Na začátku července se v severovýchodní Sýrii uskutečnila několikadenní intenzivní jednání mezi zástupci centrální damašské vlády a zástupci místní (kurdské) „samosprávy“. Ta se oficiálně zaštiťuje teritoriálním názvem „Rožava“, v politické rovině pak zejména uskupením PYD (některými považované za syrský klon tureckých PKK), respektive jeho vojenským křídlem YPG a jeho ženskou verzí v podobě YPJ.
Cílem jednání byla snaha nalézt společnou řeč pro další postup v rámci (pokud možno jednotné) Sýrie, a to se zohledněním jak jaksi „přirozeně vyplývajícího“, tak (zásluhami během syrského konfliktu) obhájeného či vydobytého práva Kurdů mít některé požadavky. Tématy jednání tak hlavně byly:
– nárok na určitou formu samosprávy vykonávané na „svém“ území, stejně jako nezadatelnost a nezcizitelnost práva na takovou samosprávu
– beztrestnost, jde-li o aktivity Kurdů v průběhu syrského konfliktu; její záruky a legitimizace kurdských bojových uskupení v rámci řádných bezpečnostních složek státu (vojska apod.)
– míra sdílení představ o budoucím vývoji, pokud jde o soužití v rámci společného státu (= tj. nedělené a nedělitelné Sýrie v takové podobě, v jaké byla před konfliktem), reálnost takových očekávání, další preference, priority apod.
Během jednání uskutečněného za významných přispění mediátorů (zejména syrsko-kurdské Národní iniciativy) bylo mezi špičkami syrské bezpečnosti a zástupci hlavních místních kurdských sil dohodnuto v zásadě toto:
– kurdská teritoria budou nadále součástí jednotné Sýrie; zatímco Kurdům bude garantována vyšší forma samosprávy v jimi majoritně obývaných oblastech, připadne svrchovanost nad všemi teritorii v rámci oficiální hranice Sýrie opět Damašku (a Damaškem bude vykonávána a garantována);
– Damašku se vrací dosavadní objem kontroly nad hlavními ekonomickými zdroji (především surovinami, zejména ropou a dalšími strategickými komoditami)
– kurdské sbory (zejména tedy YPG) budou začleněny do řádné syrské armády
– budou staženy vlajky odkazující na samostatný Kurdistán či jeho obdobu, stejně jako portréty (zejména) Abdullaha Öcalana, a budou nahrazeny syrskou vlajkou
– ženské sbory (YPJ) budou s největší pravděpodobností rozpuštěny, resp. jejich členky (které budou mít zájem) budou integrovány do řádného vojska
– Kurdům bude garantována samospráva nad teritoriem v rámci svrchované správy Damašku, budou jim garantována veškerá další práva týkající se odlišné národní povahy daného teritoria (jazyk, vzdělání apod.)
Věc je podle dostupných výsledků daných jednání zatím takto „zafixována“, přičemž a) v hlavních rysech se zřejmě měnit nebude, nicméně b) s plným uveřejněním a oficiálním stvrzením se stále „čeká“ na jednání Donalda Trumpa s Vladimírem Putinem, tj. c) dílčí elementy mohou mít na konečnou oficiální podobu daných dohod ještě vliv.
Pomineme-li ale na chvíli obsah výstupu, lze konstatovat, že samotné pojetí, resp. „formát“ jednání tak trochu implikuje i další důležité skutečnosti. Těmi jsou zejména následující:
– ze samotného faktu dominance členů PYD jako partnera Damašku pro proběhlá jednání vyplývá, že do budoucna bude PYD pravděpodobně hlavním partnerem pro jednání s Damaškem – a tedy i hlavním kurdským hlasem za danou oblast; implicitně je mu tedy přiznána nejen legitimita, ale právě daná vůdčí pozice
– samospráva bude mít tendenci vytvořit v rámci daného území co nejkompaktnější správní režim (nejspíš podobně jako je jím „Kurdistán“ v rámci Iráku); pokud tomu tak bude, má opět PYD nejlepší startovní pozici pro to, aby v takovém novém uspořádání získalo největší mocenský podíl či vliv
– čím intenzivněji začnou být dohodnutá pravidla skutečně naplňována (například se zárukami zahraničních velmocí, zejména Ruska, časem možná ale i USA), tím víc a tím definitivněji budou všechny ostatní „severosyrské“ (tj. kurdské) frakce ze hry
„Ostatními“ jsou přitom míněni hlavně potenciální „alternativní“ pretendenti moci, v první řadě tedy Syrské demokratické síly (SDF), případně kvazivojenské / „policejní“ jednotky (syrských) Asájiš. Ano, ani PYD nebylo vždy bezpodmínečně prodamašské a mělo svá „období váhání“; ta nicméně vždy oscilovala jen mezi a) vůlí k naprosté (a tak trochu utopické) samostatnosti a b) spoluprací s Ruskem (podporou z jeho strany a/či jejím hledáním). Stav ale nikdy nezašel do otevřeného či plánovitě nepřátelského vztahu vůči Damašku (možná i proto, že Rusové, kteří dost pravděpodobně viděli, kam to směřuje a v co by to mohlo vyústit, je trochu mírnili; ostatně i sami je potřebovali jako jednu z nátlakových karet na Turecko).
PYD tak nikdy nepřekročila pomyslnou čáru animosity vůči centrální vládě, zpoza níž by již nebylo návratu. Proto pro ně v momentě, kdy začalo být jasné, že Damašek vítězí na všech frontách, bylo v zásadě „snadné“ (a ztráty tváře prosté) vrátit se do (v podstatě) „základní polohy“ – případně opět „pomohlo“ Rusko. To v tom kromě vlastního hlavního zájmu (tj. klidu v oblasti) mohlo vidět i další dvojí smysl – a) páku na (majoritně kurdské) SDF koordinující v oblasti s Američany a/či Západem, podobně jako b) (potenciálně stále víc diplomatický) nástroj (spíš než prostředek silové hrozby) vůči Ankaře (tj. s výhledem na řešení jejího angažmá a přítomnosti na SZ Sýrie).
Při pohledu zpět se pozice PYD sice mohla v některých případech zdát až kriticky se vzdalující Damašku (zrovna třeba námi párkrát zevrubněji komentovaný Sálih Muslim v tomto ohledu asi nepředvedl nejlepší výkon – ale kdo ví, jaké přesně byly okolnosti…), ve finále se ale vazby nikdy nezpřetrhaly. Naproti tomu SDF zůstávají jasně „proamerické“, jednotky Asájiš jsou Damaškem (přičemž není jasné, nakolik doslovně a nakolik rétoricky) obviňovány z proizraelských postojů či dokonce vazeb na Tel Aviv. Ať je to jakkoli, momentálně se zdá, že přinejmenším z hlediska realpolitiky či pragmatismu předvedly SDF i Asájiš poměrně špatný kalkul, který aktuálně v podstatě ústí v izolaci.
I tak mají dané dvě skupiny stále svůj symbolický (mezinárodní) význam, pro Damašek zároveň stále představují potenciální pátou kolonu – porazitelní sice jsou, boj by ale přestavoval nepříjemný, de facto „bratrovražedný“ střet, nutně tedy i krveprolití a nevítanou mediální odezvu. Takové řešení si ani Damašek, ani nikdo jiný, kdo je při smyslech, pochopitelně nepřeje. Mediace se tak zřejmě opět mohou či budou muset ujmout především největší mocnosti – (nejen) v tomto duchu se momentálně nejvíc očekává právě od chystaného pondělního setkání Putina s Trumpem.
Kromě řešení situace na SV Sýrie může totiž jasné zarámování vztahu Damašku a syrských Kurdů (resp. z něj plynoucí „stabilizace“ kurdského „rozletu“) přinést i další věc, a to určité „zklidnění“ Turků. Již při pohledu na mapu je totiž evidentní, že turecká vojska nejsou v Sýrii primárně z vůle k jakési („neo-osmanské“ apod.) expanzi, ale hlavně proto, aby svým geografickým rozmístěním (případně relativně čilou ekonomickou aktivitou či pozitivní interakcí s místními) vrazila klín mezi dvě hlavní severosyrské majoritně kurdské lokality – tj. (předeufratský) Afrín a (zaeufratskou) „Rožavu“.
Jakékoli další turecké akce z takové činnosti přímo či nepřímo vyplývající (ekonomické, vzdělávací a/či kulturní projekty, strategické plánování a pozitivní motivace místních /místy přerůstající až v určitou formu propagandy/, aliance /např. s USA/ apod.) jsou spíš konsekvence a vedlejší produkty činnosti hlavní – tj. obsazení a patrolování dané oblasti jako takové. To – coby prvořadý cíl – vždy bylo a je namířené (hlavně a především) na maximální posílení své vlastní vnitřní bezpečnosti spočívající především v prevenci jakéhokoli zvyšování efektivity hnutí PKK.
Jakmile takové nebezpečí pomine, nemá Turecko důvod dále v Sýrii zůstávat. Má-li se z ní ovšem stáhnout, musí někdo dát dostatečné garance, že tak může učinit skutečně bez dalších obav z posilování aliance syrských Kurdů s PKK.
Pokud je takto předloží nová kurdská samospráva (= zaštítěná sice PYD, ovšem už bez ostentativních symbolů jako je vlajka, symboly PKK či odkazy na Öcalana, navíc s garancemi Ruska /a tiše třeba i Damašku/), může snad taková nabídka Turecko přesvědčit.
V dlouhém horizontu pak toto může být začátkem procesu restartu (a třeba i pozdějšího narovnání) vztahů Sýrie s Tureckem. Stažení tureckých vojsk na základě silných mezinárodních garancí stvrzujících pacifikaci syrských Kurdů toho přitom může být prvním projevem. Dalším (zároveň ale i určitým druhem prubířského kamene) může být i společná koordinace (velmocí, ovšem včetně Turecka a Sýrie) při řešení situace v Idlibu. Jedním z kroků závěrečných pak obnovení syrsko-turecké spolupráce a nalezení paralel i vzájemných výhodností tkvících v konstruktivním přístupu k obnově poválečné Sýrie.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
