Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Libanonské drama: mění se fraška v tragédii?

Libanonské drama: mění se fraška v tragédii?

Libanon dlouhodbě prochází obdobím dysfunkcí, které jsou nejen ekonomického, ale i společnenského rázu. O jejich příčinách se snažíme různou formou průběžně informovat. Zároveň se věci pokoušíme v rámci možností zasazovat do kontextu a hledat jejich příčiny.

Některé z nich jsou objektivní (stagnující ekonomika, ostrý kontrast prosperujícího bankovního sektoru a kolabujících dalších odvětví, uměle držený kurz libanonské liry, zátěž v podobě „hoštění“ syrských uprchlíků apod.), jiné jsou skrytější, méně přímé či prokazatelné (různé formy zástupných bojů hlavních regionálních, případně světových velmocí na malém libanonském „dvorku“, role zájmových či obchodních skupin apod.).

Jisté je, že aktuálně celé drama dospělo do kritické fáze, která velmi pravděpodobně směřuje ke katarzi. Zatím jsme svědky zahřívacích kol, zdá se však, že řešením bude cosi mezi rozseknutím gordického uzle a povstáním Fénixe z popela – tedy buď špatná, nebo ještě horší varianta.

Kulminací současných demonstrací, které se spontánně rozhořely v Bejrútu a jeho předměstích, má být nedělní protest (resp. avizovaná „Revoluce 20. října). Ten je aktuálně organizován a všemi možnými prostředky svoláván. Libanonský „lid“ by tak měl v co nejkompaktnější formě vyjádřit svou nespokojenost se stavem ekonomiky, politiky i celkového stavu a směřování země.

Pokud se ale podíváme na skladbu demonstrujících blíž, ukáže se, že mezi nimi prakticky chybí stoupenci „šíitských“ stran (Věrnost Rezistenci /tj.Hizballáh/, dále Amal) i křesťanští maronité ze Svobodného vlasteneckého hnutí (FPM, strana prezidenta Awna). Podobně Marada Sulajmána Frandžíji, majoritně arménský (křesťanský) Tašnag a jedna ze dvou hlavních drúzských frakcí, Találem Arslanem vedená Libanonská demokratická strana. Tyto strany a jejich příznivce (oficiálně sdružené ve volné politické alianci tzv. „8. března“) lze popsat jako prosyrské, latentně proruské, případně – pokud by se mělo vybírat mezi USA a Izraelem na jedné, nebo Íránem na druhé straně – proíránské.

Demonstrujícími jsou jednak příslušníci deprivovaného prekaritátu (či naopak nepracující mládeže, částečně pak i najatých, „neziskových“ protestujících), který je natolik zbídačelý, že je ve své podstatě apolitický (a proti politikům protestuje ze zoufalství, nikoli s cílem zaujmout jejich místa). To se týká hlavně některých částí Bejrútu, například (majoritně sunnitské, částečně chudinské) části Kúlá. Naopak političtí protestující se rekrutují především z řad stoupenců a) křesťanských „pravicových“ (či, nakolik to je možné v libanonském kontextu říci, „liberálních“) stran Katá´ib (Libanonské falangy) Sámího Džamajjila a Libanonské síly (LF) veterána protisyrského odporu z libanonské občanské války Samíra Dža´dža´. Dále pak z řad stoupenců b) (sunnitského) hnutí Budoucnost premiéra Harírího, jakož i (libanonských) Pokrokových socialistů drúzského předáka Walída Džunbláta. Společným rysem těchto frakcí (sdružených ve vůči předchozí alianci opozičním hnutí tzv. „14. března“) je, že jsou a) striktně protisyrské, ještě tvrději b) protiíránské a c) latentně protiruské – s tím, že některým jejich členům (Dža´dža´, rodina Džamajjil jako taková) jsou (leckdy dodnes) vytýkány nejen sympatie k Izraeli, ale i snahy o prosazování jeho zájmů v Libanonu.

Zatímco vládní prominenti (přičemž nejen členové dominantní Aliance 8. března, ale i premiér Saad Harírí, vůdce nejvýznamnější sunnitské strany Mustaqbal, a tedy čelná postava aliance 14. března) se snaží situaci uklidňovat, nejostřejší oponenenti Damašku (Íránu apod.), tj. Samír Dža´dža´ a Walíd Džunblát demonstrace jednoznačně podporují. Strategická úvaha hlavních osobností opozice je přitom nabíledni: „do neděle“ a v jejím průběhu se a) stát „tváří“ demonstrací („hlasem“ lidu, nadějí Libanonu apod.) a doufat, že se demonstratům v dohledném horizontu skutečně podaří dosáhnout b) pádu vlády. Na základě takto získaného „kreditu“ by pak protisyrské / protiíránské strany měly přesvědčivě c) vyhrát nové volby (jejichž vypsání by bylo logickým důsledkem pádu stávající vlády).

Násilí, které plíživě narůstá, může antidamašským hráčům připadat jako vítaná proměnná – hlavně ve chvíli, kdy by proti demonstrujícím měly společně s policií a armádou vystoupit v nějaké formě ještě milice více či méně „navázané“ na prosyrské strany, tj. zejména Hizballáh, částečně pak Amal. (Optikou Falang a Libanonských Sil) ideálně takovým způsobem, aby v řadách demonstrujících a) došlo ke zraněním či dokonce úmrtím (= za která by dané milice mohly být následně obviňovány), ovšem jen do takové míry, aby to b) demonstranty nejenže nezlomilo, ale ještě víc motivovalo. Samozřejmě s tím, že se c) věc „provalí“ a vyvolá mezinárodní pohoršení. Podle neoficiálních zpráv je v tomto smyslu dokonce plánována provokace (konkrétně ze strany Libanonských sil); takové alternativy jsou si nicméně Hizballáh i Amal vědomy, a proto se (až „ostentativně“) snaží vyvarovat jakýchkoli spojitostí s aktuálním „akčním“ děním a plně jej přenechávají oficiálním bezpečnostním složkám. V podobném smyslu obě hnutí instruovala i své (jindy, zejména v případě „Berrího“ milicí poměrně neklidné a „startovací“) stoupence.

Cílené provokace (resp. akce pod falešnou vlajkou) během demonstrací mají možná svou logiku, jsou ale značně riskantní. Ano, Dža´dža má za sebou své a je ze železa, tudíž až stalinisticky pragmatický přístup u něj neudivuje. Přesto jde v případě tohoto „kácení lesa“ o hazardování s bezpečností celé země. Využívání zoufalých lidí jako kanonefutru je tak nejen nemorální, ale především nezodpovědné. Sotva se tedy země cedru vypořádala se staletými požáry, může se rozhořet nový, jen o poznání silnější.

Na počátku zásadních událostí v Orientu přitom častokrát stojí vysloveně banální spouštěče. Je proto symbolické, že i nyní se ouverturou případné (obnovené) národní tragédie stal až komický krok, s nímž se současný ministr telekomunikací Muhammad Šukajr pokusil vyřešit deficit státního rozpočtu. Přišel totiž s „geniálním“ nápadem „zdanit“ Whatsapp. To je v libanonských poměrech cosi jako kulturní překlad faux pas jeho (mimochodem také „komunikačních“) kolegů z ČR, jmenovitě náměstka Bokštefla („Jeďte do Polska!“), či minstryně Novákové („Češi si za drahá data mohou sami…“). Protože ale Šukajr – podle svého životopisu, funkcí zastávaných nejen v rodinném podniku, ale i svého vystupování – zřejmě (úplný) imbecil nebude, měl vědět (nebo si aspoň domyslet), co jeho snaživý návrh v (na Whatsappu „závislé“) zemi může (konkrétně v této době) spustit.

Otázkou tak spíš je, nanapasoval-li se (či nebyl napasován) tak trochu do role užitečného idota (podobného typu, jakým byl svého času syrský premiér, „liberalizátor“ Abdalláh Dardarí). Stručné obeznámení se s Šukajrovou povahou, kariérní trajektorií a jej obklopujícím prostředím (korporátní nadnárodní svět, kamarádství a vycházení „se všemi, kdo se toho nebojí“, doprovázené rozradostněně bodrou a bezelstnou potřebou do všeho tak nějak energicky „říznout“) by takové teorii nemuselo nutně odporovat.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts