Libanonská vláda dokončila program ekonomických reforem, zároveň deklarovala zájem o získání půjčky od Mezinárodního měnového fondu, podobně jako od sponzorské iniciativy CEDRE. Věc má – či může mít – několik vnitropolitických implikací.
Za prvé svědčí o určité flexibilitě až konformismu dominantní vládní frakce, majoritně křesťanské strany (prezidenta Awna) Svobodné patriotické hnutí (FPM). Ta vůči domácímu publiku vystupuje jako vlastenecká strana, významně stojící za větší částí navrhovaných reforem. Přestože většina elektorátu strany jsou spíše odpůrci USA (či přinejmenším skeptici vůči vztahům s politickým Západem), je většina kroků navržených ve vládních reformách jak Západu poplatná, tak spočívající na půjčkách – právě od západních zemí.
Fakt poplatnosti Západu (a především USA) může zneklidnit hlavního spojence FPM, šíitské antiimperialistické hnutí Hizballáh. FPM se jeho představitele zřejmě pokusí uklidnit tím, že na vzájemném vztahu obou stran se nic nemění, svůj vztah vůči USA má FPM „pod kontrolou“, daný vztah možná vyústí v příliv peněz a FPM se každopádně postará o to, aby podmínky požadované Západem za finanční zápůjčky nepostihovaly právě jeho šíitského spojence. Jak se postará je otázkou, protože FPM ani Libanon jako takový nejsou vyloženě v situaci, kdy by si mohly jakékoli podmínky diktovat. Hizballáh tedy může k danému směřování cítit přinejmenším nedůvěru.
Daný krok znamená i dočasnou stabilizaci rozkývané pozice guvernéra centrální banky Rijáda Salámy, na kterého poslední dny kvůli jeho údajně nekompetentnosti útočil premiér Hasan Dijáb. Saláma se jednak pokusil svou činnost vysvětlit (a obhájit), to zejména tím, že se vinu za zmizení dolarové hotovosti z trhu obvinil „jisté skupiny“ (čímž měl na mysli šíitské frakce loajální Íránu, tedy Hizballáh), které hotovost ve velkých objemech stáhly pro své regionální potřeby. Skutečně však Dijába zachránilo (byť možná jen dočasně) právě rozhodnutí vlády (resp. FPM a jejích kolegů) jít cestou reforem a zahraničních půjček – Saláma je „stálicí“ a tváří, na níž jsou západní sponzoři zvyklí, a jeho výměna by v aktuální atmosféře kreditu země nepřidala.
Určité „zkrocení“ premiéra Dijába může znamenat i latentní posílení pozice bývalého premiéra, Saada Harírího. Ten po vypuknutí protestů v říjnu 2019 krátce na to odstoupil, uvolňuje cestu právě Dijábovi. Dijáb je nicméně Harírímu loajálními frakcemi (v opozici proti vládním FPM a dalším) považován za postavu nastrčenou Hizballáhem a FPM právě proto, aby rozložila celý politicko-finanční systém ustanovený po skončení občanské války (tj. od roku 1990), resp. započala jeho převzetí právě FPM a jeho spojenci. Právě guvernér Saláma, na něhož Dijáb v posledních dnech kriticky mířil, je považován za těžiště poválečného establishmentu a garanci přežití všech hlavních podílníků moci v jeho rámci.
Nelze pochopitelně zapomínat, že v Libanonu probíhají od poloviny října loňského roku poměrně masivní demonstrace, jen dočasně utlumené koronavirovou epizodou. Naprostá většina protivládních (resp. „protisystémových“) protestujících přitom nabyla dojmu, že zamýšlená půjčka od IMF i CEDRE nepředstavují ze strany vlády skutečné strukturální řešení, ale jen dočasné koupení si času. A i pokud by měl tento čas sloužit k nastartování reforem, bude velmi pravděpodobně zaplacen škrty, ještě větším zhoršením (již tak dost špatných)
sociální podmínek a zřejmě i privatizací některých klíčových podniků – namísto protestujícími požadovaného znárodňování (bank) a substituování dovozů prostřednictvím navýšení lokální výroby.
Pokud se za dané situace vláda přesto rozhodla pro zahraniční půjčky, je buď zoufalá, nebo
v daných půjčkách zainteresovaná, případně jde o kombinaci obojího. Jisté však je to, že vláda si musí být jistá tím, že stávající demonstrace ji nemohou ohrozit, resp. že disponuje dostatečnými silami na jejich zvládnutí. Což jinými slovy vypovídá o jejím přesvědčení, že bezpečnostní složky – zejména armáda – stojí pevně na straně státu. (A vzhledem k tomu, že se s trochou trpké ironie, ale v zásadě pravdivě, říká, že žádný arabský vládce nikdy nevyhrál válku nad nikým jiným, než nad vlastním národem, bude to asi pravda).
Na jedné straně tak lze čekat zintenzivnění (a určitý „zahořklejší“ nádech) demonstrací, stejně jako to, že jejich prostřednictvím protestující ničeho nedosáhnou. Dlouhodobě tak lze očekávat pokračování statu quo, případně dokonce „coming out“ současné vlády coby stejných konformistů a klientů nadnárodních zájmů, jakými byli jejich – touto samou vládou za to samé kritizovaní – předchůdci.
Skutečné řešení tak zřejmě nebude tkvět ve vývoji řízeném (současnou) revoluční libanonskou „ulicí“ a spíš se odloží do budoucna. Nicméně pozor – podobně jako u kterékoli jiné půjčky se i tam vše bude jednou splácet; přičemž v tomto případě velmi pravděpodobně s o dost navýšenými úroky.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
