Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Polemika: Čelit Turkům, nebo si vzít zpět Džazíru?

Polemika: Čelit Turkům, nebo si vzít zpět Džazíru?

Česká i zahraniční média citují vyjádření Syrské tiskové agentury o tom, že syrská vojska se přesouvají na SV Sýrie (tzv. al-Džazíra), aby tam čelila turecké invazi. Podle všeho to ale vypadá, že tam syrské jednotky spíš jedou převzít zpět Zaeufratí.

Pokud by tomu tak bylo, šlo by s největší pravděpodobností o výstup něčeho, co bylo předjednáno dopředu, a to mezi Ruskem a Tureckem, případně Damaškem (ze strany Ruska), a zřejmě i USA či aspoň prezidentem Trumpem. Pokud se nad věcí zamyslíme, je to momentálně nejlogičtější vysvětlení toho, co se aktuálně děje.

Klíčovými elementy takové dohody přitom byly nejspíš dvě záležitosti:

– dlouhodobá silná obava Ankary z kurdské přeshraniční agrese vůči Turecku; tedy i potřeba trvalé a spolehlivé prevence vůči ní

– fakt toho, že Damašek nepochybuje o znovuzískání obasti Zaeufratí (al-Džazíry, resp. SV Sýrie apod.); ta je ovšem aktuálně pod (z pohledu Damašku pochopitelně svévolnou a nelegitimní) kurdskou kontrolou

Když tuto jednoduchou rovinici pokrátíme, vyjde nám, že společným jmenovatelem problému (ať už se to komukoli líbí, nebo ne) jsou Kurdové. Pokud se po dobrém zatím chtěli dohodnout jen s USA, bude „dohoda“ s ostatními nutná zřejmě za dramatičtějších okolností. Smůlou Kurdů přitom je, že v jejich případě se zájmy několika hlavních hráčů vzácně shodly – a to zhruba v tomto duchu:

a) USA/Trumpovi stažení ze Sýrie evidentně nevadí (přičemž spekulaci, jestli je dlouhodobě „Putinovým ministrem zahraničí“, nyní pomiňme), zároveň jim partnerství se syrskými Kurdy nemuselo už dlouhodobě připadat atraktivní;

b) Turecku vyhovuje jak zničení pohraničních kurdských strategických základen typu Darbásíja či Amúda, tak i zasídlení těchto oblastí syrskými migranty z vlastního území;

c) Sýrii hraje plně do karet (pro nedostatek jiných možností jakoby se „najednou“ objevivší) kurdská ochota spolupracovat s centrální vládou v Damašku;

d) Írán je rád, že USA odejdou a spolu s (vždy tak trochu latentně proizraelskými) Kurdy nebudou představovat potenciální ohrožení jeho akcí v al-Džazíře; dále

e) Rusko těší, že touto svou mediací nejenže neztratilo Turecko, ale prakticky u všech klíčových hráčů svým (výhledově zřejmě úspěšným) zprostředkováním a supervizí jen dál posílilo svůj kredit.

Jesti je vše doopravdy takhle, pak syrská vojska samozřejmě nejedou do oblasti primárně pro to, aby čelila Turkům (a pak se třeba zase stáhla), ale stěhují se tam natrvalo, protože jejich hlavním cílem je s konečnou platností získat zpět kontrolu nad al-Džazírou. Výměnou za takový (předpokládatelný či aspoň rozumně předjednatelný) scénář zřejmě Moskva nabídla Turecku volnou ruku pro a) „čištění“ pohraničí od (všemi hlavními hráči nenáviděného elementu, tj.) ozbrojených (a s tradičními centry nespolupracujících) Kurdů, případně pro b) turecké demograficko-inženýrské plány na přesídlení syrské sunnitské diaspory z vlastního území zpět „domů“. A pokud i Američané dostali „na rozloučenou“ jako suvenýr přibaleno i pár („svých“) členů IS ze zničených (kurdských) vězení, mohou být spokojeni v podstatě skutečně všichni.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts