V angličtině existuje (fyzikální) výraz „momentum“, označující vrcholný okamžik toho či onoho procesu. Po něm už je tempo vždy jen nižší či upadající. Tento „točivý moment“ íránské krize, kdy USA či jejich spojenci buď mohli rozpoutat válku přímo, nebo k ní mohlo dojít omylem, již zdá se proběhl.
Částečně k tomu pomohla íránská zdrženlivost (v nejlepší slova smyslu), kdy Teherán jednak správně četl především psychologický rozměr Trumpovy rétoriky, jednak byl schopen odlišit Trumpův (naivní, ale v zásadě již několikrát replikovaný) postup od přístupu skutečných washingtonských hardlinerů (včetně těch v jeho okolí).
Zatímco američtí jestřábi měli a dost možná stále mají za cíl na Teherán zaútočit bez ohledu na to, co by to napříč Blízkým a Středním Východem (a nejen jím) vyvolalo, šlo Trumpovi spíš o to íránské elity kombinací sankcí a výhrůžek přimáčknout ke zdi a pak vyjednávat. Ani jedno se v Teheránu nesetkalo s úspěchem. Ve Washingtonu to zas vedlo k tomu, že Trump začal být otevřenější k tomu nechat si osvětlit širší kontext íránské problematiky, zároveň si možná začal uvědomovat, že se jej někdo (v synergii s jeho vlastním postupem vůči Íránu) snaží natlačit do válečné avantýry.
Nemuselo přitom jít jen o izraelské lobby (přičemž Tel Aviv by si eliminaci toho, co vnímá jako íránsko-šíitské nebezpečí určitě přál, možná ale ne za jakoukoli cenu), ani o Saúdskou Arábii (která tak či onak na Trumpa či lidi kolem něj nemá dostatečné páky) a už vůbec ne Rusko (pro které sice Írán je v něčem konkurent, cennější je však pro něj stabilita na Blízkém Východě, jakož i to, že Moskvu BV včetně Teheránu vnímá jako solidního partnera). Zcela jednoduše tak mohlo jít o prostou hloupou iniciativu lidí z nejbližšího Trumpova okolí. Někteří z nich totiž stále žijí v pocitu setrvačnosti americké dominance a všemocnosti, v duchu revivalu americké celosvětové hegemonie, dojmu, že válka proti Íránu by byla stejně snadná jako ta proti Saddámovi, nebo prostě nemají co lepšího na práci či jsou jednoduše jen nevybití a hloupí.
V zástupu těchto pomazaných hlav přitom stále dominantněji ční právě John Bolton. Ovšem čím víc se tak děje, tím přesvědčivěji se Trump od původní vize konfliktu s Teheránem odklání; zatímco Bolton a „jeho skupina“ ve své rétorice pokračují, Trump vše přebíjí novými tématy. Nelze proto vyloučit, že Bolton ze sebe postupem času udělá jak člověka jedné agendy (= jinak nepotřebného), tak (nejen v Trumpových očích) nezodpovědného šílence, který neváhá zavléct stát do jakéhokoli průšvihu.
V důsledku toho – tím, jak bude aktuální íránská agenda ukončena či vyzní do ztracena – tak může s jejím utichnutím být dost dobře (a v zásadě symbolicky /a ne nepodobně osudu obdobných šílenců typu dnes zcela zapomenutého Ahmeta Davutoglua či saúdského Bandara bin Sultána/) ze dne na den ukončena i politická kariéra Johna Boltona.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
