Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Libanon: ve finále duel Rusko vs Čína?

Libanon: ve finále duel Rusko vs Čína?

Libanon čelí poslední měsíce zhoršující se ekonomické situaci, která se projevuje mimo jiné nedostatkem amerických dolarů, jež jsou v zemi posledních 30 let (polo)oficiální „paralelní“ měnou. Ač americká velvyslankyně v Bejrútu nedávno prohlásila, že sankce ze strany USA nemají za cíl poškodit Libanon, je naprostá většina Libanonců přesvědčena o opaku. Americké snahy zasahovat do ekonomického života země vnímají jako dílčí kroky stále se stupňujícího tlaku Washingtonu na regionální spojence Íránu – tj. nejen syrský „režim“, ale i libanonské proíránské entity, mj. (a zejména) hnutí Hizballáh.

Právě šéf Hizballáhu, Hasan Nasralláh, v návaznosti na kolabující hospodářskou situaci dlouhodobě opakuje svůj návrh, jak tlaku USA (a schovaným některým zemím politického Západu včetně Izraele) čelit. Ekonomický obrat země na (politický) Východ by dle šéfa hnutí zemi vymanil ze závislosti na nevypočitatelném Západu, zároveň by její plnější integrace do „asijských“ struktur pomohla („realisticky“) rozhýbat kola hospodářství.

„Realisticky“ přitom míním tak, jak odpovídá skutečnému kulturně-historickému naturelu Levanty. Zatímco Západ si během posledních cca 80 let zvykl vnímat Libanon jako „Paříž Východu“, šlo po dlouhá staletí předtím vždy především o (ryze orientální, byť majoritně křesťanskou) „provincii Horní Libanon“, úměrně tomu s „provinčním“ přístavem Bejrút – jako pouhý „sandžak“ správně spadajícím do dominantního damašského ejáletu.

Období několika posledních desítiletí je z historického pohledu relativně krátké. Jeho selektivní, mediálně vytvořený historický „přehled“ je však ve většině případů natolik „hutný“, že dokáže vytvořit obrázek naprosté přesvědčivosti. I díky mohutné podprahové propagandě tak nabýváme dojmu, že Libanon byl vždy „emancipovaný“ a výjimečný, Bejrút pak snad odjakživa „evropský“ a navýsost západní. Je proto dobré vědět, že z historického hlediska šlo po většinu času o území, které fungovalo pod vlivem, díky blahosklonnosti a v organickém propojení s vyšším regionálními správními celky (namátkou Tripoli, Damaškem či Sidonem, teprve přes ně pak s centrem Osmanské říše v Istanbulu), které po naprostou většinu středověku neměly kulturně či administrativně se Západem mnoho společného. Vazba země na Západ a pracně budované image Bejrútu jsou tak do značné míry umělé (byť masivně podporované a během zmíněných posledních desítiletí i zažité) koncepty.

Ač většina Libanonců nepohrdne západními výrobky či selektivními atributy životního stylu, existuje stále nemalé množství těch, kteří jsou v první řadě „Araby“ či „Orientálci“. Dokonce lze říci, že zatímco občanská válka v letech 1975 – 1990 byla válkou o záchranu evropské či západní identity, během aktuálního syrského konfliktu se mnohé západní velmoci „odkopaly“ do takové míry, že nejednomu Libanonci došlo, že spoléhat se na ně donekonečna nemusí být tím pravým.

Zejména Američanům se přitom podařilo v Levantě produkovat tak dlouho mimořádně špatnou zahraniční politiku, že na jejím pozadí (za současných podmínek) absurdita, krátkozrakost a historická neudržitelnost libanonského „západního směřování“ nabrala jasné a krystalicky čisté rysy. Washingtonu se tak skrze jeho posledními kroky (zejména zavedení Cézarova zákona) podařilo nevyhnutelné: pohár trpělivosti téměř všech libanonských politických stran přetekl a je velmi pravděpodobné, že západní (přinejmenším kulturní, pravděpodobně ale i ekonomické) dominanci v zemi začíná zvonit hrana.

Tu symbolizuje současný totální ekonomický kolaps země, představující neslavný důsledek jednostranné orientace ekonomiky na („politický“) Západ, závislosti země na příjmech a půjčkách od libanonských expatů i mezinárodních věřitelů, nízké vlastní produktivity /s výjimkou uměle dotovaného bankovního sektoru/, obecně hospodářské nesamostatnosti apod. Právě v této situaci libanonská vláda dle posledních zpráv konečně reaguje na Nasralláhovy výzvy, resp. dává mu svým aktuálním postojem v podstatě zapravdu.

Pokud se tato deklarace ochoty „jít východním směrem“ materializuje, mluvíme zásadě od 4 hlavních „trendech“: a) region, b) Čína, c) Rusko, d) ostatní (od Malajsie, přes Vietnam až pod arabské státy či menší hráče v globálním měřítku).

Zásadní jsou přitom hlavně první tři trendy:

V případě a) regionu jde pochopitelně o (historickou) vazbu mezi Libanonem a Sýrií. Taková ekonomická spolupráce může libanonskému spotřebiteli přinést úlevu v podobě nižších cen a čerstvějšího zboží, naopak vzdělaní Libanonci se mohou jezdit projektově či poradensky realizovat do Sýrie. Pokud by ještě dramatičtěji devalvovaly měny obou států, je zde ještě východnější teritorium – Irák. Ten může nabídnout jak dlouhodobě stabilní měnu, tak momentálně spontánní snahy na podporu vlastní výroby, a tedy i jejího exportu. Ačkoli jsou tyto snahy motivovány hlavně odporem části irácké populace proti vlivovým aspiracím íránského „režimu“, nebyl by v případě propojení Bejrútu a Damašku s Bagdádem vynechán ze hry ani Teherán; naopak, jeho pozici by to v konečném efektu jen posílilo. Írán má totiž ve všech třech státech své nejen ekonomické, ale i politické zájmy, přes něž se v regionu pevně etabloval.

Zde lze přirozeně navázat b) druhým hlavním „trendem“, tj. Čínou. Její vztah k regionu či konkrétně k Libanonu jsme ostatně řešili již několikrát. Za současného, stále ještě poměrně nepředvídatelného stavu se Peking sice přímo do pomoci, investic či širší spolupráce bezhlavě hrnout nebude; o to větší smysl však může spatřovat (v přímé návaznosti výše řečené) právě v posílení svých (již nyní dobrých) vazeb na Írán. Jak se totiž (obchodní, zbožová, finanční, logistická apod.) spojnice Peking – Teherán bude posilovat, bude to znamenat další posilování OBORu. To samé v případě, že si jakékoli komplexnější „přeorientování“ Libanonu (ale i Sýrie) ze Západu na Východ vyžádá kromě intenzivnější spolupráce těchto dvou zemí i posílenou koordinaci „Syrolibanonu“ s Irákem, a tedy i Íránem. Pro Peking tím lépe – čím víc totiž posílí své vazby levantským směrem Teherán, tím víc roste opět s ním i tamní „větvoví“ OBORu.

Tato konstelace má přitom jednu obrovskou výhodu – fakt jejího výlučného pozemního spojení (popř. propojení). V případě, že by ke všem výše uvedeným variantám došlo, mohou takto tvořené vazby jen a) posilovat a navíc b) se ještě (zhruba v duchu slovníku enthusiastů Hedvábné stezky) vítaným způsobem „větvit“.

Jde zároveň o hlavní trumf, jímž pro tuto část světa (jinak relativně vzdálená) Čína disponuje ve vztahu c) k třetímu hlavnímu hráči – Rusku.

Ano, Moskva má velmi dobrou, vůči Číně navíc nepoměrně „odvážnější“ pozici v Sýrii; nicméně jak tam, tak do Libanonu se s větším nákladem může dostat pouze po moři. (Aby měla smysl letecká doprava, předpokládalo by to buď olbřímí investice, anebo fakt, že do Sýrie je dováženo cosi, co je na místě přetvářeno s tak obrovskou přidanou hodnotou, že zisky z ní plynoucí smažou všechny ztráty za letecké palivo do Antonovů a spol.). Toto spojení má jednu hlavní nevýhodu – nejde ani tak o délku plavby, jako spíš o stále dost nepříjemný „neuralgický“ bod v podobě Bosporského průplavu. Samozřejmě – Turci ho pro ruské lodě jen tak neuzavřou, protože kdyby se něco takového stalo, šlo by de facto o akt války, a tu (zatím) nikdo nechce. I když ale nic takového neudělají, musí sami Rusové cítit, že Sýrie i Libanon jsou jaksi až „za rohem“ a cesta k nim není zrovna jednoduchá. Připočtou-li k tomu navíc skutečnost, že jejich asijští konkurenti jsou v mnoha ohledech obchodně vynalézavější, mrštnější a celkově pohotovější, mohou již nyní pochybovat o tom, hraje-li jim v dlouhodobém horizontu skutečně vše do not.

Pro Kreml nejhorším scénářem pak může být ten, v němž se Moskva v Levantě nepozorovaně pasuje do role, kterou se momentálně ona sama snaží přisoudit Íránu: udělali jste všechnu nutnou špinavou práci – děkujeme a odejděte. Pokud by totiž Rusové i nadále přispívali ke stabilizaci situace, zároveň v rámci toho dohlédli na „nerušený“ (trumpovskými USA ne-li vyvolaný, pak aspoň „pompézně“ dokončený) odklon nejen Sýrie, ale i Libanonu od Západu (a jejich příklon k Východu), a tím se unavily natolik, že by jim na víc nezbývaly síly, půjde z pohledu Číny i Íránu o ten nejlepší scénář.

Čína (a její orientální „hedvábní soudruzi“) by tím totiž dostali „připravené“, na stříbrném podnose nabídnuté teritorium, které by si – již v závislosti na vstupech a aktuální situaci – mohli začít přetvářet zcela dle svých možností, cílů a potřeb.

Psáno pro Sinoskop.cz a původně publikováno zde.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts