v „postkonfliktní“ Sýrii rozchází, on se čím dál víc začíná shodovat názor na přítomnost Íránu v Sýrii z pohledu Moskvy a Tel Avivu. Jen namátkou – obě země chtějí Sýrii bez jakýchkoli rušivých elementů, obě chtějí Sýrii, která je (ideálně) jaksi „zapouzdřena“ sama do sebe (např. podobně jako za Háfiza Asada), případně aspoň nesloužící jako platforma pro nový, tentokrát rozsáhlejší konflikt. V podobném gardu jdou ale i zájmy Moskvy a části damašských elit (včetně těch politických a mocenských) – společná práce na obnově Sýrie, její teritoriální obnova, stabilita a maximálně korektní vztahy se sousedy zaručující prostředí, v němž je možné plánovat a dál budovat. Je to kruté a chladně pragmatické, ale taková je realita – Írán, jehož bojovníci a na něj navázané domácí, regionální i zahraniční milice daly zřejmě největší oběti na oltář boje proti teroru, do této idylické rovnice nezapadají. Zájmy Ruska, většiny Syřanů, Izraele i dalších států regionu (včetně čehosi, co se dá označit jako „zájmy regionálního klidu“) poměrně jasně vzkazují: Íráne, (ne)děkujeme a jdi už prosím domů. Pokud toto Írán nevyslyší a bude spolu se svými regionálními soudruhy podnikat sóloakce, bude je podnikat zřejmě ve velmi omezeném množství, ovšem s největší pravděpodobností bez jakékoli širší podpory, resp. spíš s odporem celého světa (nebo aspoň tzv. „světového společenství“ – což také není pro negativní PR málo). To je ovšem přesně to, co nechtěl a co je naopak bodem, kde si Izrael mne ruce – inu, někdy se vyplatí slavit konec války ve stejný den jako Rusové a ještě se na jeho oslavy obtěžovat zaletět do Moskvy. Že to Netanjahu letos udělal, bylo zřejmě jedním z nejrozumnějších preventivních kroků jeho kariéry – nelze si ale samozřejmě dělat iluze, že by návštěva nebyla připravována dlouho dopředu, nepředcházela jí sáhodlouhá diplomatická jednání a že by kladení věnců u Kremelských stěn společně s Putinem a (v nějaké symbolice případného nově se rodícího širšího paktu?) i srbským Vučićem nebyla spíš už jen symbolická záležitost. Faktem ale je, že jestli Netanjahu prohláslil, že izraelské síly mají od Ruska volnou ruku k eliminaci íránských základem v Sýrii (tak nějak to bylo…nebo to tak mělo vyznít?!), je tu zřejmě důvod (a autorizace od Kremlu), aby to hlásil takto veřejně. Poté, co takové prohlášení Írán snadno zanalyzuje, dost pravděpodobně mu bojovně načepýřený hřebínek trochu opadne.

Odstoupení od „dealu“: Jestli si někdo myslí o Trumpovi, že zdánlivě vystupuje proti Rusku, ale ve skutečnosti (tj. dopadem svých činů) koná v jeho prospěch, tak mu americké odstoupení od jaderného dealu s Íránem musí dané přesvědčení jen posílit. Trump se neustále ohání válkou a raketami, ve skutečnosti jde po dlouhé době o prvního amerického politika, která nejenže ještě neválčil či nezahájil válku, ale spíš zatím jen rozsévá mír. A když ne mír, tak aspoň vakuum, kterého se pak chytí právě Moskva, aby vyvážila, vybalancovala a zkrátka navázala tam, kde Trump přerušil, tj. se v zásadě vpasovala do role řešitele jinak zdánlivě neřešitelného. Tudíž zatímco americké pozice na globální scéně vytrvale oslabují a Evropa již dávno ztratila kredit, (nejen) Blízký Východ hledá někoho, kdo bude dostatečně kompetentní garantem přinejmenším toho, že nedojde ke katastrofě. To Rusko nabídnout umí, protože v zahraniční politice, její promyšlenosti, připravenosti a profesionalitě v současné době nemá mezi velmocemi obdoby (a napadne-li někoho Čína, tak to je především spolek opatrnických kariérních strašpytlů). Na druhé straně je pravdou, že dneska stačí být „jen“ příčetný na to, aby se zahraniční politika dělala dobře, respektive nejlépe – za situace, kdy všichni ostatní patří nekoordinovaností svých slov i skutků spíš do ústavu, tak Kreml zas tak těžkou práci nemá.

Irácké volby: Za dva dny se konají volby v Iráku a je samozřejmě jasné, že na stopkách mají oči všichni, kdo mají v zemi nějaké zájmy – od Saúdské Arábie přes Turecko až po Írán na úrovni regionální, logicky pak USA, EU a Rusko na úrovni velmocí. Pro Rusko je sice Irák vlivově a politicky trochu pole neorané – které se ale docela dobře může změnit na černého koně ruské zahraniční politiky. Nebo spíš exportního zaměření v gesci státního podniku typu Rosoboronexportu, a to jako další z destinací, kam bude možné dobře vyvézt armádní komponenty tak, aby a) nebylo ohroženo samo Rusko, b) zákazník byl spokojen a c) příliš se nenaštvali ani ostatní velmoci či dodavatelé zbraní. V tomto gardu lze čekat ticho jak od Saúdské Arábie, tak od Turecka, které již ruské zbraňové systémy mají či si je pořizují (nebo proti jejich pořízení aspoň nic nemají či je zvažují). Otázkou je, co na to vše Západ. Dá se spekulovat poměrně jednoduše: poslední dobou se pořád víc zdá, že Evropa se Americe v pohledu na stále víc otázek vzdaluje – nedá se sice ještě mluvit o tom, že by se Evropa tak nějak vydala na cestu určité „duginovské“ euroasiace, na druhé straně tu už rozhodně nemůžeme mluvit o nerozlučnosti transatlantické vazby (ačkoli čeští politruci ve vyšších rancích NATO by nám jistě vysvětlili opak). Zároveň platí, že na politické rovině EU – Rusko se řada věcí už dávno nebere tak ostře, jak tomu bylo ještě před rokem. Máme tu samozřejmě NATO a jeho odstrašování (strašidel, která si jeho generalita leckdy samo vymalovala), nicméně NATO je tak trochu hybridní organizace, tudíž je na diskusi, nakolik je možné je považovat za entitu rovnou velmocím. Tím se případ Iráku a možné nevole velmocí z případných ruských dodávek zbraní do Bagdádu opět zužuje právě jen na dodavatele zbraní, kteří byli v Bagdádu sice tradičně zvyklí na dobrý a štědrý byznys, ten byl ale dlouhodobě kryt především americkým tlakem. A pokud je to tak, pak nelze nikdy vyloučit, že evropští dodavatelé budou z trhu prostě vytlačeni levnějšími a leckdy lepšími (či aspoň blbuvzdornými) ruskými elementy – a pokud jde o firmy americké, u nich to dost možná „Doník“ také nějak zařídí. Třeba i ruku v ruce s AIPACem – namátkou hnedle třeba výměnou za „ten syrský Írán“…

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts