Přetiskujeme jednu z pasáží volné diskuse vedené na stránkách časopisu !Argument, a to nejen pro určitý svěží tón, v němž se nese, ale i četná zajímavá data, souvislosti a pozorování, které jsou v něm obsažena. Michael Kroh ve svém polemickém článku přemýšlí nad tím, zda je vlastenectví podstatným znakem levicovosti a pravicovosti:
Článek Veroniky Sušové-Salminen „Nejsme děti“ vzbudil velký ohlas i na sociálních sítích. V jedné takové debatě jsem se dostal do sporu s publicistou Danielem Veselým (Britské listy, Český rozhlas Plus), který sám sebe definuje jako anarchistu. Spor se týkal hodnocení sociologa a europoslance Jana Kellera, na kterého česká krajně levicová scéna soustavně útočí kvůli jeho postoji k migraci. V té souvislosti Veselý několikrát opakoval, že „národoveckou levici“ (do které kromě mne zařadil i Kellera, Irenu Ryšánkovou, Marka Řezanku a další respektované publicisty, mimo jiné autory iArgumentu) neuznává a výslovně dodal, že „s pravičáckýma konceptama konzervatismem a vlastenectvím prostě nikdy nebudu souhlasit“. Protože jde o autentický citát, zveřejňuji jej i s pravopisnými chybami, kterých by se publicista dopouštět neměl. Nejde však o pravopis (koneckonců jde jen o chat na webu a tam je dovoleno leccos), ale o hlubší souvislosti, o chápání levicovosti určitou skupinou aktivistů a komentátorů.
V citované větě použil Veselý dva odborné termíny „konzervatismus“ a „vlastenectví“. Tyto termíny vznikly jako výsledek poznání formou abstrakce, ve které se odhlíží od nepodstatných rysů a vlastností. Právě podstata odlišuje tyto výrazy od jiných, ať jsou již podobné či protikladné. Ovšem spousta publicistů považuje vyabstrahované termíny za něco, co se automaticky týká všech jevů a procesů, tedy nejen podstatných, obecných, ale i nepodstatných, individuálních. Na základě této logiky jsou schopni dospět k dělení společnosti na levicovou a pravicovou i podle toho, jak se lidé oblékají či co konzumují (Miroslav Macek), ale také přidělovat atributy levicovosti (pravicovosti) i tam, kde se jedná o něco podstatně jiného. Veselého mohu potěšit, protože jeho výrok „vlastenectví fakt není levicový“ je skutečně pravdivý. K jeho smůle ovšem není vlastenectví ani pravicové. Vlastenec může být a také je levičákem i pravičákem. Stejně může být i konzervativcem, i když zde je blízkost pojmu „pravice“ zřetelnější (nicméně existuje i konzervativní levice).
Nevím, čím a kým se Daniel Veselý vlastně cítí, když odmítá vlastenectví, vztah k vlasti, zemi, ve které se narodil a stále žije. Skoro se bojím nazvat ho Čechem, abych jej neurazil. Nicméně mezi krajně levicovými aktivisty je skutečně rozšířené odmítání národa a národních států ve jménu internacionalismu, který si ovšem většinově pletou s globalismem a kosmopolitismem (a patriotismus se šovinismem). Samotný pojem „internacionalismus“ předpokládá existenci národů a národních států, vždyť je to inter – nacionalismus. Takové pojetí internacionalismu není vůbec protikladné patriotismu, naopak jej implicitně předpokládá (kdysi se „proletářský internacionalismus“ spojoval se „socialistickým vlastenectvím“). Neříká nám nic víc, než že existují potřeby a zájmy, které jsou společné více národům či národním státům. Jaké v dané situaci ty společné zájmy jsou, je předmětem zkoumání konkrétních společenských věd, mimo jiné sociologie, ve které vyniká i Jan Keller.
Z toho vyplývá i způsob řešení problémů. Internacionalisté hledají uvedené společné zájmy a snaží se na tomto základě formovat řešení přijatelná pro všechny zainteresované. Jsou to složité procesy a ne vždy se podaří dosáhnout shody. To se ukázalo přímo učebnicově v době vzniku první světové války, kdy agresivně naladěné Německo mohlo vyhlásit válku pouze proto, že i levicoví sociální demokraté schválili v parlamentu válečné půjčky a tím vlastně rozbili Druhou internacionálu.
Naproti tomu kosmopolitismus absolutizuje objektivně působící globalizační trendy a rozšiřuje je i na otázku národa, který podle něj postupně mizí, rozplývá se v živelně vznikajícím mixu etnik, kultur či náboženství. Opírá se přitom o subjektivistické pojetí národa, rozpracované původně konzervativci (Ernst Gellner), ale později převzaté levicovou tzv. kritickou teorií – pokračovatelkou dřívějších koncepcí „neomarxistické“ Frankfurtské školy v jemnější podobě „politického národa“ inspirovaného dvousetletou historií USA (Jürgen Habermas) či přímé propagace kosmopolitismu (Ulrich Beck). Základem tohoto uvažování je pojetí národa jako umělého politicky motivovaného konstruktu, vzniklého v počátcích kapitalismu a v dnešní době už údajně překonaného.
Je jasné, že národní identitu nelze stavět na etnických či dokonce rasových charakteristikách. Takové pojetí bylo již dávno vyvráceno. Nejde však jen o subjektivní stránku problému, ale také o určité objektivní, historicky a kulturně zakořeněné vztahy, zvyky, vazby, projevy a také společný jazyk. Do nich se člověk rodí, obvykle v nich i vyrůstá, nabývá identitu. Těžko se jí zbavuje i v podmínkách nucené či dobrovolné emigrace. Tuto skutečnost respektuje i legislativa, která obvykle určuje dobu, ve které se přistěhovalec musí projevit jako hodný státního občanství, jehož udělení se považuje za potvrzení dovršené integrace.
Problém však může nastat u dalších generací imigrantských rodin, kde nově narozené děti dostávají občanství automaticky, nemusí o něj „zabojovat“, a pokud nezískají v průběhu dospívání identitu „politického národa“, identifikují se s něčím jiným, což může být i kultura odlišná a těžko slučitelná s podmínkami vlastní domoviny. To také vysvětluje daleko větší počet teroristů a extrémistů z druhé a dalších generací migrantů, zatímco první vlna z 50. a 60. let se poměrně úspěšně integrovala. Také to ovšem vyvrací čistě subjektivistické pojetí národní identity, protože u migrantů se ještě po řadě generací projevuje dvojí identita – původní, postupně (ale nikoli automaticky, je možný i opačný proces) slábnoucí, a nová, převzatá. Čili národní identita má svůj objektivní základ, existující nezávisle na vědomí a vůli jednotlivce, který se do ní rodí a postupně se v jejím rámci socializuje.
Krajní levice vyčítá v jejím pojetí „národovecké“ levici opatrný až odmítavý postoj k nelegální migraci. Nikdo z výše jmenovaných a nakonec ani liberály ostrakizovaní Le Penová či Okamura nemá problém s legální, státně kontrolovanou migrací. Vždyť sám Okamura je ze smíšeného manželství a má dvojí identitu. Migrace je v současných podmínkách (a byla i dříve) objektivním jevem, a ta legální nemá problém ani s hraničními bariérami, protože jimi na základě platných povolení hladce projde.
Daniel Veselý se opírá o své zážitky z cest po islámských zemích a argumentuje mírumilovností a pohostinností tamějších obyvatel. Podobné poznatky mám nejen já, ale i statisíce českých turistů, kteří každoročně tráví dovolenou na plážích Turecka, Egypta, Tuniska, Indonésie či Albánie. Jenže Veselý zapomněl dodat podstatné: tito lidé zůstali doma, nikam neodjeli, projevili své vlastenectví, jakkoli by si možná jinde na základě dosažené kvalifikace vydělali více. Ale jak se máme postavit k těm, kteří se snaží o ilegální přechod hranic s pomocí pašeráckých gangů, násilí a porušení zákona, zatajují svůj skutečný původ i věk, v podstatě podvádějí? Už to by je mělo diskvalifikovat z poskytnutí azylu, protože takto se uprchlíci nechovají, a měli by být okamžitě a bez výjimek vraceni do zemí, které označili za svůj domov či do míst, kde byli dočasně umístěni v důsledku válečných konfliktů. Jenže v tomto hraniční státy EU naprosto selhaly a Brusel se snaží násilím vnutit ostatním členským zemím podíl na důsledcích tohoto selhání. Veselý spolu s krajní levicí ovšem vidí řešení nikoli v znovuzavedení pořádku do migrace, ale v naprostém otevření se proudu migrantů bez ohledu na důvod jejich příchodu. Porušování zákonů z jejich strany zlehčuje a omlouvá ušlechtilostí jejich cílů v konfrontaci se „sobeckou a nehumánní“ Evropou. Na druhé straně ale také ostře kritizuje počínání Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo, kde bylo rovněž ušlechtilého cíle dosaženo pravděpodobně s pomocí nefér triku.
Při psaní těchto řádků shodou okolností vyšel v internetovém Deníku Referendum článek Petra Boháčka „Národní stát v cestě přežití lidstva“ (DR, 8.1.2018), který představuje mnohem sofistikovanější formu útoku krajní levice a libertariánů na klasický národní stát, než je migrační naivita „vítačů“. Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky a vychází ze správného předpokladu, že současné globální problémy nelze řešit jinak, než v celosvětovém měřítku. Nicméně z toho vyvozuje, že překážkou v dosažení žádoucích cílů je existence národních států a jejich rozporných zájmů. Je sice pravdou, že se pokrok v oblasti životních podmínek na Zemi prosazuje složitě, pomalu a s těžkými kompromisy, ale jak by si autor představoval alternativní podobu světa, se z článku nedovídáme. Měla by to být nějaká celosvětová osvícená diktatura, která by ostatním silou vnucovala vědecky optimální řešení? Protože když celosvětově zachováme demokracii, střetnou se v jejím rámci zájmy jednotlivých regionů i bez existence národních států a žádná podstatná změna nebude.
Mezi řádky se ovšem můžeme dočíst (spíše dohadovat), že vzorem je pro ředitele mnohojazyčného serveru Evropský bezpečnostní žurnál Evropská unie. A zde se konečně dostáváme k jádru problému. Budoucnost Evropské unie je to, oč se tu hraje. Migranti a globální problémy jsou jen kulisou, záminkou zásadního sporu o budoucí podobu evropské integrace. Na jedné straně zde stojí centralizační snahy eurokratů a na nich závislých think-tanků, serverů a neziskových iniciativ o co nejtěsnější integraci, v podstatě vytvoření evropského superstátu. Tento proces je plně podporován nadnárodními koncerny a finančními kruhy, které v něm vidí další možnosti expanze a definitivní ovládnutí evropského a závislosti na tom i světového prostoru.
V opozici jim stojí stále sílící národní hnutí, stavící na dobrovolné a všeobecně prospěšné spolupráci suverénních národních států. Propracovaná propaganda, placená z peněz vydřených mimo jiné i na vykořisťovaných migrantech a jejich domovských státech, se je ze strachu o vlastní budoucnost snaží očernit, jak se jen dá, včetně osočování z fašismu, xenofobie a dalších dehonestujících přídomků.
Krajní levice, kterou ani na chvíli nepodezírám z nějakého nadšeneckého eurofilství, jí skáče na špek a hraje smutnou úlohu užitečného idiota. Zapomíná přitom, že pojem levice se nerovná automaticky pojmu dobra (a stejně i pojem pravice zlu), o její úloze v dějinách rozhodují konkrétní činy a ty nemusí být zrovna nasměrovány k pokroku. Přehnané, násilné a nerealisticky založené úsilí o dobro se může lehce zvrtnout ve svůj opak. O tom jsme se v historii už mnohokrát přesvědčili. Někteří se však poučit nenechají. Škoda.
