Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Ondřej Krátký: V předvečer Astany – jak se vlastně věci mají?

Ondřej Krátký: V předvečer Astany – jak se vlastně věci mají?

Avizovaná konference v kazašské Astaně má dobrou šanci stát se odrazovým můstkem pro trvalejší příměří či dokonce mír v Sýrii. Výběr místa konání s sebou nese několikerou symboliku – Kazachstán sám představuje živý příklad dohody (proto)Turka s Rusem, jeho prezident Nazarbajev navíc už před 25 lety objevil kouzlo osvícenského oligarchismu, tj. něco, k čemu se dost pravděpodobně vrací i část Západu. Jde tudíž o ideální místo k tomu upéct nějaký horký deal.

Čistě geograficky vyjde Sýrie z krize zřejmě bez územních ztrát. Geopoliticky a ekonomicky se dá předpokládat určité rozrůznění vlivů, a to zhruba podle toho, a) kdo v které části země žije, dále b) kde se která část země nachází. Jak na tom tedy země, případně síly přítomné kolem ní, v daný moment vlastně je?

Začneme-li Damaškem, pak tam (a v oblastech, která centrální vláda přímo spravuje) poměrně významně posílil ekonomický vliv Íránu – zde ale netřeba zapomínat na to, že ten poslední tři roky poskytoval syrské vládě půjčky v objemech (jednotek) miliard USD, tudíž je to něco za něco. Hlavní íránský vliv směřuje na oblast komunikací a energetiky. Ostrovy vlivu má Írán i v dalších sympatizujících lokalitách, zejména „alavitském“ pobřeží (Latákije, Tartús, částečně okolí Homsu). I zde však přišel místním lidem na pomoc, tj. ani to není překvapivé. Ambice v energetice má i Čína, prostřednictvím svých zastupitelství byly v posledních letech přítomné její oborové firmy. Rusko ještě v roce 2016 avizovalo přítomnost specialistů významné petrochemické společnosti (minimálně 2 velké projekty), další společnost je technicky i papírově připravena zhostit se těžby z mořského šelfu v syrské části plynového ložiska ve východním Středomoří. Turecko má eminentní zájem na obřích investicích v pásu země sousedícím se Sýrií, přičemž důvody jsou několikeré, a to jak ekonomické: dynamizace jak tamní oblasti, tak turecké ekonomiky; tak demografické: obnovou infrastruktury si Turecko chce získat sympatie a podporu místních Arabů; či geopolitické: upevnění vlivu v dané oblasti, která představuje skutečnou bariéru mezi oběma severosyrskými kurdskými enklávami, tj. Afrínem a zbytkem tzv. „Rožavy“. Hlavně v posledním postřehu se (zejména) ruský tisk – na rozdíl od evropského – nemýlí.

Úměrně tomu: Kurdové ve východní „Rožavě“ na tom asi nějakou dobu nebudou příliš dobře; už teď jsou izolováni ze všech stran včetně Iráku (resp. iráckého Kurdistánu), kde si s hlavou tamních pešmergů Barzáním moc neporozuměl „rožavský“ předák Sálih Muslim. To přivede syrské Kurdy k logickému závěru, že jediné realistické východisko tkví v rozumných vztazích s centrální (damašskou) vládou, protože ta výborně vychází s Rusy, a ti jsou zas jediní, kdo – kdyby cokoli – jsou ochotni smysluplně intervenovat; nehledě na to, že přes Rusy si na Kurdy nedovolí Turci. Ekonomicky ale v dané oblasti nečekejme žádné rychlé zázraky – na druhé straně, kdo se v Kámišlí či Hasake včas uchytí, bude mít vynikající startovní pozici, nehledě k tomu, že zdrojově jde o bohatý kraj s extrémně levnou pracovní silou. Za syrského ekonomického boomu (cca 2005 – 2010) zde kromě těžařství a zemědělství neuvěřitelným způsobem prosperoval například sektor služeb navázaných právě na majoritní těžební průmysl – tj. logistika, nejrůznější cateringy, opravny, pohostinské služby atp. Pozitivní je, že syrský Východ (tzv. „Džazíra“) budou chtít mít dlouhodobě všichni stabilní, tj. dřív nebo později se zde byznys zase rozjede, a to bude znamenat mnohé: investice, opravy, rozšiřování infrastruktury, její postupné regionální propojování atp.

Zajímavý bude vývoj kolem Idlibu – tam nyní vedle „normálních lidí“ (tím myslím: sekulárně naladěných občanů převážně sunnitského vyznání, vychovaných v kulturním duchu právního směru hanafí) koexistují do dané oblasti postupně navezení sunnitští radikálové všech národností, zázemí a zrn, včetně těch nejhrubších. Ti většinou na základě dohody s vládou opustili jimi obsazená území a byli detašováni právě na idlibský venkov. Zatímco si na předměstí krajského, od tureckých hranic nepříliš vzdáleného města roubí provizorní obydlí, syrská vláda s Ruskem, Tureckem a možná i dalšími přemýšlí co s nimi. Podobně „koncentrovaný“ je i (resp.: už „jen“) Islámský stát, a to v Rakce, Dajr az-Zawru a Al-Búkamalu na iráckých hranicích. Úměrně tomu, jak ubývá jeho teritoriální přítomnost a roste cena ropy (a donedávna i kurz dolaru), probudili se z určité nucené hibernace Saúdové, kteří se – pro případ, že by měl IS padnout – snaží všemi možnými cestami, kanály a prostředky posílit vazby na jediné logické partnery v dané oblasti, tj. na místní beduínské kmeny. Má to i určitý přesah do budoucna – Saúdská Arábie žije v permanentních obavách z toho, že po vítězství v Mosulu bude Írán spřátelené irácké milice motivovat k přelití se přes hranici do Sýrie, aby byl zas o krok blíž k vybudování sunnity obávaného „šíitského půlměsíce“. Po smrti Rafsandžáního sice, pravda, odpadl další z elementů, které by Chameneího revoluční klérus v podobných rozletech brzdily, nicméně a) nová americká administrativa v čele s Donaldem Trumpem k Íránu zrovna moc přátelský vztah nechová (ostatně podobně jako k feudálním despociím Zálivu), b) Chameneí už také není nejmladší, c) ani v tom případě, že by Rafsandžání žil, není vyloučené, že by neměl zájem rozšířit rodinné pistácové impérium o další akvizici – proč ne hned třeba na syrských pláních někde u Hamá, Rastánu, Murku nebo Maarat an-Numánu? Zde totiž jeden nikdy neví.

Jde-li o „obyčejné“ Syřany alavitského vyznání (a tedy lidi na jakékoli moci v zásadě neparticipující, žijící hlavně na Pobřeží, ale částečně i kolem Masjáfu, Homsu a samozřejmě v Damašku) – u nich k velkým změnám nedojde, maximálně až na to, že asi nebudou mít nějakou dobu důvod ani chuť jezdit do oblastí, v nichž má určitý vliv Turecko či jinam na venkov se sunnitskou většinou. Pokud jde o alavitskou „elitu“, bylo patrné, jak se Obama snažil co nejvíc z nich na poslední chvíli blacklistovat. Bylo to trochu krátkozraké, ovšem víme, že když čert nemůže uškodit, tak aspoň zasmrdí. O to víc bude Trump oblíbený, jestli je z indexu zase vyndá, nehledě na to, že většině z nich to stejně nevadí – mají své byznysy většinou velmi dobře pojištěné prověřenými aliancemi „východním směrem“, resp. jinde v rámci „osy Odporu“. A jelikož Trump je (aspoň co do svých deglobalizačních ambicí, výroků a kroků) v zásadě její součástí, dá se říct, že se dost možná nějakou oklikou na lecčems sejdou (ačkoli jedinou neznámou je tu v podstatě Írán, potažmo i Čína – které pro Rezistenci sice očko mají, ale ke kterým Trump a jeho přátelé zrovna dvakrát vstřícní nejsou; ale uvidíme).

Jde-li o syrské sunnity, ti jsou nespornou páteří Sýrie, její kultury, ekonomiky, obchodu, výroby, importu i exportu, řemesel a životního stylu, duší blízkovýchodní společnosti, stejně jako základem její – v dobrém slova smyslu – buržoazie. Není proto jediného důvodu domnívat se, že by se tento syrský sunnitský element jakkoli svezl s tím, co v Sýrii natropily státy Zálivu. Města, která vybudovali sekularizovaní sunnité společně s kořením syrské společnosti v podobě křesťanů, Arménů, Kurdů a dalších konfesí a etnik, byla vždy perlami Orientu, a to nikoli kvůli čemukoli orientálnímu, ale právě pro to, do jaké míry připomínala bohatá města Západu – mluvím o Aleppu, Homsu, ale i Hamá a Damašku let kolem poloviny dvacátého století. Jestli v těch letech v Aleppu jezdila tramvaj a dneska je minimálně z části města padrť, mají Turci ideální příležitost pomoct při obnově toho, co napomohli zničit – zrovna premiér Yıldırım by místo plamenných řečí v parlamentu mohl právě v severní Sýrii nejlíp zúročit svou mnohaletou zkušenost s budováním dopravní infrastruktury, již tak rád dává k dobru.

Tím se vracíme zpět k Turecku, které je společně s Ruskem jedním ze dvou hlavních garantů astanské konference. Zas a znovu je tak nutné připomenout zásadní věc: turecký prezident Erdoğan se po průšvihu s ruskou stíhačkou dokázal během roku neuvěřitelným způsobem rehabilitovat – a to nejen vůči Rusku, ale v podstatě vůči všem hráčům, kteří mají do vývoje v Sýrii co mluvit, a to včetně samotné syrské vlády (!). Každý rozumný politik – tedy v zásadě všichni kromě vůdčí garnitury EU – ho dnes bere vážněji než kdykoli předtím a všem už je dávno jedno, jestli si reputaci obnovil proto, že duchapřítomně odhalil spiknutí Gülena s Davutoğluem nejen proti sobě, ale proti všemu, co je mu v regionu drahé – anebo tím, že to na oba dva hodil. Jak to bylo, se asi v dohledné době nedozvíme, faktem ale zůstává, že turecký prezident vyšel z něčeho, co mělo potenciál být (slušně řečeno) závažným problémem, čistý jako lilium – a ještě posiluje. I v případě odhlasování jeho zvýšených pravomocí parlamentem jde plně o pohyb v rytmu doby – lačnost jedinců po absolutní moci za tiché podpory davů lze dnes pozorovat u mnoha dalších chasníků podobného střihu a ražení; nicméně pokud se takový jedinec na úplné výsluní proboxuje legitimně, proč ho nerespektovat?

Zajímavá je u Astany pozice Íránu, syrské vlády a té části syrské opozice, která avizovala účast. Írán se sice opticky z role zprostředkovatele a hlavního garanta stáhl, čímž bezprecedentně uvolnil místo Turecku – zde je ovšem opět nutné zdůraznit dvojí:

a) jak jsem naznačil výš, současné, post-gülenovské Turecko není to samé, které bylo předtím, protože – viděno regionální optikou – to předtím „dělalo vše špatně“, zatímco to současné „dělá vše dobře“. Současné Turecko jsou Recep Erdoğan a Binali Yıldırım – což opět jsou, minimálně v případě prezidenta, zcela jiné osobnosti, než jako které jsme je měli (pomýleně) sklon vidět předtím. Tudíž není jakýkoli problém jim vůdčí roli v nápravě veškerých přešlapů minulé doby dopřát, ačkoli to hnidopichům může zavánět licoměrností. Takto je přinejmenším nutné to chápat; řečeno jinak – jestli bylo v poslední době něco učebnicovou ukázkou realpolitiky, tak to byla právě tahle lekce.

b) mezi Ruskem a Íránem, případně jeho regionálními klienty to není zrovna růžové, ačkoli by se to tak mohlo zdát. Rusové mají s Íránci sice společný dost neflexibilní přístup k byznysu (kromě obřích, státem garantovaných a většinou předražených projektů je většinou nic nezajímá), obecně vzato mají Rusové aspoň elementární vztah k určitým hodnotám – Írán a jeho lokální síly v tomhle smyslu ještě pořád nedosáhly schopnosti určité gentlemanské uměřenosti, která je jednou z nejzářnějších výsad vítězů. Tím samozřejmě netvrdím, že by se Rusové distancovali od íránské asistence na kazašských mírových hovorech na základě jakéhosi morálního dilematu – spíš jen dávají věci do dlouhodobějšího kontextu a jsou si vědomi jednoho základního axiomatu: Turecko přes to, jaký je to potměchuť, dokázalo něco solidního vybudovat a vyjednávací podmínky vůči němu byly nepoměrně lepší; Írán je nejen potměchuť, ale někdy i kazisvět. Tím nijak nezpochybňuji zásluhy, které mají Revoluční gardy a s nimi sympatizující síly v záchraně Sýrie před islamistickým terorem, jen konstatuji, že dohodnout se s některými z těchto lidí tak, aby to mělo hlavu a patu, nemusí být vždycky snadné, a chápu, že se do toho Rusům nemuselo chtít.

Syrská vláda nebude v Astaně určitě hrát druhé housle, jak to někteří škarohlídi vidí, už jen z toho důvodu, že reprezentuje především ty Syřany, kterým šlo dlouhodobě skutečně jen o základní minimum – aby v zemi byl klid, aby bylo možné normálně existovat, rozvíjet se, pracovat a obchodovat. Proto pro ně bude pozitivem jakákoli konfigurace, která toto zajistí – malé cíle přinášejí někdy trvalejší, uspokojivější a přesvědčivější vítězství, než velkolepé vize. Je jen škoda, že právě kvůli velmocenskému prizmatu nahlížení syrské krize v posledních 6 letech nebyl s to téměř nikdo nejen pochopit, ale i uvěřit, že někomu (= syrské vládě, zástupcům, tzv. „režimu“) by skutečně mohlo jít „jen o tak málo“ jako je znovuobnovení klidu v zemi a pokračování v započatých reformách včetně rozvoje občanské společnosti. Lze jen doufat, že toto postupně pochopí a na tuto hru přistoupí i ta část opozice, která přislíbila na konferenci účast (exil a sekulárněji naladěné frakce dodnes se přetahující na severozápadním syrském venkově, cca typu Ahrár aš-Šám a jim podobní).

Astana nemusí být mediálně vděčným typem vítězství, přesto to může být výhra všech. Zda bude salafismus v Sýrii přemožen, jak se mohlo zdát i v roce 1982, a zda všichni, kdo prohlašují, že jsou sekulárně naladěni, mluví pravdu, zůstane otázkou. Sýrie vyjde z krize nepochybně konfesně (pokud jde o vlastní teritorium) i vlivově (pokud jde o působení velmocí) „libanonizovanější“, než tomu bylo dosud. Salafistické tendence se přinejmenším na čas stáhou do defenzivy, roli horké geopolitické karty převezmou velmi pravděpodobně Kurdové. V očekávání astanské konference však situace působí dojmem, že kořist zůstala celá, zatímco predátoři se určitým způsobem uspokojili. Bizarní je, že jedinými politickými vůdci (a dá se říct i režimy), kteří syrskou krizi přežili bez úhony, jsou ti, kteří stáli na straně Sýrie. Jako nejzajímavější z příspěvků k vývoji celé věci pak v nejbližší budoucnosti očekávám ten americký.

Právě v souvislosti s vývojem v USA by české firmy měly vzít na vědomí několik hlavních skutečností: 1) Sýrie je silně podinvestovaná; 2) Rusko, Turecko ani Írán žádnou sofistikovanější obnovu samy o sobě nezvládnou; 3) EU je impotentní co do schopnosti vydat nezávislé pragmatické rozhodnutí podporující obchod (ačkoli pozor: Německo či Francie jsou v tomto mazaní lišáci neštítící se jakýchkoli kliček); 4) zároveň s tím jsou syrští zákazníci (jak petrolejářští hráči typu SPC, Mahrukat či SGC, tak běžní spotřebitelé) mimořádně lační po americké produkci, přičemž americké podniky i tamní vláda to vědí. V duchu přístupu nové administrativy tak může 5) v kteroukoli chvíli přijít zrušení embarga a veškeré dojmy šířené sem tam médii o tom, že Sýrie je ČR bezmezně zavázána proto, že tam stále máme ambasádu (která mimochodem z velké části zastupuje americké zájmy) mohou zmizet jak pára nad hrncem. Nejvhodnější doba na započetí akviziční činnosti, průzkum trhu a hlavně hledání spolehlivých partnerů (obchodníků, kontraktorů, investičních partnerů atp.) je proto právě teď.

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel a majitel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.

Related posts