Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Ondřej Krátký: Íránský šíismus – od Islámské revoluce na rozcestí dneška (2. část)

Ondřej Krátký: Íránský šíismus – od Islámské revoluce na rozcestí dneška (2. část)

Hovořili-li jsme o dvou částech, na které můžeme z hlediska „ideologických“ nálad či trendů rozdělit dobu existence Islámské republiky (tj. „do“ a „po“ smrti Chomejního), lze právě druhou z nich (tj. dobu „rahbarství“ Alího Chameneího, tj. roky 1989 – současnost) rozdělit ještě na další dvě hlavní éry: první spočívala v pozvolné a vlnovité normalizaci vztahů se Západem (Izraeli navzdory) a vyvrcholila podpisem „jaderné dohody“ roku 2015; druhá, tkvící jak v víceúrovňových globálních rozporech do značné míry soustředěných kolem či se přímo týkajících syrského konfliktu, prozatím kulminovala roku 2017 Trumpovým odstoupením od výše uvedené jaderné dohody (Izraeli, v té době již rozhádanému s částí EU, k vůli), přičemž „nálada“ z ní vzniklá (resp. ji provázející) trvá v zásadě dodnes.

Na mezinárodním poli, resp. v typických externích projevech íránské klerikálně-revoluční ideologie byla první, delší část post-chomejníovského období (roky 1990 – 2015) charakterizována mimo jiné:

a) pádem vlády Saddáma Husajna v Iráku (2003) a následnou „demokratizací“ Iráku. Ta z velké části znamenala posílení právě proteheránských entit, tj. s chomejníovskou vizí šíitského islámu sympatizujících iráckých politiků i částečně i kleriků. Posílení jejich pozic, a tedy i vlivu Íránu v Iráku, probíhalo postupně a bylo v zásadě úměrné oslabování pozic Saddáma Husajna v důsledku jeho kroků i reakcí na ně z strany zejména Západu – ať již jeho kuvajtskou avantýrou roku 1991, státem vykonaným atentátem na prominentního šíitského klerika Velkého ájatolláha Muhammada Sádiqa as-Sadra roku 1999 či vzestupem mezinárodního terorismu navázaného na sunnitský islám, který od roku 2001 začal odvádět pozornost jinam. Stejně tak měla vliv postupná profesionalizace a důsledná příprava irácké šíitské protisaddámovské (protibaasovské) opozice, jejíž čelné postavy se častokrát vzdělávaly na prestižních západních univerzitách a na Západě také udržovaly důležité kontakty. Právě pozdější elity typu Hajdar Abádí, Ijád Alláwí, ale i Núrí Málikí jednak přes své páky přispěly k nekompromisnímu pádu Saddáma Husajna, jednak jinak klíčové západní oponenty Teheránu byly schopny přesvědčit o tom, že irácká šía představuje především antitezi baasismu a jeden z elementů demokratizace Iráku, spíš než jakoukoli formu prodloužené ruky Teheránu západním směrem. Zatímco mnozí Iráčané tak například stranu (Islámská) Da´wa (dodnes) vnímají jako šíitské prochomejníovské extremisty úzce navázané na revolučně-klerikální teheránské elity, na Západě si byla dlouhodobě schopna prioritně uchovat auru svého historického mučednictví pocházející z období vlády Saddáma Husajna. Právě tento přístup představuje základ dvou hlavních paradoxů, které jsou s post-baasistickým Irákem svázány: 1. Dle západních (tj. zejména amerických) představ konající šíitští politici v rozporu se zbožnými očekáváními ve volné „demokratické“ soutěži dlouhodobě ztrácejí, jsou nevýrazní či upozadění, přičemž 2. do popředí se zejména mezi lety 2003 – 2009 (a dále směrem k současnosti) dostávají jedinci (Núrí Málikí) a strany (Islámská Da´wa) přímo napojení na ty íránské mocenské elementy, proti nimž (opět: zejména USA) na globální či aspoň regionální úrovni dlouhodobě brojí.

b) Centrem zájmu porevolučního Íránu v oblasti Zálivu byly šíitské komunity žijící ve státech definovatelných jako konzervativní sunnitské monarchie – z čehož do značné míry vyplývá i ve většině případů marginalizované postavení takových komunit. Oč se jejich postavení zhoršilo právě po islámské revoluci v Íránu v důsledku nedůvěry tamních vlád k domácím šíitským menšinám, o to víc je byl Teherán připraven podporovat všemi možnými prostředky, včetně tajných a ilegálních. Kromě podpory šíitských komunit v Saúdské Arábii a občasných demonstrativních střetů mezi šíitskými a sunnitskými poutníky v Mekce při tradičních poutích spočívá dlouhodobá íránská práce například v podpoře bahrajnských šíitů, resp. vnášení jejich kauzy do světového povědomí. Stranou nestojí ani ekonomicko-organizační aktivity Íránu v lokalitách jako Spojené arabské emiráty (zakládání krycích firem mj. pro obcházení sankcí na platby a dovozy do Íránu), Kuvajt (zajišťování podpory země pro levantské spojence Íránu v rámci komunity arabských států, financování projektů či diplomatických intervencí v případě potřeby), případně v Kataru, který se díky vzájemné dlouhodobé a gradující animositě se Saúdskou Arábií stal právě pro Írán (ale i Turecko) stále více ceněným černým koněm.

c) Pro USA znamenal přelom tisíciletí ideologický přechod od neokonzervativismu k neoliberalismu; zatímco z ekonomického pohledu se příliš věcí nezměnilo, ideologicky daná změna znamenala odklon od konfrontačních postupů „jižansky“ uvažujících republikánů ke spíše „lincolnovskému“ étosu větší tolerance, otevřenosti, kooperace a (celosvětového) rovnostářství. Výrazem tohoto přístupu byl začátek práce na „jaderné dohodě“ s Íránem, která byla do velké míry iniciativou Baracka Obamy, dlouhodobého současníka íránského prezidenta, „konzervativce“ Mahmúda Ahmadínežáda. Optimismus ohledně možnosti dohody s Íránem projevila tehdy jako USA ideologicky podobně naladěná EU, podporu vyjádřily Rusko i Čína. Prakticky jako jediný tak daný vývoj se stále větší skepsí sledoval Izrael. Ten od nástupu arabského jara (cca 2009 – 2010) a po něm následujících událostech včetně počátku syrského konfliktu a íránského angažmá v něm postupně identifikoval 3 svá hlavní existenční ohrožení – která tak či onak vycházela z geopolitického chování Íránu i jeho (stávajících či potenciálních) partnerů: jednak a) pokračující pragmatické spojenectví revolučně-klerikálních entit s Hamásem, dále b) nebezpečí posíleného etablování se Íránu v Sýrii a Libanonu (tiše do začátku syrského konfliktu, otevřeněji po prvních letech jeho vypuknutí s kulminací právě během roku 2015), jakož i c) vytváření „proíránské nálady“ v důsledku obecně neoliberálních a spíše „demokraticky“, levicově naladěných vlád jak v USA (Obama), tak v Evropě (resp. na půdě EU).

d) dalším rozšiřováním zahraničních aktivit postižitelných pod termínem „export revoluce“. Ty bylo v první řadě nutné průběžně přizpůsobovat rychle se měnící situaci, a to prakticky ve všech oblastech íránského zájmu – zatímco v Iráku se vytvořily poměrně dobré podmínky pro další posílení zázemí přes sympatizující entity, začala být kvůli vypuknutí syrského konfliktu roku 2011 výrazně ohrožena pozice Íránu právě v Sýrii. Ztráta pracně budovaných strategických pozic v dané zemi by latentně znamenala omezení či ztrátu kontaktu na sympatizující skupiny v Libanonu, ale do značné míry i v Izraeli. Nechtěl-li Írán o tyto vazby přijít, byl tak více méně logicky nucen zapojit se do syrského konfliktu aktivně a naplno, případně tuto účast ještě doplnit o oslabení hlavních sponzorů protidamašské opozice za pomoci buď destabilizace na jejich vlastních teritoriích nebo za pomoci metod proxy bojů. Realistické možnosti Teheránu v tomto případě odkazují přitom hlavně do Zálivu (určitá možnost destabilizace bezpečnostní situace v tamních monarchiích prostřednictvím na Teherán navázaných skupin zde je), případně k nedlouho po syrském konfliktu vypuknuvší jemenské občanské válce.

Prakticky celá poslední třetina této části postchomejníovského období byla ve znamení prezidentství Mahmúda Ahmadínežáda (2005 – 2013). To představovalo poslední vzepětí konzervativismu před podpisem jaderného dealu, zároveň svou formou v mnohém zastínilo i „předpisově“ striktního Chameneího. Ahmadínežád byl Západem prezentován takřka invariantně jako „konzervativec“, „hardliner“ či „kontroverzní postava“ – z velké části i kvůli jeho výrokům na adresu Izraele. Ač jde o poněkud bizarní srovnání, není možná od věci poznamenat, že i reakce na zásah proti účastníkům „Zeleného hnutí“ z roku 2009 byla hlavními západními médii prezentována téměř stejně hystericky jako (o čtyři roky předtím) médii českými „Paroubkův“ zásah proti technoparty na Tachovsku. Ahmadínežád se tak stal rychle čímkoli jiným, jen ne oblíbencem (hlavně liberálně laděného) západního zpravodajství. Příznačné nicméně je, nakolik málo se ten samý tisk zabýval jeho skutečnou osobností, vizemi, návyky, životní trajektorií a manažerskými i dalšími kompetencemi jinými, než týkajícími se pro současný svět objektivně marginálních (nicméně subjektivně zveličených) témat, jakými jsou Izrael či sionismus. Při důslednější a poctivější práci by novináři jistě zaregistrovali (a některým z nich se to povedlo), že skutečný Ahmadínežád se od svého mediálně karikovaného obrazu diametrálně odlišuje: nejde sice o lva salónů sršícího bonmoty pronášenými v oxfordské angličtině (na to jsou v šíitském světě jiné osobnosti; zejména z iráckého prostředí – mimochodem íránské porevoluční šíe ne vždy názorově či osobně vzdálené), jde ale rozhodně o technicky vzdělaného člověka, osvědčivšího se vrcholového manažera a – na rozdíl od mnoha formálních revolucionářů včetně kleriků – zásadově a upřímně loajálního následovníka těch hodnot, které v jistém smyslu mohou představovat ideál každé revoluce a jež je možné shrnout pod termíny jako „askeze“, „zásadovost“ či „spravedlnost“. Byť sám nikdy nebyl „kariérním hardlinerem“ typu například (ve státních funkcích angažovaných kleriků) Ahmada Džannatího či Mesbah-Jazdího, na vnitropolitické scéně byl vždy připraven čelit tomu, co vnímal jako relativizaci či rozmělňování původních revolučních hodnot – v zahraniční politice pak jako přehnané kompromisy či ústupky (zejména západním) protihráčům. V tomto ohledu šlo o zásadového a neuhýbajícího hráče, který byl z pohledu Revoluce nejen pokračovatelem jejího odkazu, ale i naplňovatelem toho, co si sama Revoluce zadala chránit či restaurovat – tj. pokračování antikoloniálního odporu, které se zrodilo již na konci 19. století a plně rozvinulo ještě v předrevoluční době zápasem s Páhlavíovci. Řečí NATO by snad Ahmadínežáda šlo charakterizovat jako „čitelného, předvídatelného a konzistentního“, zároveň reálně vzbuzujícího respekt jako jeden z mála politiků, co jsou schopni nadále prosazovat jak chomejníovské postoje vzešlé z Revoluce, tak jistou konfrontační, protože v jádru anti(neo)koloniální politiku zejména vůči Západu. Takto kompaktní dojem osobnostní integrity žádná z následujících figur – snad až do nedávna, tj. do příchodu Qásema Solajmáního – nevyvolávala. Nejlepším potvrzením toho ostatně může být jak to, že Ahmadínežád byl (zejména mediálně) v zahraničí s oblibou vysmívaný (= což lze číst i jako: obávaný, a proto ne lhostejný; ironizovaný a zlehčovaný, protože opravdový), tak to, že s koncem svého druhého prezidentského období by de facto politicky „neutralizován“ i domácím prostředím – dost možná coby nevítaná „skvrna“ na pracně vypulírovaném lesku rýsujícího se nukleárního dealu.

Jako kontrast k ahmadínežádovskému stylu konzervace revolučního odkazu se zhruba od přelomu tisíciletí začaly v Íránu prosazovat liberální či liberalizující osobnosti a frakce – ze západního pohledu „rozumné“; z hlediska revolučních ideálů (tj. politického šíismu v chomejníovském pojetí, resp. z pohledu tzv. „principialistů“, tj. konzervativců) nepevné, názorově nevyhraněné, a tedy i (zejména zahraničními vlivy) manipulovatelné entity: nejpříznačněji Mohammad Chátamí a Mohammad Rúhání. V kontrastu s většinou domácích politiků osobnosti jejich typu disponují přehledem, zkušenostmi ze zahraničí, a jako takové realisticky vnímají výzvy globalizace i regionální a celosvětové geopolitiky a z toho pramenící nutnost dialogu. Z pohledu jejich domácích kritiků se však vyznačují možná až přílišným sklonem chápat islámské vidění světa jako interpretovatelné – pochopitelně včetně Chomejního osobního závěrů v rámci jím řešených témat (jejichž absolutní a nediskutovatelný status je dodnes základním kritériem loajality Islámské republice).

Střet konzervativců s „liberály“ se kromě rétoriky projevoval hlavně na přístupu k a) zahraniční politice Íránu, dále b) ekonomice a řešení již tak nevalné hospodářské situace země dlouhodobě stižené západními sankcemi. Obě tato témata přitom spojuje neveřejná diskuse týkající se finančních proudů směřovaných přes holdingy (resp. tzv. bonjády, nadace) z velké část buď do soukromých kapes či na konta bezpečnostních složek, zejména Revolučních gard (které zasahující jak do domácí ekonomiky, tak mají na starosti nejrůznější operace v zahraničí). Výstupem podobných diskusí jsou na jedné straně projevy nespokojenosti obyvatel s tím, jak je nakládáno s „jejich“ penězi, na druhé straně však i průběžná cizelace metod, s jejichž pomocí íránský stát konsoliduje (jak na domácí, tak na regionální úrovni) svou moc.

Zhruba poslední dekádu tento vývoj probíhal paralelně se změnami zčásti vyvolanými globalizací a liberalizovaným prostředím mezinárodního obchodu i geopolitiky, zčásti reakcí některých hlavních hráčů na právě globalizací vyvolané přesuny světových technologických, mocenských i vlivových center. Z íránského pohledu byly hlavními takovými rámujícími událostmi následující:

  • silně zvýšená technologická nezávislost, tj. možnost plánování nezávisle na světových technologických centrech, z nichž nejdůležitější (USA, západní svět) byla identická s dosavadními zdroji nebezpečí a/či (neo)koloniální závislostí; klíčové je přitom pochopit, že pro Írán nebyla technologická nezávislost zdaleka jen o nukleárním výzkumu a vývoji, ale především o výrobcích běžné spotřeby (včetně průmyslové), které by si jinak než z vlastních zdrojů nebylo možné obstarat;
  • počátek syrského konfliktu, a tedy ohrožení elementárních íránských zájmů na západní ose; jemenský konflikt, a tedy ohrožení íránských zájmů na jižní ose; tomu úměrná aktivizace a mobilizace sil, zároveň urychlení tvorby či posilování vícestranných partnerství zejména se státy typu BRICS apod.;
  • určité oslabení Západu (v důsledku ekonomické i migrační krize); vzestup populismu, nacionalismu a protekcionismu; oslabení Saúdské Arábie, které přesunulo pozornost Království více k domácím věcem, než k cílené destabilizaci Íránu a zemí v jeho „sféře vlivu“;
  • oteplení vztahů se Západem (EU a USA), jehož výrazem se stal podpis smlouvy o íránském jaderném programu (2015);
  • reakce Izraele na vzniklou situaci (jak diplomatickým snahám Izraele, tak jeho americkému lobby AIPAC lze přinejmenším z určité části přičíst zpětný tah prezidenta Donalda Trumpa ve věci jaderného dealu)

Aktuální stav, přibližně formovaný od roku 2015 (tj. od podepsání jaderné dohody, počátku konce IS v Sýrii, zároveň tomu úměrného zintenzivnění íránského postupu západním směrem, a tedy i zvýšené izraelské pozornosti) je tak přibližně následující:

a) evidentní a kvůli stále nevyjasněné situaci v Sýrii zcela logická je íránská snaha konsolidovat se v Iráku prostřednictvím entit sympatizujících s chomejníovskou vizí islámské společnosti. Pokud by došlo k jakémukoli nečekanému omezení íránského působení v Sýrii (ať již ze strany Izraele, Ruska či dokonce samotné syrské vlády), zůstane z pohledu Teheránu alespoň Irák elementární výspou jistoty západním směrem;

b) oslabení celistvosti a jednoty sunnitských monarchií Zálivu projevující se zejména určitou mezinárodní diskreditací na jedné, reformami na druhé straně (jde-li o Saúdskou Arábii); samostatnou cestou, jíž, jak se zdá, se vydává Katar; jakož i tím, že každá z daných zemí (nově včetně Ománu) začíná více či méně zřetelně vyvíjet vlastní, resp. bilaterální politiku vůči jednotlivým zahraničním partnerům. To se přitom vztahuje i na Írán, který se tím pádem ocitá pod méně soustředěným tlakem, než tomu bylo dosud, zároveň díky dané konstelaci dlouhodobě získává potenciálně větší manévrovací prostor ohledně šíitských menšin ve státech Zálivu usídlených. To se přitom netýká jen Saúdské Arábie, ale zejména symbolicky velmi významného Bahrajnu (kde sunnitská menšina vládne šíitské většině), jakož i Kuvajtu, Kataru či Spojených arabských emirátů (které Teheránu dlouhodobě slouží hlavně jako ekonomické předpolí využívané k obcházení na Írán uvalených mezinárodních sankcí);

c) zásadní obrat ve vztahu k Íránu ze strany USA po zvolení Donalda Trumpa prezidentem (2016, v úřadu od roku 2017). Zatímco Obama učinil vůči Íránu sice moderní, ale z pohledu dlouhodobé americké politiky nelogický krok, Trump svým nekompromisním postojem směřujícím k exitu USA z jaderné dohody a vyostřenou rétorikou vůči Teheránu v podstatě navázal na tradiční protichomejníovské postoje známé z Washingtonu od počátku 80. let. Pravicovost, která v tomto ohledu dává vzpomenout až na reaganovsko-thatcherovskou rozhodnost, nachází, v kombinaci s jednoznačně skeptickým postojem k nelegální (ale selektivně i legální) migraci ohlas nejen v zemích Visegrádu, ale částečně i současném Rusku a zejména Izraeli. Tel Aviv, respektive jeho americká prodloužená ruka AIPAC, byl dlouhodobě uvyklý koordinaci s obamovsko-clintonovským táborem a na příchod Trumpa se nejdřív díval skepticky. Hnán nicméně imperativem zachování národní bezpečnosti, jejímž prizmatem dlouhodobě vyhodnocuje Írán jako největší hrozbu (a k němuž kromě zjevných rizik či hrozeb typu Hizballáhu nebo Hamásu začal v posledních letech stále víc řadit i vstřícnost jádra EU nejen vůči divoké, majoritně sunnitské migraci do Evropy, ale i vůči Íránu, Palestině, vybraným iráckým politikům či šíitským milicím na území Iráku, Sýrie či Libanonu), začal Izrael vyvíjet snahy o daleko užší koordinaci jak s a) Ruskem, tak b) zeměmi Visegrádu či vybranými evropskými politiky, zároveň ale právě i s c) prezidentem Trumpem a lidmi kolem něj. Záhy po jeho zvolení tak s Trumpem AIPAC vytvořila mediálně sice ne příliš ventilované, o to ale strategičtější duo, velmi zřetelně vystavené především na vzájemné výhodnosti a zajištění oboustranně snazšího „politického přežití“. Zatímco koordinace s evropskými politiky či sympatizujícími „státy“ (hlavně visegrádské čtyřky) má povahu v zásadě propagační, spočívá hlavní strategie Izraele pro zadržování šíitských sil v Sýrii (a částečně i v Libanonu) především v koordinaci s Ruskem (a to dost pravděpodobně včetně jeho „souhlasu“ či „mlčení“ ohledně preventivních akceí Tel Avivu proti Íránu /který je na území Sýrie v současnosti de facto ekonomickým i vlivovým konkurentem Ruska/). Osa Tel Aviv – Moskva je tak z hlediska izraelské prevence íránského útoku z bezprostředně blízkých regionálních pozice osou klíčovou; Rusům přitom tato role vyhovuje až tak, že lze spekulovat, že dokud bude Izraelci využívána rozumně, může se Tel Aviv do značné míry spoléhat právě na atraktivitu její reputace pro Kreml (i z ní vzešlý vzestup mezinárodní prestiže Ruska jako garanta natolik zodpovědného úkolu), že si ji selektivně může dovolit bez větších důsledků i porušit. S vědomím vícerého izraelského zabezpečení se tak Írán spíš než na „konvenční“ (tj. očekávatelný) postup pozemního boje kombinovaného s raketovým útokem může začít uchylovat ke strategiím, které jsou dlouhodobější, asymetrické, víceúrovňové či případně zamlžující, hybridní apod. Jednou z prvních voleb je přitom reaktivace vztahu s Hamásem, který je jednak a) Izraeli dostatečně blízko, zároveň b) se jeho zájem o íránské sponzorství dá očekávat úměrně tomu, jak Hamásu budou odpadávat dosavadní sponzoři ze Zálivu v případě, že dojde k jejich případnému sblížení s Izraelem;

d) jde-li o aktivní rozšíření íránského vlivu v „blízkém“ (ale i vzdálenějším) zahraničí, došlo k posílení pozice v Iráku, kde silně opadl americký vliv, byl nalezen určitý modus vivendi s Kurdy, velmi pravděpodobně byl eliminován Islámský stát a zároveň se zlepšila vnitropolitická pozice Íránu loajálních iráckých hráčů (zejména Hádí al-Ámirí), a to v zásadě na úkor šíitů „vlasteneckých“ (Muqtadá Sadr) či „borúdžerdíovsky“ diplomatických (mj. hlavní irácká šíitská autorita Velký ájatolláh Alí Sístání). Na Sýrii si jednak „vytvořil své jméno“ velitel Revolučních gard, věhlasný a legendami opředený armádní generál Qásem Solejmání; díky němu začaly být RG brány regionálně i globálně jako zcela relevantní vojenská síla schopná navíc vytvářet spletité sítě polovojenských frakcí zejména mobilizací domácích, ale i zahraničních šíitských (přičemž ve výjimečných případech nejen šíitských) bojeschopných sil. Vybrané oblasti Sýrie mají v budoucnu nabídnout různorodé příležitosti k investicím právě těm Íráncům a jim loajálním regionálním šíitským entitám, které se podílely na boji proti sunnitským extrémistům na jejím území – resp. inverzně: pomáhaly zachovat a případně rozšířit íránský vliv v Damaškem spravovaných teritoriích. Hlavními investičními příležitostmi bude cokoli od možnosti začít nový život (zejména šíitští bojovníci z mimoíránských území – Afghánci, Pákistánci, Iráčané), přes podporu nově šíizovaných (a původně většinou sunnitských) syrských komunit, až po možnost spoluúčasti na obnově země ať již investicí do developerských projektů (například Basátín Rází, Marotta City a další), průmyslu (spolupráce s čelnými syrskými podnikateli) či telekomunikací. Paralelně s ukončováním syrského konfliktu vchází do stadií příměří i občanská válka v Jemenu, což ovšem neznamená, že by se z oblasti Zálivu co do svých dlouhodobých aktivit jakkoli stahoval či dané aktivity jakýmkoli způsobem omezoval.

Právě íránská angažovanost (resp.: angažovanost určité části íránské společnosti) v obecně utajovaných, neprůhledných ačkoli zjevně organizačně (co do lidských zdrojů), a tedy i finančně velmi nákladných aktivitách v regionu se výrazně odrážejí na vnitroíránské společenské náladě. Na straně veřejnosti je dlouhodobě nejvýraznějším projevem fakt přetrvávající frustrace ze stavu ekonomiky a směřování peněz pryč relativně úzkou skupinou porevolučních a na ně navázaných (zejména bezpečnostních a silových) elit. Dílčí naděje na zlepšení stavu ekonomiky přišla s podpisem dohody a jaderném programu (2015), její vypovězení prezidentem Trumpem (2017) související optimismus opět zbrzdilo. Zatímco podpis smlouvy byl na politické scéně přijat s opatrným souhlasem (konzervativci) či dokonce vítán (liberálové, „reformisté“), odstoupení od ní bylo využito oběma těmito skupinami k obnovené kritice Spojených států. Zatímco fakt podpisu smlouvy roku 2015 neměl zásadní vliv na regionální aktivity Íránu a jemu loajálních šíitských sil (což bylo ostatně také hlavním důvodem především izraelského tlaku na americké odstoupení od ní), její opětovné vypovězení ze strany USA revolučně-klerikální část íránské společnosti utvrdilo v přesvědčení o správnosti jejího vlastního konání, jakož i dál uspíšilo a vyprofilovalo orientaci země na Rusko, Čínu ale i EU. Trumpem zřejmě nechtěným či nedomyšleným vedlejším efektem může být dokonce i další utužování vzájemných vazeb mezi těmito 4 geopolitickými celky navzájem (případně ještě za účasti Indie a/či Jižní Afriky). Nejaktuálněji je konkrétním výstupem hledání platebních kanálů, které mohou obejít sankce (pro platby z EU do Íránu), dlouhodobým cílem může v příslušné „části světa“ (Írán, Sýrie, Rusko, Čína, případně další) být až exit z USD jako globálního prostředku směny. Kromě toho stále platí „íránský axiom“ ukazující, že vnější tlak (sankce, kritika apod.) sice mohou krátkodobě vzbuzovat nevoli běžných Íránců (ekonomická situace, omezená možnost cestovat apod.), dlouhodobě spíš ale vedou k semknutí se celého národa, a to i napříč dříve znepřátelenými tábory. Toho je důkazem i jednoznačnost odsouzení amerického kroku jak ze strany Chomejního, tak s ním kdykoli jindy relativně vytrvale rivalizujícího Rúháního.

Na místo shrnutí lze říci, že střet pokusu o implementaci cílů Islámské revoluce, která sama byla kulminací emancipačních procesů jak v (perském) šíitském kléru, tak celé společnosti, a její střet s dynamicky se měnící a vyvíjející globální realitou momentálně nechává íránskou společnost rozdělenou do zhruba tří hlavních proudů – přičemž každý z nich existuje v zásadě nezávisle, odloučeně od zbylých, přestože jsou dále samozřejmě děleny na menší subkomunity či podskupinky, zároveň specificky a jen na určitých místech propojeny (například klerici s íránskou obdobou „siloviků“; „zapadniky“ s reformně naladěnými komunitami apod.). Jak už bylo uvedeno, analogie jsou vždy diskutabilní a zjednodušující, nicméně i vzhledem k právě předcházející (k Rusku se původně vížící) terminologii si ji ani zde neodpustím – podobnost současného Íránu s dnešní ruskou společností je totiž na jednu stranu zvláštní, na druhou do velké míry ilustrativní; přičemž vzhledem ke konstelaci světové geopolitické situace a podobnému místu, které jak Rusko, tak Írán na světové „barikádě“ zaujímají, se lze ptát i ve smyslu: Do jaké míry je taková podobnost náhodná?

  • jednu část a formální páteř moci tvoří klérus; ten se od původního konformismu borudžeríovského typu adaptoval na Chomejního radikalismus a revoluční přístup, aby ovšem „nakonec“ (a „společně“ jak s Chátamím na jedné, tak s „vymírajícími“ klerikálními hardlinery z Qomu na druhé straně) vytvořil jakýsi kompromisní modus vivendi s mocí i dobou (možná paralela se tu nabízí s ruskou církví se všemi jejími specifiky). Z klerikálního zázemí dále vychází či vyšly četné postavy představující jak průnik s ekonomikou (Rafsandžání), tak politikou (Chátamí, Rafsandžání, Rúhání), případně mající vliv na vojenskou či bezpečnostní moc (obecně signifikantní je zejména konzervativní klérus a jeho vztah k Revolučním gardám; konkrétně je pak nejvyšším velitelem ozbrojených sil sám rahbar Revoluce, Alí Chameneí)
  • další podíl na moci (jak státní, tak silové a ekonomické) mají revoluční síly obecně (tj. jak iráčtí veteráni, tak aktuální elity IRGC), které na jedné straně dokázaly maximalizovat kapitálový či vlivový společenský profit, a to jak díky, tak přes svou nadále pokračující (formální či skutečnou) loajalitu ideálům Revoluce. Do této skupiny patří na jedné straně kariérní politici (Ahmadínežád, Qálíbáf, Alí Láridžání, Ebrahím Raísí), kteří jsou jednak vynikajícími manažery, jednak dřívějšími aktivními bojovníky za revoluční věc. Na druhé straně vynesla revoluční oddanost i organizační schopnosti do čela popularity v poslední době Qásema Solajmáního, neústupný patriotismus a diplomatické schopnosti pak Džaváda Zarífa; o dalších majitelích, provozovatelích, manažerech a dalších osobách více méně skrytě profitujících z mašinérie íránského ekonomicko-silového aparátu (bonjády, podniky IRGC, leckdy multimiliónové krycí firmy sloužící k vypořádání se se sankcem apod.) vystavěného za asistence bezpečnostních složek a představujícího skutečnou ekonomickou moc země i její kapitálovou základnu pro vnější expanzi a naopak prevenci jakékoli vnější „diverze“ ani nemluvě. Příznačným „přechodovým článkem“ je zde kromě dalších opět (mj. bývalý prezident) Hášemí Rafsandžání, představující za svého života ostatně určitou „spojku“ mezi veškerenstvem hlavních íránských hráčů včetně akademie. Zvláštní odnoží je z pohledu odkazu ideálů roku 1979 v zásadně maligní a parazitický jev zlaté mládeže, jejíž naprostá většina se rekrutuje právě z řad potomků výše uvedených (v daném případě formálně loajálních, dřívějších či současných) „služebníků Revoluce“. Všechny tyto jevy nabízejí analogie s (domácí i zahraniční) aktivitou postsovětské KGB i současných bezpečnostních sil a jejích spolupracovníků.
  • „obyčejní lidé“, kteří se sice maximálním možným způsobem věnují svým věcem a životům (v určitém bezčasí, které Islámská republika kvůli nejen vnějším, ale i vnitřním restrikcím generuje), nicméně dlouhodobě nejsou schopni jednoznačně (či: s nezvratnými důkazy) rozlišit, které z jejich prostředků (času, práce, peněz, odřeknutých příležitostí, uskromňování se apod.) vláda či vládnoucí síly / elity používají na prevenci státu skutečně z patriotismu, které spíš na udržení svých pozic v případě jeho ohrožení, co na živení snu či chiméry Exportu revoluce, co na uspokojení antikoloniálních výzev či jen prostého „chlapského ega“ v souboji s KSA i oběma (s)Satany – a co na čisté profinancování avantýr, projektů ale i „malých domů“, stále ještě plně ospravedlnitelných odkazem na dodržování loajality antiimperiální (antizápadní, anti(neo)koloniální apod.) rezistenci.

Faktem nicméně zůstává, že přestože hloubkově se Chomejního učení „má čas“ věnovat jen málokdo, politizace jeho pojetí islámu dosáhla v Íránu v posledních 40 letech vysokého stupně rafinace, cizelace a propracované strukturovanosti. Na druhé straně je otázkou, nakolik je původní odkaz zachován doopravdy, či nakolik jde jen o udržování fasády pro ospravedlňování směřování financí tím či oním potřebným směrem či jejich udržování na tom či onom účtu. Neoddiskutovatelným faktem je i to, že přestože země objektivně čelí nevoli za strany některých západních či blízkovýchodních entit, dosáhla její populace spíš než totální vlastenecké rezistentní scelenosti momentálně stavu (natolik) výrazné plurality, že v ní vedle sebe (v zásadě pokojně, nicméně poměrně lhostejně až téměř asociálně) spíš než řádní „islámští občané“ vedle sebe žijí a) zájmové skupiny a b) zbytek obyvatelstva.

Zřejmě tak již nadcházející roky (a zejména výhledově stále nezadržitelnější odchod druhého rahbara) prověří, do jaké míry je tlak zvnějšku zaručeným receptem na semknutí se, anebo zda momentálně všudypřítomná „post-modernost“ doby nakonec ne-li rozmělní, pak aspoň znesrozumitelní to, co se na počátku roku 1979 jevilo jako jasná, jednotná a krystalicky čistá, neomylná, invariantní, univerzální a věčná – protože prakticky všemi v ulicích v rámci revolučního nadšení bezvýhradně sdílená – pravda.

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel a majitel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.

Related posts