Podle mého názoru není vyloženě špatně, jestli Trump dočasně zamezil některým skupinám lidí vstup do Spojených států s odůvodněním, že mezi nimi mohou být jedinci, kteří jsou pro jeho zemi potenciálním rizikem. Lze na tom stále vysledovat konzistentní (ač chápu, že pro někoho kontroverzní) přístup ve smyslu, že každý by teď měl aspoň nějakou dobu „zůstat na svém místě“ nebo „se do něj vrátit“, tam se o sebe postarat, případně vlastním přispěním napomoci k řešení místních problémů.
Na co se ale dívám s určitým znepokojením, jsou Trumpovy postoje vůči Íránu.
Nedávno jsem zde objasňoval, proč si myslím, že pro konstruktivní diskusi o dalším uspořádání věcí v Sýrii dá Rusko před Íránem přednost Turecku. Existuje však minimálně jeden rozměr duše, který Rusové s Íránci sdílejí. Je jím je mučednictví ve všech jeho podobách: sklon identifikovat, ritualizovat a emotivně si připomínat historickou nespravedlnost či křivdu, nezapomínat na strádání a osudové čelení silám, které se leckdy zdají nepřemožitelné. Není podstatné, nakolik je spouštěč mučednických emocí subjektivní, či naopak objektivně ospravedlnitelný. Stejně tak je jedno, do jaké míry byly reálie, kolem nichž se mučednický příběh ovinul, ve skutečnosti vznešené či elegantní. Podstatný je výsledek, který (a to i tehdy, vyústil-li v prohru) stál na „obyčejné“ akceschopnosti, sebeobětování i vědomí nutnosti bránit se přesile či jiné formě zákeřnosti.
V širším kontextu je jak Rusy, tak (nejen íránskými) šíity mučednictví dost pravděpodobně vnímáno jako důsledek řízení osudu, který je vytvářen odvěkým soubojem dobra a zla – to je ale spíš na filozoficko-historickou debatu.
Faktem je to, že šíitské válečné oběti (tzv. „mučedníci“) jsou nedotknutelné až „svaté“ – podobně jako je pro Rusy dodnes svatá Velká vlastenecká válka. Proč tomu tak je v Rusku? Stačí si porovnat, jak 2. světová válka dopadla na Sovětský svaz, a jak na Čechy: na rozdíl od několika selektivních bombardování a několika vyloženě tragických epizod v Čechách byly ruské ztráty opravdu „veliké“; na rozdíl od většinového českého konformismu bylo hybatelem ruského odporu bytostné „vlastenectví“; na rozdíl od českého hospodského reptání šlo skutečně o „válku“.
Šíité to mají podobné, jen historická relevance je vzdálenější: mučednickým kulturním archetypem je pro ně smrt imáma Husajna (následníka chalífátu v přímé linie po Prorokovi) rukou Umajjovců u Karbalá roku 680 (ta mimo jiné navěky rozdělila šíity a sunnity). Naproti tomu operace Ajax (uskutečněná roku 1953 ze strany íránských monarchistů, USA a Velké Británie proti premiérovi Mosaddeghovi jako odveta za znárodnění klíčových íránských petrochemických podniků) měla díky mučednickému efektu za důsledek opětovné semknutí se tehdy již solidně diverzifikované íránské veřejnosti. Islámská revoluce roku 1979 pak představovala logickou kulminaci odporu běžných Íránců proti mocenské zvůli ztělesňované Šáhem. Mnozí její účastníci ji zároveň prožívali i jako odčinění za veškerá dějinná příkoří. Vzpomínka na Karbalá však měla trvat dál – hned další příležitostí si ji připomenout byla válka se sousedním Irákem, většinou Íránců vnímaná jako pokus o svržení čerstvě ustavené Islámské republiky Západem metodou (z íránského pohledu pochopitelně nespravedlivé) proxy války.
Poslední z reinkarnací Karbalá (jakousi „Ášúrou naživo“) je současné, Íránem garantované vojenské angažmá v Sýrii. Z velké části právě díky šíitským bojovníkům ještě Sýrie stojí, zatímco hlavní osnovatelé islamistické agrese vůči ní (v první řadě vlivní zastupitelé regionálních sunnitských velmocí – saúdský princ Bandar bin Sultán, případně bývalý turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoğlu, ale i mnozí další) jsou přinejmenším za zenitem. Írán si právem mohl začít dělat naděje na alespoň částečnou historickou nápravu toho, co dlouhodobě vnímal jako popření svého práva na plnohodnotnou účast jak v regionální, tak globální diskusi.
Ze strany nové americké administrativy (jmenovitě prezidenta Donalda Trumpa) se však tyto naděje zdají být opět mařeny. Nejde přitom jen o explicitně formulovaný odpor vůči jaderné dohodě, Trumpovy telefonické trylky se saúdským králem či zbytečnou nabroušenost proti Íránu; jde hlavně o neúctu k lidským obětem, které při obraně Sýrie před importovaným terorem íránské Revoluční gardy, libanonský Hizbulláh, afghánští Fátimíjún i další utrpěli. Nový americký prezident přitom svým dosavadním vystupováním legitimitu i smysl těchto obětí v zásadě zpochybňuje. Tím jen ve staletími prověřeném rytmu dál brnká na mučednickou strunu všech jejich regionálních souvěrců.
Jsem s to pochopit, chtěly-li by USA vůči Íránu použít strategii určitého nepřímého, víceúrovňového tlaku – bude citelný na více místech tak, až nakonec dojde k dosažení aspoň dílčího zisku, případně až všichni budou rádi i za pouhé „oteplení“ zpět na současnou úroveň. Dál chápu, panují-li v regionu obavy z toho, že šíitská přítomnost v Sýrii je oproti minulosti podstatně větší a že si šíité z vícerých částí světa, kteří do Sýrie přišli prožít svůj osobní „střet s Banú Umajja“, budou požadovat něco z toho, co dřív patřilo stoupencům teroru; nevím – nárok na kompenzaci za to, že při obraně ostatních riskovali v boji svůj život, je podle mě legitimní.
Čemu ale nerozumím, je to, zda Trump myslí vážně plán jak na vytvoření bezpečných zón v Sýrii bez konzultace se samotnými Syřany, intenzivně podporovanými právě Íránem. To jsme pak zas tam, kde jsme byli, opět u té samé přehlíživé arogance, ve které tolik exceloval Obama a celý jeho tým.
Kdyby se přitom někdo z Trumpova okolí nechal aspoň občas inspirovat dílem či radou Nikki Keddie, věděl by hned líp, jak s šíitskou emocionalitou nakládat, aby skutečně získal, co chce. Zatím to ale vypadá, že se kanonickou literaturou (či vítaným hostem – poradcem) v Bílém domě stává spíš Daniel Pipes.
Četl-li pro změnu někdo z Trumpových poradců Hamída Dabašího, mohl se naopak inspirovat jeho tvrzením, že šíité selhávají, když jsou vítězi, naopak excelují jako mučedníci. Pokud by v tomto duchu íránsko-iráčtí klerikové dostali příležitost předvést, jakou má jejich ideologie mobilizační schopnost v dobách jiných než válečných, mohli jsme být možná svědky jejich přirozeného námětového vyčerpání a úměrně tomu i zklidnění jejich rétoriky. Bohužel, současný konfrontační přístup Bílého domu spíš mučednický syndrom posiluje, a vlévá tak důstojným pánům v turbanech novou krev do žil. Zklidňující element Hášemí Rafsandžání je na pravdě boží, tým kolem jaderné smlouvy (dost možná obsahující latentně reformní politiky schopné najít společnou řeč se Západem) může být z jakéhokoli důvodu kdykoli rozpuštěn. Protože současná situace připomíná nejen Karbalá, ale i rok 1953, nemusí mít časem možná ani relativně modernistický prezident Rúhání a jeho stoupenci větší problém přijmout za svá některá radikálnější stanoviska přicházející z Qomu – stačí, budou-li dostatečně „vlastenecká“.
Je samozřejmě možné, že nová americká administrativa své kroky vůči Íránu podniká poučeně, a to s tím cílem, aby měla minimálně dvě želízka v ohni: buď nám, Rusům a Turkům necháte to, co jste v Sýrii vybojovali (stejně jako opustíte jakékoli své další záměry s ní), nebo budeme dál zpochybňovat jadernou smlouvu (což by mimo jiné znamenalo, že nedostanete zpět peníze, které jsme vám před 40 lety vzali).
Budou-li to ale budou Spojené státy dělat stylem, jakým to dělají, pak mohou ve finále v regionu čelit dvěma zintenzivněným tendencím – na ty ostatně už teď začínají úspěšně zadělávat: a) výraznému sjednocení íránských politických elit; těm navíc stoupne podpora ze strany íránské veřejnosti, podobně jako podpora ze strany (zbytečně stále protiamericky naladěných) regionálních šíitů. Dále dost pravděpodobným b) nezávisle prováděným „strategickým protiopatřením“ hlavně ze strany sunnitské Saúdské Arábie. Ta, přestože se tváří, že je v bezpečnostních otázkách připravena spolupracovat, si regionální geopolitické záležitosti řeší vždy nejraději po svém.
Ondřej Krátký, Dealtrade Group / Rebuildsyria.cz
