Martin Brabec rozebírá základní pojmy spojené s globalizací a diskuzi o podobách globálního kapitalismu. Je globalizace něčím novým, nebo tu byla dávno? Jaké jsou její projevy a rysy? A jak ji vidět historicky a ve vztahu ke státu?
Jedna z hlavních dichotomií ve sporu o globalizaci se táhne mezi skeptiky, kteří mají pochybnosti o výlučnosti globalizace na jedné straně a zastánci hyperglobalizace na straně druhé. Podle prvých dnešní globalizace není ničím novým, naopak začala před několika staletími, kdy otevřenost mezinárodní ekonomiky před rokem 1914 byla velmi vysoká. Naopak druhá skupina tvrdí, že národní státy se díky globálním trhům staly prakticky bezvýznamné. Ekonomika se tak skládá z bezmocných států a všemocných korporací, které nemají vlast, národní kultury se scvrkávají jen na určité spotřebitelské preference a kultura firem se stává kosmopolitní.
Americký sociolog Scholte ukázal tři významy pojmu „globalizace“.
1) Zvýšení přeshraničních vztahů – v tomto smyslu je globalizace synonymem „internacionalizace“. Globalizace je zvýšení pohybu mezi zeměmi – zboží, lidí, investic. V tomto významu je slepé používání výrazu „globální“ zbytečné, protože pro něj máme termín „internacionalizace“. Z této perspektivy znamená větší globální propojenost jen prohloubení mezinárodní vzájemné závislosti a globální obchod je zase jen synonymem pro mezinárodní obchod. Jelikož k těmto jevům dochází již dlouho a před rokem 1914 byly výrazné, pak mají pravdu kritici, že na globalizaci není nic nového a zvláštního.
2) Zvýšení otevřenosti hranic – odstranění překážek a bariér, které překážejí mezinárodnímu obchodu, cestování, finančním transferům a komunikaci. V tomto významu je globalizace synonymem slova „liberalizace“. Plná globalizace tomto slova smyslu by znamenala svět bez hranic, který by vedl k planetární integraci – k jednotné světové ekonomice, která by nahradila ekonomiky jednotlivých zemí; ke globální vládě, jež by nahradila teritoriální státy; a ke globální, homogenní kultuře, který by nahradila lokální, odlišné kultury. V tomto slova smyslu je ale zase lepší používat slova „liberalizace“ než „globalizace“. A v lidských dějinách zase najdeme období, kdy otevřenost státu byla výrazná.
3) Zvýšení trans-hraničních vztahů – globalizace jako suprateritorialita. Sociální vztahy jsou čím dál méně spojené s nějakým teritoriálním rámcem. Hranice nejsou překračovány ani otevírány, ale jsou přesahovány (transcended). Globální jsou tedy takové jevy, které jsou rozptýleny simultánně přes různé lokality a pohybují se volně mezi místy kdekoliv na zemi. Prostorová distance a hranice mají omezený význam, planeta se stává jedním místem, dochází k časoprostorové kompresi.
Toto vymezení pojmu globalizace se projevuje i ve třech hlavních současných směrech, které analyzují sociální a ekonomické rysy současného globálního kapitalismu.
Podle prvního proudu, „národně-imperiálního“ pojetí globálního kapitalismu, se svět skládá ze soupeřících národních kapitálů a ekonomik a konfliktu mezi klíčovými kapitalistickými velmocemi. Toto pojetí má své počátky v knize „Finanční kapitál“ meziválečného rakouského ekonoma Rudolfa Hilferdinga, podle něhož se kapitalistické monopoly obrací na stát, aby jim pomohl získat zahraniční trhy a tato státní intervence nezbytně vede k politicko-ekonomické rivalitě mezi národními státy. Stát má ustanovit co největší území, uzavřít ho zahraničním konkurentům pomocí ochranářských tarifů, cel apod. a vyhradit toto území jako místo vykořisťování pro národně monopolní firmy, kterým bude poskytovat levné suroviny a odbyt pro své výrobky. Buržoazie ale použila takto získané bohatství ve svém národním státě k tomu, aby dosáhla sociálního smíru a překazila revoluci, v důsledku čehož pak vzniklo sociální zabezpečení, veřejné školy, zlepšovala se zdravotní péče, stoupaly platy, narůstal konzum a vzrůstala střední třída.
Dále bylo toto pojetí rozvinuto v Leninově knize „Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu“, podle které spojený finanční a průmyslový kapitál vede zápas o přerozdělení světa pomocí národních států. Rivalita mezi národními kapitály tak vede k rivalitě mezi státy, která vyústí ve válku.
Tuto koncepci najdeme i v pracích významných současných autorů, například amerického geografa Davida Harveyho, který tvrdí, že bohatství a blahobyt jedněch teritorií se uskutečňuje na úkor jiných území, či amerického sociologa Johna Foster, podle něhož jsou USA hegemonickou supervelmocí a globalizace v podobě neoliberalismu je ekonomický a politický model prosazovaný Spojenými státy. Americká zahraniční politika má tudíž pojistit americkou ekonomickou hegemonii stejný způsobem, jak to popsal Hilferding.
„Škola globálního kapitalismu“, reprezentována americkými sociology Williamem Robinsonem a Jerry Harisem, vidí současný stav jako čtvrtou epochu vývoje kapitalismu.
V první fázi (1479 – 1789) došlo k vytvoření kapitalismu z feudální společnosti v Evropě a jeho počáteční expanzí, charakterizovanou věkem objevů a výbojů, symbolizovaných Kolumbovým objevením Ameriky. Kapitalismus komodifikuje sociální vztahy jak prostorovým (extenzivním) šířením do oblastí, kde dříve nebyly, tak i šířením intenzivním, tj. do kapitalistické produkce se zapojují činnosti, které dříve stály mimo tuto logiku (školství, zdravotnictví). Extenzivní šíření skončilo zapojením bývalého socialistického bloku do světového kapitalistického systému
Ve druhé epoše (1789 – pozdní 19. století), na jejímž počátku stojí Francouzská revoluce, se objevil kapitalismus volné soutěže. Je charakterizován průmyslovou revolucí, vzestupem buržoazie a vytvořením národního státu
Ve třetí epoše (pozdní 19. století – 70. léta 20. století) došlo k vzestupu monopolního kapitalismu a docházelo k upevnění jediného světového trhu a vzniku systému národních států jako organizačního rámce světového kapitalismu.
V současné čtvrté epoše dochází k přechodu od národně-státní fáze kapitalismu, s jeho specifickými organizačními, politickými a regulačními strukturami, k transnacionální fázi. Na technologické úrovni charakterizuje tuto fázi mikročip, počítač, internet a mobilní telefon, tj. symboly informačního věku. Na mezinárodně-politické rovině je charakterizována rozpadem socialismu a nepřítomností žádné alternativy ke kapitalismu. Dochází tak k přechodu od světové ekonomiky ke globální ekonomice. Pro světovou ekonomiku byly typické národní ekonomiky propojeny obchodem (směnou zboží) a financemi (tokem kapitálu) v rámci mezinárodního trhu. Globálním zde byl trh (směna). Naopak v globální ekonomice se globalizuje samotný výrobní proces. Dříve se např. auta vyráběla od začátku až do konce v rámci národního státu, dnes jejich výroba probíhá paralelně a současně v řadě zemí a proces jejich výroby je natolik transnacionální, že auto nelze považovat za národní produkt. Existují sice pořád národní firmy, ale musí se z ekonomických důvodů stále více spojovat (např. jako subdodavatelé) s transnacionálními korporacemi.
Firmy vyrábějí v mnoha zemích a je obtížné rozhodnout, která firma, jíž by se mělo dostat např. americké podpory, je vlastně americká. Představme si dvě firmy, které usilují o realizaci v Turecku – jedna byla založena ve Francii, má však v USA přidruženou výrobu a slibuje, že vytvoří v americké pobočce 20000 nových míst. Druhou je známá americká firma, která ale bude zajišťovat svůj projekt z Polska a v USA žádná nová místa nevytvoří. V tomto případě by měla americká vláda podpořit francouzskou firmu nebo americkou? Dilematem v transnacionální ekonomice je nedostatek firem s jedinečnými národními zájmy či identitou. Za této situace je nemožné sledovat nacionalistickou, popřípadě i imperialistickou politiku. Vzhledem k úrovni transatlantických přímých investic nemohou již největší společnosti být označovány jako americké či evropské, ale spíše jako transatlantické“.
Důsledkem této fragmentace a decentralizace výrobních procesů je dříve nevídaná koncentrace a centralizace celosvětového ekonomického managamentu, řízení a rozhodovací moci – vzniká transnacionální třída a elita a dochází k transnacionálnímu modelu kapitalistické soutěže. Kapitalistická globalizace a liberalizace tak není projektem americké hegemonie, ale obecným programem, jenž je výtvorem vynořující se transnacionální kapitalistické třídy. Globalizace je tak založena třídně, neobsahuje národní strategii. USA sehrávají vedoucí roli jménem transnacionální hegemonie, nikoliv jménem zájmů USA.
Kapitál bezpochyby potřebuje stát a kapitalismus nemůže existovat bez instituce, která reguluje a koordinuje akumulaci, rozsuzuje spory mezi kapitalisty a nastoluje sociální kontrolu, ale tyto funkce nemusí nutně vykonávat vláda z domovské země kapitálu. K tomuto účelu začíná vznikat instituce, jež můžeme nazvat „transnacionální stát“, tj. síť zahrnující národní státy s nadnárodními ekonomickými a politickými fóry (WTO, IMF, WB, G8, OSN, atd.). Národní stát přesto nezaniká, ale je měněn co do svých funkcí a stává se funkční složkou transnacionálního státu. Jeho funkce se posouvá od formulování svébytných národních politik k provádění politik formulovaných nadnárodními institucemi
Naopak „liberálně-sociální model globálního kapitalismu“, představovaný anglickým filosofem Johnem Grayem, je přesvědčen o přetrvávající roli státu v globální kapitalistické ekonomice. Důležitost státu neklesá, státy jsou ve světové ekonomice pořád stěžejními hráči, o jejichž vliv se vyplatí nadnárodním korporacím ucházet. Firmy nejsou tak „nadnárodní“, jak se často traduje, protože udržují kořeny ve své zemi – vlastnictví, představenstvo, styl managementu a firemní kultura jsou národní. Nejdůležitější funkce firem jako výzkum a vývoj zůstávají pod pevnou domácí kontrolou. Např. Japonské společnosti nerady umísťují do zahraničí výzkum, vývoj či části produkce, které mají vysokou přidanou hodnotu. Státy dnes mohou mezi sebou konkurovat o přízeň nadnárodních firem a to jim dává vůči sobě moc a narušuje jejich hierarchické uspořádání, které bylo typické pro minulost (ale zároveň tato soutěž o přízeň svazuje státům ruce pokud jde o vnitrostátní sociální a ekonomickou politicku). Státy mají nejen zprostředkovatelskou funkci a úlohu získat kontrolu nad přírodními zdroji, ale také soupeří o světové trhy, podporují státně řízený a chráněný ekonomický rozvoje, začleňují pracující třídu do společenské smlouvy, podporují národní monopoly a zajišťují jejich přístup k mezinárodním zdrojům a trhům.
Nadnárodní společnosti nezískávají moc, které byly zbaveny státy, ale závisí na veřejném mínění tak jako státy (což se ukázalo například u firmy Shell). Nesmí však být moc spoutávány, protože v globální konkurenci by to omezilo jejich výhody. Stát se tak pro korporace stává strategickým rozhodovacím teritoriem, na němž se mezi korporacemi odehrává konkurenční soutěž. Gray se také domnívá, že neoliberalismus, pro něž jsou typické programy jako privatizace, otevírání kapitálových trhů, škrty v sociálních službách, konzumerismus, materialismus a individualismus, je rysem jen amerického typu kapitalismu, nikoliv globálního kapitalismu obecně, tj. i typů rýnsko-alpského a východoasijského.
Martin Brabec je sociolog a pracuje v Centru globálních studií – společném pracovišti Akademie věd a University Karlovy.
