Ve světle mediálně propíraného útoku na Idlib moc nerozumím jedné věci, a to tomu, proč se počítá s uprchlickou vlnou nutně jen směrem do Turecka. Pokud totiž ano, ví jak Turci, tak novináři něco víc, ale nikdy nevysvětlili. Nějaké indicie možná jsou, nicméně jsou asi tak inteligentní jako kdysi ty ze zlatých časů pevnosti Boyard (což je ale opět možná jen můj problém, protože ani tam jsem to hledané slovo většinou nikdy neuhádl).
Dovolil bych si přesto shrnout, proč si myslím, že by v případě útoku na Idlib civilisté jen do Turecka prchat (či odcházet) nemuseli:
– Turecko ty lidi na své území vůbec nemusí pustit a podél hranice prostě rozmístí armádu; je si dobře vědomo toho, že mezi uprchlíky by nutně byli i salafisté, džihádisté a další radikální islamisté (nehledě na to, že celkový příval lidí by pro něj za současné situace nebylo snadné zvládnout)
– civilisté mohou odcházet do syrského vnitrozemí, a to se vstupními body v sousedních oblastech (tj. Hamá a Aleppo); hlavní „přechody“ či „styčné body“ mohou být sice „zavřené“ (fakticky např. dvě auta na silnici, budka, pár strážných apod., jak ze strany rebelů, tak ze strany vlády), ovšem je všude tam dost polí, cest, olivových hájů i menších kopců, přes které se lze v případě potřeby dostat
– teoreticky by se civilisté z Idlibu měli dostat do vnitřní Sýrie i „legálně“ na občanku, zde je ovšem otázka, jestli / kolik z nich má ještě tu „damašskou“, a kolik z nich má už nějaký doklad vydaný tureckými úřady; turecká protektorátní databáze pochopitelně není počítačově propojená s tou damašskou, zde si je tedy nutné sáhnout do svědomí, kdo jak ochotně zahodil syrskou arabskou občanku, a komu naopak byl nový, Turky vyrobený kus plastu vnucen
– další věcí je zprovoznění „přechodu“ (styčného bodu) Abú az-Zuhúr, a to za ruské koordinace s Damaškem, ke kterému došlo na východním okraji provincie Idlib 20. srpna. Stalo se tak právě za účelem zabezpečení přechodu civilistů na osvobození syrské území. Přes přechod prošlo cca 10 tisíc lidí, nicméně fungoval jen omezeně, protože Damašek dostal údajně zprávy o tom, že se jej chystá buď zneužít, nebo rovnou do vzduchu vyhodit Nusra (Haj´at Tahrír aš-Šám), tudíž byl uzavřen; je tu opět ale stále ona „zelená hranice“, přičemž opět záleží na každém, jakou destinaci bude v případě bezprostředního ohrožení volit (nechci být cynik, ale podle mě tu, kterou bude mít nejblíž a kudy to bude průchodné)
– jako určitý argument proti by se mohly zdát buď obavy některých z „civilistů“ z represí centrální vlády (to je ale subjektivní důvod každého), případně naopak to, že právě civilisty si berou v Idlibu zahnízděné opoziční formace jako rukojmí – ať již nátlakem více či méně (ne)přímým, vzbuzováním pocit toho, že „jinam než do Turecka cesta nevede“ (proč by neměla?), případně tím, že vyhodí do vzduchu mosty (jak se také stalo) s odůvodněním, že to je v prevenci vládního útoku; to lze pochopit, na druhé straně lze udělat i jiný závěr: o důvod víc do Turecka nejít, resp. islamisty ze sousedství zkrátka neposlouchat – a jít přesně opačně.
V návaznosti na toto se pak můžeme ptát dál:
– jak je možné, že mezi Idlibem a zbytkem Sýrie existuje infrastrukturální spolupráce (dodávky energií, pokrytí signálem apod.)? Ano, Turecko se ze všech sil snaží toto zabezpečit ze svých zdrojů a syrský stát tak nahradit, otázkou ale je, jestli to tak není kombinace denního snění, lhaní si do vlastní kapsy a kroniky ohlášené smrti (tím myslím pro turecké záměry, časové, materiální i finanční investice);
– jak je možné, že (přinejmenším donedávna) byl možná pohyb mezi Idlibem, Damaškem, dalšími syrskými městy a například i Libanonem? Příbuzní v zásadě normálně jezdí například za dětmi, které řekněme v Damašku či Bejrútu pracují, naopak Syřani, kteří v Damašku nebo Bejrútu studovali, si třeba na dobu učebního volna zajedou domů…? Tím se nijak nevylučuje to, že v Idlibu paralelně probíhaly procesy, které tam probíhaly (od prosakování Nusry do místní správy, kvazipokrokových snah zapadlých sekularistických vlastenců až po vládní ofenzivy okořeněné v poslední době ruskou odplatou za nálety drony na Hmajmím apod.); podstatné ovšem je, že pohyb možný byl, je a zřejmě i bude – tím mám na mysli i jinam než nutně jen do Turecka.
V každém konkrétním případě přitom záleží i na osobním profilu (včetně identity před úřady), motivaci, aktuální situaci a dalších „detailech“. I proto, že ty má každý jedinec či komunita sdílející jedno místo v každý daný okamžik vzhledem ke kontextu jiné, nemyslím, že je nutné nechat se za každou cenu strhnout představou jakéhosi jednolitého proudu, který už pár týdnů malují média.
Zejména Anglosasové totiž v tomto ohledu trpí sklonem k hysterickým narativům, které mají ovšem nejednou zvláštní moc budit zdání jediné pravdy. Je sice nezpochybnitelné, že každé individuální utrpení si zaslouží pozornost a může se stát i synonymem strádání celého společenství; pokud je ale rámec toho, jak bude takový příběh interpretován, od začátku zjednodušený, schematizovaný či prostě stojící na ne zcela přesvědčivě vyargumentovaných spekulacích, může následné svědectví právě pro svou nevěrohodnost prokázat všem zúčastněným ve finále spíš jen medvědí službu.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
