Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Michail Stavrev: Změna geopolitické mapy. Nová osa Bělehrad – Ankara

Michail Stavrev: Změna geopolitické mapy. Nová osa Bělehrad – Ankara

Soud nad generálem Mladićem je jen kouřová clona. Dějí se mnohem zásadnější věci, které je třeba bagatelizovat mediálním humbukem. Po vyklizení pozic Západu v Sýrii a ztráty důvěry v Turecku se vymyká kontrole i Balkán. Vzniká nová osa Bělehrad – Ankara, tandem nejsilnějších regionálních hráčů jištěný globálními vahami Ruska a Číny. Svět se mění, a to i na evropském dvorečku. EU a Amerika v této pro ně velmi vážné chvíli nedovedou víc, než se handrkovat o „genocidu“.

Mocenský trojúhelník Moskva – Ankara – Teherán změnil poměry sil v nestabilním asijském regionu. Geometrie vzájemných vztahů však tímto nekončí. Naopak, vznikají zcela nové tvary, do včerejška zcela nemyslitelné. Srbsko a Turecko jsou na černé listině západního světa, každá z těchto zemí z jiných důvodů, ale přesto zůstávají klíčovými hráči ve svém civilizačním prostoru. Na začátku října navštívil Recep Tayyip Erdoğan Srbsko na pozvání prezidenta Alexandra Vučiće. Obě země podepsaly celkem 16 smluv na úrovni ministrů vlád, mimo jiné dohodu o volném obchodu. Nyní zve Erdoğan srbského prezidenta na návštěvu k sobě.

Spojenectví Srbů a Turků je něco, co by ještě zcela nedávno bylo naprosto nemyslitelné. Už kvůli dějinným reminiscencím, bitva na Kosově poli je symbolem staletí trvajícího nepřátelství obou zemí. Fakt, že došlo k obratu, svědčí o tom, že ostatní alternativy kulhají, především členství Srbů v EU, účast v NATO už odmítli. Tento proces je součástí širších dějů, které jsou dlouhodobou strategií Ruska a Číny. Namísto konfrontace volí hospodářsky výhodnou spolupráci. Vlastně to není až tak nestandardní. Jako žít v míru.

Netradiční spojenectví otevírá nebývalé možnosti. Turci můžou být Srbům nesmírně užiteční a pomoct jim elegantně řešit problémy, které Evropa a Amerika zdolat neumí (a nechtějí), a sami Srbové by je překonali jen těžko a za cenu konfliktu. Turecko může zcela změnit vztahy Slovanů s muslimy na Balkáně, především v Bosně, ale i islámských enklávách uvnitř samotného Srbska – tzv. Sandžak, mění se tím i pozice Albánců, coby privilegované nátlakové skupiny v rukou USA.

A naopak, Turkům se otevírají brány pravoslavného světa. Koalice těchto dvou zemí s vojenskou podporou Ruska a ekonomickým potenciálem Číny zcela mění poměr sil, hegemonie EU, potažmo USA, se stává minulostí. Usmíření a spolupráce Srbska a Turecka navíc otevírá prostor pro dobré vztahy pravoslaví a islámu v centrální Asii. A jestliže do tohoto spolku pomalu přechází i arabský svět – vedle Sýrie a Egypta i Katar, s Moskvou jednali i Saúdové – vzniká zcela nový svět. Svět bez válek.

Tyto procesy nevznikly najednou, zrají již mnoho let. Nikdo však o nich neví, média nás tlačí do vyostřeného civilizačního střetu, realita je však jiná. Během konference na Fakultě politických věd v bosenské Banja Luce se v červnu 2015 setkali islámský filozof šajch Imrán Husajn, bývalý ředitel Světového muslimského kongresu (World Muslim Congress), nyní ředitel Institutu islámských studií pro Severní Ameriku (Dawah for Tanzeem-e-Islami) a ruský politolog Alexander Dugin, bývalý profesor Lomonosovy univerzity, člověk, který má blízko k nejvyšším církevním a politickým autoritám v Rusku. V obou případech jde o velmi vlivné osobnosti v islámských i pravoslavných kruzích. A oba zcela jasně proklamovali vůli hledat konstruktivní dialog křesťanů a muslimů. Akci pořádala nizozemská nevládní organizace Srebrenica Historical Project, konference byla věnována událostem v Srebrenici během války při rozpadu Jugoslávie. O setkání těchto náboženských autorit masová média neinformovala, televizní kanály po celé planetě vysílaly plačící Angelinu Jolie, která ronila slzy výhradně za muslimské oběti války.

Bosna je jedna z nejchudších zemí Evropy. Právě na přístupu k její rozmanité společnosti lze ilustrovat měnící se vztahy pravoslaví, islámu a EU, potažmo USA. Západní média postavila jakékoli diskuze o politice NATO na Balkánu do roviny „zpochybňování genocidy“. Jde skutečně o hledání spravedlnosti, nebo je to jen alibi pro vlastní činy, jako třeba bombardování suverénního státu?

A jak se na vše dívají lidé na místě? V lokálních volbách v Srebrenici v říjnu minulého roku zvítězil Mladen Grujičić, je to vůbec poprvé kdy se stal Srb a křesťan starostou. Lidé v tomto městě už mají dost pravidelného festivalu nenávisti globálních médií a chtějí pro změnu klidný život.

Podíváme-li se na posledních 30 let srbskýma očima, dává spojenectví s Tureckem vlastně smysl, nikdo jim nemůže v tuto chvíli nabídnou víc. Turci mají u balkánských muslimů autoritu i vliv a na rozdíl od EU jsou schopni Bělehradu konkrétně pomoct a hrozbu radikálního islámu proti jižním Slovanům eliminovat. Srbové nyní hrají velmi inteligentní hru. Pokud je bude EU chtít, musí nabídnout víc, než komukoli jinému z celé východní Evropy. O tom, že to bude cena vysoká, svědčí nedávný diplomatický incident v Bělehradě. Zvláštní emisar zamini USA Hoit Ji a americký ambasador v Bělehradě Kyle Scott zkoušeli srbského prezidenta Vučiće strašit. Zvláštní je, že oba američtí diplomaté Vučićovi hrozili, že „pokud bude sedět na dvou židlích, ztíží mu to přijetí do unie“. Zvláštní, neměl by tohle dělat spíš někdo z EU?

Role velkého Evropana zbyla nakonec na bulharského premiéra Bojko Borisova, který během nadcházejícího předsednictví Bulharska v EU určil jako jednu z priorit integraci Srbska a Černé hory. Aplaudoval mu u toho komisař Juncker, ale zároveň dodal, že do roku 2019 se s ničím takovým nepočítá, možná někdy před rokem 2025, snad. Posun strategických zájmů zcela demaskoval makedonský prezident Džorge Ivanov, který konstatoval, že EU vyklízí prostor Balkánu ve prospěch Číny a Ruska a posteskl si, že už také infrastrukturní projekty EU v Makedonii jsou financované z čínských peněz.

Tandem Srbska a Turecka představuje dvojici zemí, které jsou ve svých regionech nejsilnější ekonomicky, vojensky i morálně. Zhoršené vztahy Turků s EU, Amerikou, a zvláště pak Německem, otvírají nyní mnoho variant. Ani jedna nebude pro Brusel dobrá.

Svět se skutečně mění a malý gambit na Bosporu je pouze jedním z mnoha příznaků. Ke změně hry by ale nedošlo, pokud by Rusko nedosáhlo úspěchu v Sýrii. Angažmá v syrské válce je ambiciózní pokus stabilizovat oblast a pustit se do její obnovy na zlost všem, co jí po desetiletí devastují. Jestliže ruský prezident uspěje, podaří se mu zdolat tzv. Islámský stát a obnovit mír na Blízkém východě, získá tím nepoměrně víc než peníze a vliv. Dobude důvěru obyčejných muslimů, stane se hrdinou. Novým obrazem bělocha, kterému lze důvěřovat. Ale mezi námi, ono to zase takové hrdinství není, jako chovat se racionálně.

Snaha zradikalizovat islám na Balkáně, v Sýrii, Ujgursku, Africe (a jinde) není nic jiného, než pokusem sabotovat nové globalizační procesy, které už nejsou řízeny ze zámoří či EU. Jediná možnost, jak zatáhnout brzdu tomuto vlaku, je nová válka. Problém je ale v tom, že po všem, co se za posledního několik desetiletí stalo, se nikomu válčit nechce a triky na rozehrávání nenávisti jsou už okoukané. Aktuální jemenský konflikt ukazuje, že ani nejlépe vyzbrojené armády nemusí dosáhnout úspěchu, pokud proti nim stojí odhodlaný odpor. Vojenský neúspěch je v tuto chvíli to poslední, co si velmocenská prestiž Západu může dovolit.

Michail Stavrev je publicista bulharského původu, jehož profesní trajektorie vede některými předními českými médii (hlavně Mladá Fronta a Literární Noviny).

Publikováno v rámci mediální spolupráce s časopisem !Argument, původně publikováno zde.

Related posts