Máme-li psát o možném konfliktu Turecka s Řeckem, lze to v jednom textu dobře vyjádřit jak obsahově, tak formálně – totiž na jednu stranu zmínit vše nutné a relevantní, jakož i Řecku věnovat (co do důležitosti v rámci současné turecké zahraniční politiky) ilustrativně rozsáhlý prostor.
Není sporu o tom, že posledních několik dekád se dá v případě Turecka dělit na a) politickou „generaci“ před Erdoğanem a a) dobu po jeho příchodu. Hlavními rysy doby před jeho vstupem do vrcholné politiky (tedy nepočítáme-li jeho působení ve funkci istanbulského starosty v devadesátých letech) jsou a) vývoj k jakési demokracii západního střihu, b) zahraničněpolitická slabost a čím dál větší závislost na Západu, jakož i c) výrazné sociálně-ekonomické nejistoty a výkyvy. S Erdoğanem se stav věcí naopak postupně přetáčí k většímu či menšímu odklonu od toho, co Západ (a s ním sympatizující Turci; nikoli však většina turecké populace) standardně vnímá jako „demokracii“, na druhé straně ale k většímu národnímu uvědomění, zahraničněpolitickému rozmachu a v neposlední řadě i ekonomickému růstu. U poslední položky je na diskusi, nakolik zde byly položeny základy již politickou generací předchozí a nakolik je současný prezident „jen“ rozvinul – nicméně stejně tak se lze ptát, nakolik lidé jako on napomáhali již v devadesátých letech takové základy budovat; namátkou viz opět úspěšnou Erdoğanovu činnost ve vrcholných manažerských funkcích, zejména tedy na istanbulské baladiji (magistrátu).
I Erdoğanova přítomnost v centru politického dění má své možné dělení, jen na rozdíl od toho předchozího, jasně lineárního, bych zde viděl spíš křivkovou dynamiku dvou základních kontrastních poloh, resp. částí: a) dobrý úmysl, start „naplno“, případně „velká očekávání“ provázená určitou „srdečností“, jakož i b) (velmi často následující) zklamání, zatrpklost a tomu odpovídající reakce či následný postoj. Protože jde o model chování, který je v zásadě konstantní a charakteristický, ve stejné podobě k němu dochází znovu a znovu v různých časech na různorodých frontách. Už jen tím, že důsledky takového opakovaného přístupu zůstávají ve většině případů beze změny (tj. jak turecký prezident na někoho zanevře, většinou jde o definitivu), se s ubíhajícím časem logicky musí zdát, že tu (na základě vršení příslušných jednotlivých událostí) dochází k čím dál většímu souběhu, a tedy že témat (zemí, kauz, námětů), v nichž si turecký prezident přestává rozumět s ostatnímu, stále přibývá.
Nabízí se samozřejmě lákavý odsudek ve formě Erdoğanova ocejchování některou z nálepek, které jej jednak patřičně zaškatulkují, jednak tím vše zdánlivě vyjasní, čímž zároveň přesvědčivě ukážou na to, že chyba je jistě a jen na jeho straně. Kdokoli si ale dá tu práci studovat názory tureckého prezidenta zevrubněji, zjistí, že nalepit na něj jakoukoli zjednodušující charakteristiku zkrátka nejde: Erdoğan není ani jednoznačným islamistou, ani súfím, není ani politickým podnikavcem či dobrodruhem – a není ani podnikatelem, který se stal politikem. Není programově, signálně či jakkoli přesvědčeně protizápadní, protiizraleský, protiruský, protiamerický či protišíitský – zároveň ale není ani prvoplánově panturkický, antisyrský či neo-osmanský. Naopak: jdeme-li po společných rysech, nenajde se zřejmě jediný ideologický rámec, který by jej bezezbytku a konzistentně názorově rámoval. V tomto se – zmíněno pro názornost – Erdoğan mimochodem nápadně podobá Babišovi, přičemž stejně příznačné je i to, že i samotná strana AKP byla (opět: podobně jako Babišovo ANO) založena v zásadě jako „umělý“ politický projekt, mající za svůj hlavní „programový“ cíl oslovit co nejvíc potenciálních voličů (což se – opět jako u ANO – také podařilo).
Co je naopak společné a konzistentní, leží dost pravděpodobně v trochu jiné, osobnější rovině. Je to zřejmě komplexní přístup k životu se všemi jeho nuancemi, jemuž se Erdoğan začal učit už jako malý kluk při prodeji sezamových preclíků kdesi v Rize a který s ním postupně dorostl v typický étos životního rváče, ovšem v salónním provedení – na jednu stranu je schopen se rozdat, požaduje však absolutní férovost, odevzdanost a loajalitu, zároveň ale nikomu nic nedá zadarmo a především neodpustí. Na jedné straně víra (v cokoli včetně přátelství a smysluplnost vstřícného přístupu k těm, které považujeme nebo chceme považovat za přátele), ovšem kombinovaná s hrdostí (která je pravým opakem servility, již si mnozí, zejména obyčejní, Turci budou spojovat s politickou garniturou devadesátých let), stejně jako stále menší ochota k dávání druhé šance komukoli, kdo z jakýchkoli pohnutek zklamal. Optimismus, energie, charisma se tak mísí s výrobou komunikačních bariér, stále se zhušťujícím šikem nepřátel a nutně víc a víc černobílým viděním světa.
Připustíme-li, že současné politické Turecko je především o Erdoğanovi a je-li prezidentova povaha taková, jaká je, pak v zásadě vyplývá, že s pokračujícími roky muselo (a nadále musí) nutně dojít k určité a) izolaci (prezidenta i země) vůči některým, stejně jako k b) vytvoření (zdánlivě) osudově pevných svazků s jinými. V obou případech dost možná s opačnými, než se kterými se kdysi začínalo jako s (ne)přáteli. Tak zde máme nevyvážené vztahy se Západem „jako takovým“, bídné s Izraelem, na bodu mrazu s EU a pouze velmi omezené s USA, naproti tomu překvapivě dobré s Ruskem i Íránem. Přítelem v nouzi se, jak se zdá, stal Katar a latentně i ty muslimsko-arabské státy, které jsou geograficky bezpečně daleko čehokoli, co by mohlo zavánět případnými neo-osmanskými ambicemi.
Viděno tímto pohledem, může být turecká zahraniční politika snad o něco jasnější: poslední roky jako by šlo o neustálou hru na vyklízení pozic na jedněch místech za paralelního či návazného přeskupování se na další. Víc než pragmatismem či realpolitikou je to do značné míry dáno právě zatvrzelostí, zásadovostí a konfrontačním přístupem, k němuž má turecký lídr nepochybně dispozice a který je o to intenzivnější, následuje-li po zklamání. V každém případě jde o stále zběsilejší běh, který je doposud možný i díky tomu, že se dynamicky vyvíjí nejen region, ale i celý svět, stejně jako díky faktu, že zkrátka stále ještě zbývají státy, místa a leckdy byť jen kauzy, s nimiž lze vstoupit v alianci, konflikt nebo je aspoň lze využít pro nějakou formu posílení pozice na turecké vnitropolitické scéně, a to i za cenu případného zástupného sporu.
Není přitom pochyb, že primárním těžištěm současné politiky tureckého prezidenta je především domácí scéna. Tomu, aby měl na ní položeny ty nejpevnější základy, jsou pak podřízeny všechny další činnosti včetně politiky zahraniční. Její hlavní vektory lze dle mého názoru rozdělit do dvou hlavních kvalitativních rovin (geopolitická, ideologická), přičemž konkrétnější směřování uvnitř daných rovin jsou v zásadě přehledná, jasná a přirozená:
a) geopolitická rovina: sousední země, (turkická) střední Asie, arabské / muslimské země (regionu i světa), Západ, EU, Německo, Balkán (se zvláštní agendou pro téměř každou jeho zemi); poslední dobou syrská agenda či případně spojenectví s Katarem; agenda kurdská; Irák a další státy či entity ovlivněné regionálními výkyvy;
b) ideologická: svobodná ale sociální ekonomika založená na vyrovnaném saldu zahraničního obchodu, zahraničních investicích a atraktivitě Turecka pro zahraniční investory, rozvoji země a spokojenosti jejích obyvatel – toto vše zásadním způsobem předpokládá dobré vztahy s okolím i hlavními ekonomickými a politickými partnery; teprve v rovině snění můžeme mluvit o dalších „metách“ v podobě toho, co je západními, ale i arabskými médii či některými komentátory obecně nejednou definováno jako „neo-osmanismus“ (tj. ideologie sloužící jako hypotetický motor pro cíle mocenské, geopolitické), resp. „panturkismus“ (zde hlavně v rovině kulturní a hlavně pokud jde o kontakty s turkickou Střední Asií); speciální, ale nijak významné místo mohou zaujímat (pro Turecko jako takové a jeho praktický chod) okrajová témata jako Arménie či Izrael.
Je nasnadě, že některá témata je lehké či lákavé přeceňovat, ovšem:
– panturkismus je již v zásadě přirozeně fungující, neboť Istanbul je stále považován turkickými národy za jedno z přirozených kulturních center, nicméně prakticky ekvivalentní (a komplexností toho, co nabízejí, možná i efektivnější) funkci pro národy Střední Asie plní i Rusko, Čína či případně Spojené státy či EU;
– neo-osmanismus: jak si ho kdo konkrétně představuje? Třeba tak, že Erdoğan dobyde Saúdskou Arábii a zmocní se Mekky, podmaní si Záliv, zničí Egypt až po horní tok Nilu a obsadí celou severní Afriku? Případně že se všichni regionální muslimové naučí turecky (nebo dokonce osmansky) a odstěhují se to Istanbulu za praxí a kariérou? Co tam budou nabízet a co bude Istanbul nabízet jim? Zatím se Turecku nepodařilo dobýt ani víceméně rurální Sýrii a uspokojivě zvládnout nápor několika milionů běženců;
– podobný realismus je možné aplikovat i na turecký pohled na EU, Západ či Rusko, přičemž teprve pak se můžeme jasněji ptát: Proč by se měl Erdoğan pořád doprošovat u někoho, kdo se 50 let nebyl schopen vyjádřit? Proč by měl dávat záruky entitám, které působí nekompetentním dojmem a na které není spoleh, resp. které si vynucují příliš, a přitom samy nejsou předvídatelné? Proč upírat své snažení jinam, když sama regionální scéna nabízí možnost dosáhnout daleko lepšího skóre s entitami, které myslí a jednají srozumitelně, protože jsou kulturně blízké? Proč se naopak zatvrzele bránit Rusku, když sám Putin je na tom – dost pravděpodobně – povahově a dispozičně podobně jako sám Erdoğan, a i pozice a potřeby Ruska jsou v současné době ve více ohledech dost podobné?
V intencích podobného uvažování, resp. „reagování na podněty“ se tak postupně vyvíjela a formovala současná podoba turecké zahraničí politiky: od Erdoğanova triumfálního politického „comebacku“ (resp. entrée) v roce 2003 pod zástavou „marketingově“ vytvořené AKP až po dnešek, kdy jak daná strana, tak její vůdce mají na sobě zhruba stejně tolik zjednodušujících nálepek, jako logických rozporů mezi těmito nálepkami navzájem – nasvědčujících tomu, že přinejmenším o velkém množství takových zrychlených hodnocení lze úspěšně pochybovat. Netřeba zde proto nikdy zapomínat: AKP byla založena nejen v důsledku nespokojenosti lidu s dosavadním vedením státu, ale i vycházejíc z průzkumu „trhu“ (resp. veřejného mínění). Jako taková je (podobně jako výše uvedené ANO) především stranou „reakcí a adaptací na situace“, než pevnou ideologickou konstantou.
Islamismus, který je Erdoğanovi sem tam předhazován, je popřen nejen jeho několikrát jasně deklarovaným distancem od fanatismu, ale hlavně každodenní realitou života v tureckých městech. Antiizraelismus je možná rysem, který pro případné kritiky vypadá lákavě a nabízí se tedy ke zmínce – ovšem pomineme-li vervu, s jakou tepou Izrael někteří členové parlamentu EU, lze jednoduše konstatovat: Erdoğan, ať se to komukoli líbí, nebo ne, několikrát objektivně předvedl, že je schopen konstruktivních vztahů s kýmkoli včetně Izraele, existují však meze, které buď a) není schopen, nebo b) nemůže překročit. Ty jsou přitom více než cokoli dány potřebami vnitřní turecké politiky, přičemž její konzistence je dále (a, jak již bylo naznačeno, s ubíhajícím časem stále víc) opět navázána na ztrátu či zachování tváře tureckého prezidenta. Ve stejných intencích lze interpretovat i údajný neo-osmanismus, který může stejně tak dobře být u Erdoğana patosem obestupujícím jednu z jeho dlouhodoběji vysledovatelných konzistentnějších linií, kterou je (místy možná trochu vyhrocený) patriotismus. Je již pak samozřejmě na diskusi a) co si sám s patriotismem spojuje, b) co si s ním dle autorů marketingových a PR kampaní AKP spojuje (potenciální či reálný) elektorát, podobně jako c) jaké prostředky jiné, než marketingové povahy jsou využity k celkovému zesílení požadovaného efektu.
Je tu samozřejmě na zvážení, do jaké míry to chápou, dle svých kompetencí a profesionálních limitů respektují a ve finále tak i (ne)dodrží elementy určitého „nižšího“ (stranického, bezpečnostního, vládního apod.) managementu, kteří na jedné straně mohou být Erdoğanovi zcela loajální, na druhé mohou dělat cokoli od toho, že mu samou horlivostí odezírají ze rtů až po rozvíjení vlastních skrytých a nezávislých agend.
Jde-li o Řecko, je (v několika bodech z historického hlediska komplikovaný) vztah k němu jen další z přirozených agend, které se čas od času naskytnou a která víc než o systematičnosti turecké zahraniční politiky vypovídá o tom, že probíhá jen další přeskupování škatulat, k němuž Erdoğana na jedné straně nutí jeho povaha, na druhé potřeby vnitřní turecké politiky, případně prostý fakt, že se naskytla vhodná záminka k dalšímu marketingovému tahu.
Problém tak není jen v Erdoğanových postupech a krocích, ale i v tom, jak jsou následně prezentovány, interpretovány a jak se „kolem nich“ zkrátka čtenář cítí. V tomto smyslu jsme po 15 letech jeho úřadování na nejvyšších postech zhruba zde:
– Erğodan souběhem svých vlastních osobnostních predispozic, požadavků domácí politiky, jeho strany i geopolitického kontextu své doby nutně dospěl tam kde je, přičemž objektivně hodnoceno, vše mohlo být v případě, že by zemi vedla slabší či jinak disponovaná osobnost, v daleko horším stavu; je přitom otázkou, zda mohl být stav o mnoho lepší (přičemž pod „lepší“ nemám na mysli pocit západního pozorovatele, ale většiny turecké populace);
– Západ si z věci vybral selektivně to své, přičemž svým způsobem de facto přijal i určitou záměnu Putina s Erdoğanem, resp. považuje Erdoğana za určitého „jižního“ Putina apod.; to je sice pohodlné (a dá se to i pochopit, protože určité podobnosti i konvergence zájmů tu doopravdy jsou), ovšem zasazeno do linky vývoje nejen dosavadního, ale hlavně předpokládaného, je to zcela příliš zjednodušující, a tedy i nepřesné;
– ať je objektivní stav jakýkoli, faktem zůstává, že díky práci médií (ale i politologů, analytiků a dalších komentátorů) se na Erdoğana hledí poměrně stereotypně a skrze dopředu hotový odsudek, přičemž v zásadě nikoho nezajímá ani to, co prokazatelně dokázal, co chtějí sami Turci (či většina národa), co pociťují reálně jako hrozbu a kde oni sami vidí klady a kde zápory. Toto je z prizmatu západního pozorovatele většinou zcela odstraněno, hlavní pozornost je zaměřena na cokoli, co má příslib skandální povahy – samozřejmě, že jakmile se v tomto style cokoli zacyklí, lze jen těžko očekávat vůli k vyváženým soudům. Zajímavé jsou přitom i některé paradoxy, které ukazují na to, že jeho vývoj nejsou schopni vstřebat zejména ti, kdo vidí geopolitiku jako statickou disciplínu: zatímco „zapadniky“ všech národů jej odsoudili pro jeho (ať již zdánlivou a především pragmatickou, anebo skutečnou) alianci s Ruskem, přátelé ruského dubu mu do jeho příklonu k Moskvě nemohli přijít na jméno, přičemž od chvíle, kdy k němu došlo, sice nechválí, ale zeširoka mlčí.
Erdoğan možná není hvězda zvláštního druhu humoru, resp. cynismu, který západní politiky na pohled „polidšťuje“, nicméně možná právě proto mu velká část jeho vlastních lidí věří. Je pro ně totiž hmatatelnější, opravdovější a v neposlední řadě i věrohodný v tom smyslu, že je to skutečně on, kdo má v rukou moc, kterou funkce, kterou zastupuje, deklaruje, že by měl mít. Ostatně, člověk nemusí být nutně vtipný či duchaplný, tím spíš že na Blízkém Východě se tradičně víc cení skutky a kompetence, jakož i něco, co se dá nazvat oblíbeností u lidu, resp. „přirozenou“ popularitou. Každý si může myslet, co chce, nicméně empiricky prokazatelnou skutečností je, že Erdoğan v zásadní zkoušce tohoto všelidového názorového „plebiscitu“ dlouhodobě obstává.
Dokážu nicméně pochopit, je-li v takové konstelaci jen krůček od jeho démonizace či sklonu vidět za každým pohybem náznak konfliktu. Ano, čistě technicky by se Turecko mohlo stát určitým „jižním křídlem“ případného „eurasijsko – atlantického“ střetu (tj. Rusko (+ Turecko + Írán a/či další) vs. Západ), bráno s chladnou hlavou je nicméně pravděpodobnost něčeho takového z více důvodů mizivá – v reálu na tom v zásadě nikdo nemá zájem. Pokud by k něčemu takovému skutečně mělo dojít (a pak by jak Řecko, tak severní / jižní Kypr byly v celé věci jen tím nejmenším), musela by se ještě a) daleko víc prohloubit spolupráce, provázanost a důvěra mezi Moskvou, Ankarou a Teheránem, stejně jako b) by tyto tři entity musely mít zároveň pocit bezprostředního ohrožení kombinovaný s konstatováním, že nemají co ztratit, resp. že hodnota ušlechtilých cílů mučednictví (opět: ve všech třech zároveň) překračuje cenu jakýchkoli jiných zájmů na tomto světě. To přitom hraničí s utopií. Už jen proto, že reálně a) je míra (zejména logistické) provázanosti Turecka s Ruskem stále malá, b) Rusko přes všechnu zdánlivou spolupráci jak s Ankarou, tak Teheránem zatím stále nepřekonalo staletími zažité stadium signální nedůvěry jak k Turecku, tak Íránu, c) Rusku (stejně jako nikomu, kdo je strategicky při smyslech) nejde o spektakulárnost, ale o efektivitu jakékoli operace; i zde je otázka, jestli je v tomto uvažování a hlavně realizaci Turecko, které v posledních letech předvádí pravý opak, tím pravým partnerem.
I to je ostatně dalším příkladem toho, že Erdoğan sice rád „chodí do“ jakékoli akce vždy naplno, s určitým (možná místy až naivním) „optimismem“ i upřímností, ovšem jakmile jsou jeho (častokrát nerealistická) očekávání nenaplněna, přichází nejednou kompletní obrat. Jak se postupně takové oddělené epizody zvratů kumulují, nacházíme se najednou v situaci, kdy je celé Turecko „dislokováno“ v ne možná zcela opačné, rozhodně ale specifické poloze. To mu i jeho prezidentovi sice dává určitý punc nevypočitatelnosti, na druhé straně ale i velkou operativnost a využitelnost v dalším rozhodování. Je jen otázkou, jak dlouho může Erdoğan nejrůznějším výkyvům okolností i svých vlastích kroků čelit a dále je více či méně úspěšně zanášet do palety svých politických úspěchů, nebo nakolik již je současný běh spíš než spěním ke konfliktu pomalu nastoupenou cestou směrem k paranoie.
Původně psáno na zadání Armádních novin a publikováno zde.
Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel a majitel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.
