Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Libanon: postupující polarizace společenské scény

Libanon: postupující polarizace společenské scény

V Libanonu dochází ke stále zřetelnější profilaci dvou hlavních znepřátelených skupin. Na jedné straně je to část (údajně nesektářských a občansky smýšlejících) protestujících, na straně druhé většinou energičtí a mobilizovaní příslušníci šíitských frakcí AMAL a Hizballáh. Zatímco protestující se těší (sektářské) podpoře silových složek křesťanských frakcí Lebanese Forces a Katá´ib (Falangy), stojí na straně šíitského „dua“ silové složky křesťanských FPM (strana prezidenta Awna a jeho zetě /a ministra zahraničí v demisi v jedné osobě/ Džibrána Basíla).

Jak vzájemná polarizace posiluje, vzniká dojem, že protestující nestojí pouze proti klientelistické a zkorumpované vládě (obsahující ministry příslušné prakticky všem sektám a frakcím), ale stále víc především proti vlivu Íránu, v Libanonu dle nich uplatňovaného právě přes Hizballáh a AMAL. Úměrně tomu jsou protivládní demonstrace právě Hizballáhem a AMALem (ale i FPM) stále víc označovány za „ukradené“, resp. infiltrované těmi externími elementy, které jsou apriorně protiíránské (tj. Západ, USA, Izrael a/či Saúdská Arábie).

Jako proíránská je vnímána celá hlavní vládní garnitura včetně prezidenta (tj. kromě Awna a Basíla především předseda parlamentu /a hnutí AMAL zároveň/ Nabíh Berrí, pochopitelně členové vlády za Hizballáh). Stále víc je jako „zaprodanec“ Íránu ovšem vnímán i (sunnitský) premiér /a předseda jinak majoritně sunnitského hnutí Mustaqbal/ Saad Harírí. Do opatrné role se naproti tomu (čerstvě) staví předák (majoritně) křesťanských Lebanese Forces Samír Džadža, podobně jako (nově) i drúzský předák Walíd Džunblát. Ač jsou oba výrazně protiíránští (a tedy i latentně na straně demonstrantů), zaujímají aktuálně smířlivá, resp. „rozumná“ stanoviska; napříkad tím, že volají po ukončení silničních blokád ze strany demonstrantů (zejména potom, co kvůli nim již několik lidí zemřelo při automobilových nehodách).

Možná je to ale také proto, že Džadža a Džunblát chápou, že původní nejsilnější zbraň demonstrantů (svévolně budované silniční zátarasy, a tedy i blokování klíčových silničních tepen země) se začíná vyčerpávat a ztrácí veřejnou podporu – resp. naopak: začíná být většině lidí čím dál protivnější. Kromě toho je tu i další hluché místo demonstrací, a sice fakt, že dodnes nemá protest ulice své hlavní tváře. Tím se mj. dostává do stále snadněji kritizovatelné polohy (nabízí se pochopitelně srovnání s „našimi“ Minářem, Rollem a MChPD). Právě zde se do hry vkládají Džadža s Džunblátem, když říkají: zátrasy sice a) odstranit (což implicitně znamená i: podporujeme libanonskou armádu, která to bude mít na starosti), v protestech ale b) pokračovat.

Je příznačné, že tento apel od obou přichází ve chvíli, kdy armáda dává rezolutně najevo, že nadále nebude divoké zátarasy tolerovat, ale i paralelně s tím, když ulice avizuje formulování „stínové vlády“. Jinými slovy (konečně!?) vybrání tváří, které ji budou aspoň nějakým způsobem oficiálně reprezentovat. V praktické rovině to pak znamená a) pokračování v odmítání oficiálně zvolené vlády jako celku; ovšem i b) další významnou konsolidaci opozice; stejně jako i c) přesun jejích aktivit z „ulice“ (jako takové) do (zřjemě?) jakéhosi „hlavního stanu“ (čti: kanceláří). Na první pohled tedy snížení přímé („formální“) radikalizace – o to však větší utužení obsahové podoby. Tenze ve společnosti (resp. polarizace mezi proíránským a protiíránským táborem) jsou ostatně už dost silné na to, aby k něčemu takovému jako dalšímu kroku („obhájitelně“) došlo.

Mezi oběma tábory zatím svou neutralitu úspěšně hájí jediný element – libanonská armáda. Obě strany barikády zároveň podvědomě cítí, že dlouhodobě se bude hrát mimo jiné i o její přízeň. Vojsko zatím úzkostlivě dbá na to, aby zasahovalo nikoli proti jedněm nebo druhým, ale vždy jen pro objektivní věc a) Libanonu, b) občanů a c) bezpečnosti. V rámci toho v posledních dnech především zamezuje střetům mezi protestujícími a jejich oponenty (a to nejen z řad šíitských stran a FPM, ale i místních obyvatel, kterým akce demonstrantů vadí z praktických důvodů, nejčastěji pro nemožnost dostat se do práce, úřadů, na nákup apod.).

Stupňující se násilnost pouličních střetů přitom stále víc poukazuje na důležitou věc: tělo žádné politické frakce v Libanonu není kompletní, pokud nemá svou ozbrojenou „paži“. Zatímco “etablované“ politické strany své „úderné pěsti“ (milice, domobranu apod.) dlouhodobě mají (ve více či méně přiznaných a mobilizovatelných zálohách), ulice zatím disponuje (maximálně jen) několika stovkami „profesionálních“ demonstrantů („středomořského“ typu – jak mladých aktivistů, tak různých životem se protloukajících dobrovolníků, studentů či umělců, ale i vyložených rowdies a zevlů se zdánlivě až masochistickou zálibou ve schytávání ran; názory, postoji i životním stylem podobným nejtypičtěji svým španělským či italským protějškům; dokonce i v tom, že mnozí z nich pocházejí z relativně dobře situovaných rodin). To však na systematický boj nestačí; určitě ne v situaci, pokud by takto (pod)vybavená opozice měla čelit poměrně sofistikovanému odporu s establishementem dlouhodobě provázaných milicí a zákulisních sil, které za nimi stojí.

Zůstává tak otevřenou otázkou, zdali „ulice“ bude schopna přetavit své požadavky do tak kompaktního politického hávu, že bude obhájitelný i bez podpory násilí, anebo zda se časem i ona „libanizuje“: tj. buď se a) vybaví vlastními opolčenci, anebo – jak si s takovou myšlenkou její část už ostatně pohrává – na svou stranu b) přetáhne právě armádu.

Není asi nutné dodávat, že zejména ve druhém případě by šlo o velmi delikátní a potenciálně nebezpečný projekt. Všechny zúčastněné strany by si zároveň měly být plně vědomy toho, do čeho jdou a co to má potenciál rozpoutat. Tematicky se zde totiž dostáváme především do oblasti matematiky – konkrétně množin a průniků. Jen namátkou: část důstojnictva napříč konfesní příslušností studovala v USA a Američané si myslí, že se jim je podařilo dostatečně pevně indoktrinovat; část důstojnictva i běžných vojáků je (silně) loajální Hizballáhu; ne všichni důstojníci loajální Hizballáhu byli školeni v USA; existují ale mnozí takoví, kteří byli… a tak dál.

V každém případě tedy pastelky do ruky – a než se rozhodnete, koho budete lanařit, doporučoval bych všechny ty množiny a podmnožiny hodně pečlivě vybarvovat… a pak možná stejně ještě o něco déle přemýšlet…

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts