Je otázkou, zda má cenu k aktuálnímu vývoji v Idlibu – a zejména na něm se dále profilujícímu vztahu Rusko-Turecko – ještě cokoli psát. Vše bylo v posledních dnech analyticky rozebráno (mj. dobře zde), přičemž prapůvodní příčina aktuálního stavu byla zřejmá už dřív (mj. i zde).
Možná ale stojí za to zmínit a stručně okomentovat některé hlavní proměnné, které v aktuální situaci hrají roli nebo ji mohou dále ovlivnit:
- Ruské priority/zájmy: přetrvání a stabilita stávajících instalací a angažmá (vojenské, výhledově obchodní v Sýrii, dále armádní, obchodní a vlivové po celé oblasti); obnova teritoriální celistvosti Sýrie do stavu z doby před konfliktem; postupné rozšiřování vlivu v celé oblasti MENA pomocí politky vícestranné spolupráce s prakticky všemi státy daného regionu.
- Turecké priority/zájmy: z panturkických a panosmanských ambic z časů Ahmeta Davutoğlua je dnes torzo sestávající ze v zásadě tří bodů: a) vnitrostnání stabilita (resp. udržení AKP u moci a prevence nepokojů jak ze strany opozice, tak armády i menšin – zejména vnitrotureckých extrémních islamistů a radikálních Kurdů); prevence vlivu přeshraničních Kurdů a islamistů na dění uvnitř Turecka; minimalizace ztráty tváře v podobě případného totálního fiaska v Sýrii – ať již tím, že vyjde najevo koordinace s extrémistickými islamisty typu Haj´at tahrír aš-Šám či výhledovým stažením se ze Sýrie s nepořízenou.
- Rusko-turecké dohody: jakékoli dohody obou velmocí (ve věci Sýrie většinou i za účasti Íránu) byly Moskvou od začátku koncipované s vědomím si toho, že má-li být obnovena celistvost syrského uzemí pod správou Damašku (jeden z dlouhodobých a bezpodmínečných ruských cílů), musí k nějaké formě střetu s Tureckem – resp. přes ruské „proxies“ (v podobě syrské armády) s tureckými proxies (v podobě islamistických frakcí v provincii Idlib) – stejně dříve či později dojít. Pokud si toto Turecko neuvědomilo, jedná se o fatální selhání jeho diplomacie, geostratégů i (nejen vojenských) poradců.
- Turecko-americké dohody: funguje turecko-americká aliance v oblasti za Eufratem, na druhé straně padl v důsledku nákupu S400 deal na dodávku amerických Patriotů i zakázka na lokální (tureckou) výrobu dílů pro stíhačky F35. Zatímco zaeufratská koordinace je výhodná pro obě strany (Turecko benefituje v podobě prevence Kurdů, USA prodloužením své přítomnosti na místě), na zrušení vojenského dealu může Turecko jen tratit. Přijde o podporu USA a víc se upevní jeho závislost na Rusku. Skartováním dealu jej tak USA vlastně předávají Rusku na stříbrném podnosu. Zároveň se tím opět zmenšuje jak turecký, tak latentně i americký manévrovací prostor v oblasti.
- Ruské páky na Turecko: pomineme-li (v nastupující podzimní sezóně slaběji využitelný) potenciál bojkotu turistických letovisek ze strany ruských dovolenkářů, jde hlavně o dlouhodobý dosah Kremlu ke všem vrstvám turecké opozice, stejně jako i absolutní trvalý přehled o tom, co se na „neoficiální“ (tj. případné opoziční) turecké scéně děje. Kontakty nemá Rusko přitom jen na turecké „zapadniky“, ale i na vojenské složky, Kurdy (zde navíc ve všech teritoriích, kde jsou přítomni) a na islamistické elementy – zde především (ale nejen) přes své loajální kavkazské (zejména, ale opět nejen čečenské) muslimské spojky. Pomocí všech těchto kontaktů je Rusko schopno tureckou scénou dle potřeby ne-li zahýbat, tak alespoň dojem toho, že to dokáže, efektivně vytvářet. Zásadním důkazem toho je dodnes v Erdoğanově paměti zapsané varování před pučem z roku 2016, které mu bylo zavčas doručeno právě z Moskvy.
- Turecké páky na Rusko: pokud by došlo na lámání chleba, pak snad teoreticky stále jetšě článek 5 dohod s NATO; pro vyjednávání, jehož plody by měly mít následně reálnou hodnotu (tj. pro vyjednávání po „dobrém“ /ovšem s tím, že na protivníka něco „mám“, tedy podobně jak to vůči Ankaře posledních několik let praktikuje Moskva/) jsou ovšem turecké páky na Rusko nulové.
- Geopolitický (makro)výhled: po „vyřešení“ Idlibu bude ruskou snahou taková de(kon)strukce turecko-amerického partnerství za Eufratem, již by ideálně následoval definitivní odchod Američanů ze Sýrie a provázalo přerušení jejich podpory tamním Kurdům. To bude velmi pravděpodobně kvitováno Íránem, kterému bude eliminace americké přítomnosti v dané oblasti konvenovat. Zároveň může jít o akceptovatelný vývoj i ze strany Turecka – to pokud Rusové nabídnou Ankaře jakékoli lepší záruky prevence kurdských přeshraničních aktivit, než nyní nabízí USA (resp. pokud „nabídnou“ tuto prevenci v kombinaci s patřičnou dávkou zákulisního nátlaku /tj. dají-li Ankaře „nabídku, která se neodmítá“/). Paralelně Moskva s Damaškem zvolí vhodnou metodu na zpětnou integraci východu země pod správu Damašku – čímž de facto završí obnovu teritoriální inegrity Sýrie na 100%.
- Vnitropolitický aspekt, resp. pozice prezidenta Erdoğana: turecký prezident stává de facto novým ruským Kadyrovem (se vším všudy), jen tentokrát ve státě s ještě větší měrou samostatnosti (a podstatně větším územím a ještě o něco vhodnější zeměpisnou polohou), než je Čečna. Stále víc (a zčásti i úměrně tomu) se ale profiluje a krystalizuje i jeho opozice. Ke své smůle její „občanská“ složka nepožívá větší podpory ani Trumpa, ani EU. Co však nejde po linii politické, může vygradovat po linii vojenské, kdy zlomovým bodem může být právě epizoda S400. Ta pro USA symbolizuje strategicko-vlivový sňatek Ankary s Moskvou, a jako taková je hlavním důvodem, který vedl k americké rezignaci na další obchodně-vojenskou spolupráci s Ankarou. Krátkodobě jde jistě o věc, která Erdoğana vrhá do ruské závislosti; dlouhodobě ale a) může silně rozčílit americké dodavatele vojenské techniky a ve finále i Pentagon, jakož i b) vtahuje do hry rovinu identity státu a jeho dalšího směřování jako takového (= tj. budeme partnery Západu, nebo ruskou provincií?). Toto vše jen může uspíšit (podle mě očekávatelné) užší spojení západních strategických a armádních zájmů s vybranými částmi turecké opozice, a to s cílem eliminace současného prezidenta (i AKP jako celku) v příštích volbách.
Momentálně tak rozhodující slovo v tureckém angažmá v Sýrii s přehledem drží v rukou Kreml. Krátkodobějším výstupem proto velmi pravděpodobně bude stažení tureckých vojsk; odměnou ze strany Ruska za to možná bude i a) minimalizace očerňování Ankary za spojenectví s islamistickým terorem (tj.: budou-li vláda i MİT „rozumní“, budou ve snesitelné míře „očištěni“ od koordinace s extrémisty), jakož i b) pokračující pomoc s udržením domácí (turecké) opozice „na uzdě“. Jinými slovy – návrat ke stavu před vypuknutím syrského konfliktu.
Výstupem sřednědobým pak bude přerušení „zaeufratského“ spojenectví mezi Tureckem a USA a nahrazení Washingtonu i zde Moskvou. K němu z pohledu Moskvy dojde jak v rámci pokračující teritoriální re-integrace Sýrie, tak jako součást procesu utvrzování Erdoğana v roli „svobodného šlechtice“, „středomořského kozáka“ či „správce jižní nárazníkové zóny“, která zas o něco víc chrání Rusko (coby další součást ochranného valu tvořeného jeho „blízkým zahraničím“).
Dlouhodobou možností je pak vzedmutí se (sdíleným odporem vůči AKP motivované, za přispění protiruských zahraničních skupin v takovém případě zřejmě i dočasně sjednocené) turecké opozice jak proti Erdoğanovi, tak proti ruskému vlivu (v zemi i regionu), následně (pokus o) politický pád AKP a (pokus o) návrat USA/Západu na místní scénu.
Je tak jasně vidět, že klíč k bodoucímu vývoji a vlivu v Turecku z pohledu hlavních velmocí leží nikoli v práci s AKP, ale právě s tureckou opozicí, a to doslovně všeho druhu. Řečeno jinak: s čím si někteří členové turecké vlády zahrávali posledních deset let v Sýrii, to se jim v letech příštích dost pravděpododbně může v míře vrchovaté začít vracet na vlastním území.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group. Přispěvatelé: agentury, Moskva.
