Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Polemika: Jak demonstrovat tak, aby to mělo smysl?

Polemika: Jak demonstrovat tak, aby to mělo smysl?

Opět mě (ne)překvapilo, kolik „slušných lidí“ se v médiích postavilo proti nedělní demonstraci na Staroměstském náměstí. Co si demonstrující dovolili, bylo prý už „za hranou“. Dobře – jak ale aktivně nesouhlasit s manažerským selháním mocí tak, aby to mělo smysl? Upřímně řečeno, jediné revoluce, které kdy v dějinách vedly ke kvalitativním změnám, byly revoluce násilné. Dialogem se nezměnilo nikdy nic – jen se vytvořil dojem demokracie, díky němuž získaly elity čas, aby věci nechaly vyhnít.

Po neděli se hned našly spousty specialistů, kteří rozebírali jednotlivé situace, k nimž na Staromáku došlo. Takové „analýzy“ svědčí ale jen o krátkozrakosti nebo omezenosti jejich autorů – cožpak už Mao Ce-Tung správně nekonstatoval, že (parafrázuji) „boj není salónní záležitostí“? Na Staromáku se přitom nesešly „opice“ (jak je kdosi z komentujících označil), ale mnozí z těch, kteří přišli o práci, naději, vize. Takové lidé se v boji možná netrénovali, ale protože nemají co ztratit, jsou ochotni ho absolvovat – a z dějinného hlediska bývá bohužel už detailem, jestli to ze začátku vypadá neškoleně nebo nefér.

Detailem ale už není, pokud těmto lidem někdo říká „opice“ nebo „odpad“. U opozice bych to chápal – protože ta, ač je jí jakákoli akce proti současné vládě a premiérovi milá, bude vždy hrát ty korektní (mimochodem typický rys všech psychopatů a banditů „v rukavičkách“).

Co ale nechápu je mravokárný patos zbytku populace – je opravdu tak těžké pochopit, že některé lidi manažerské selhání premiéra (za které by kdekoli jinde kohokoli jiného bez milosti na minutu vyhodili) postihlo do takové míry, že se rozhodl jít přímo k meritu věci a neobcházet ji po špičkách s ústy plných žvástů o „příštích volbách“ apod.?

Co se stalo na Staroměstském náměstí, je přitom stále jen odvárek proti tomu, co se děje v cizině, resp. tam, kde „opravdu o něco jde“. Pokud se tak už v téhle fázi ozývají pohoršené hlasy, je to opravdu zarážející. Pominu-li to, že policie vzhledem k povaze avizovaného setkání zvolila (či „povolila“) zcela nevyhovující taktiku (vpuštění řadových a nechráněných „měšťáků“ mezi lidi, jejichž část prokazatelně tvořili rowdies), nechápu na druhé straně ty, kdo demonstrujícím vyčítají jakési „hraní bez pravidel“, potažmo to, že se jakoby jacísi samozvaní Ladislavové Špačkové snaží zavést do latentního pouličního boje jakási „pravidla etikety“.

Nejsme totiž u nedělního oběda.

Členové vlády, ale policisté a další, kdo se dobrovolně rozhodli, že kterékoli moci budou sloužit, manažerská selhání vlády buď nepocítili nebo jsou ho stále ochotni tolerovat. Stejně tak ho asi (zatím) nepocítili mnozí z těch, kdo tak angažovaně a pohotově odsuzují projevy zoufalého hněvu ze strany těch nejobyčejnějších. (A je už jen třešničkou na dortu, že přitom používají moralistní výlevy jak vystřižené ze slovníku socialistické „maloburžoazie“ při jejích odsudcích disidentů či chartistů – pouze v „moderních“ kulisách twitteru).

Lze-li pochopit jednání osob nějakým způsobem provázaných se státem či mocí, lze ovšem pochopit i to, že u oněch „nejobyčejnějších“ lidí už hranice tolerance vypršela, a spolu s ní i jakékoli zábrany.

Ačkoli tak stále platí, že na mnoha místech ve světě jsou limity toho, co si lidé od svých vlád nechají líbit, podstatně menší, lze se i tak už i u nás začít ptát po tom, do jaké míry vlastní konformismus a strach (někdy také překřtívaný na lépe znějící „pacifismus“, „trpělivost“ a „pochopení“) nutí (klidně pod hesly o „fair play“, „slušném chování“, „opicích“, „odpadu“ či „chováním za hranou“) hájit i tu moc, která s každým dnem s objektivní prokazatelností i namyšlenou arogancí stále víc ukazuje, co je vlastně zač.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts