V Libanonu sílí tendence vlády, vedené premiérem Hasanem Dijábem, o získání větší státní kontroly nad některými klíčovými odvětvími ekonomiky, zejména bankovnictvím. Daný obor zde od nástupu současného gubernátora centrální banky Rijáda Salámy existoval prakticky nezávisle na zbytku ekonomiky. Saláma nastoupil do funkce roku 1993 a je mu častokrát vytýkán klientelistický vztah s předními libanonskými oligarchy.
Libanonská lira byla od počátku 90. let zafixována na kurzu 1500 LLP za 1 USD, obě měny v zemi fungovaly paralelně a téměř univerzálně zaměnitelně. Toto schéma se začalo hroutit po vypuknutí občanských nepokojů (od poloviny října 2020) a vygradovalo během koronavirové krize. Současná prodejní cena na volném trhu je cca 3700 LLP za 1 USD. Země se dlouhodobě potýká s jedním z nejvyšších zadlužení na světě, mezinárodní věřitelé jí však až do roku 2017 bez větších problémů půjčovali.
To se nicméně změnilo od chvíle, kdy majoritu v libanonském parlamentu získaly frakce s vazbami spíše na Damašek, Teherán, Moskvu a Peking než na tzv. geopolitický Západ (květen 2018). Do té doby totiž byli majoritními donory či věřiteli hlavně USA, EU, Francie, Saúdská Arábie či Kuvajt, tedy především entity Sýrii, Íránu, Rusku a Číně spíš nepřátelské.
Zhoršená ekonomická situace a pokračující sektářsko-klientelistické dělení země vyhnalo na sklonku roku 2019 do ulic desetitisíce Libanonců požadujících konec dosavadního (klientelisticko-sektářského) systému rozdělení (a ve finále i) vedení země. Ten v zásadě vychází z Tá‘ifských dohod, které ukončily občanskou válku z let 1975 – 1990. Místo něj protestující požadují nástup plnohodnotné občanské společnosti. Demonstrace byly utlumeny jak odstoupením Dijábova předchůdce Harírího juniora, tak faktickým zákazem vycházení v důsledku koronavirové pandemie.
Aktuální nátlak premiéra na šéfa centrální banky se tak v zásadě shoduje s požadavky většiny protestujících i pohledem obyčejných lidí. Důsledný státní dohled a přístup do bankovních údajů totiž může nejen odhalit případné nelegální finanční toky, z nichž je „tradiční garnitura“ obviňována, ale i do budoucna zlepšit důvěryhodnost země jako takovou.
Jedinou otázkou přitom zůstává, zda k danému kroku našel Dijáb v tradičně velmi provázaném prostředí odvahu a podporu sám, anebo „za ním“ někdo stojí.
Pokud jsou tím „někým“ USA, pak Dijábova akce zřejmě uspěje, nicméně velmi pravděpodobně bude po ní tvrdý útok („nového“ státu) na všechna konta či finanční toky všech protiizraelsky naladěných skupin (zejména tedy Hizballáhu). Pokud Dijábovi pomáhá Damašek, uspěje nový premiér zřejmě také, jen bude větší důraz kladen na centralizaci země, stejně jako její ekonomickou re-integraci se Sýrií.
No a pokud jde skutečně jen o Dijábův sólový projekt, pak pouze smekáme a nezbývá než popřát: „Hodně zdaru – a dobré bodyguardy po boku!“
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
