Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Polemika: Každý režim chce být pravicový

Polemika: Každý režim chce být pravicový

Jako levicové se stále ještě definují některé „režimy“ či je reprezentující osobnosti – levicový Maduro, komunistická Čína či Severní Korea apod. Protože většina z těchto režimů není kvitována ani EU, ani „spojenci“, vytváří se snadno zdání, že jakýkoli z toho vzešlý antagonismus je bojem pravice s levicí.

V něčem to možná pravda je, netřeba ale zapomínat, že „pravicovost“ je co do společenských pořádků především tendence ke konzervativnosti; a konzervativnost je především o hierarchii, pyramidě, konfuciánství, disciplíně až prušáctví. Až sekundárně může být ona „pravicovost“ ekonomicky buď konzervativní, nebo liberální. To ovšem stále nic nemění na tom, že zdroje moci tkví především v uspořádání společnosti – a zde je konzervativní přístup pravice jasný, přiznaný a primární. I proto je anomálie, aby pravice „nasákla“ levicí (nicméně k tomu – jako v jediném místě na světě a zřejmě i v dějinách – došlo po 2. světové válce v západní Evropě a USA s trváním prakticky dodnes). Naopak téměř pravidlem je, že v „levicových“ (socialistických, komunistických, bolševických, dalších) režimech se silní (= konzervativní hierarchii až militantní disciplíně stranící) jedinci až psychopati prosazují, prosperují a bují poměrně nerušeně.

To by mohlo zčásti vysvětlit i aktuální rozpoložení v globální aréně: jednak tu máme residua poválečného stavu na Západě (tzv. „bruselští neomarxisté“, američtí neoliberálové včetně obamovsko-albrightovské gardy, světová levicová intelekta i přátelé otevřených společností všeho druhu apod.), dále přiznanou pravici (historicky bývalá JAR či Pinochetovo Čile, v současné době Izrael, nově Bolsonarova Brazílie, latentně od 90. let státy Visegrádu či východní Evropy obecně), nakonec pravici v rouše levicovém (Čína, pro některé setrvačné nostalgiky možná Rusko, ale i postháfizovská, tj. současná Sýrie apod.; co do osobnosti je dobrým příkladem prezident Zeman).

Protože levice je tradičně synonymem diverze, partyzánštiny, nesystémovosti a rezistence, je zejména pro posledně uvedenou skupinu klíčovým kritériem jejího přežití to, nakolik schopně se dokáží obhájit před kritikou odhalující jejich pravou podstatu. V tomto smyslu Číně, Zemanovi ale i mnoha dalším (snad pro rafinovanost jejich PR, snad pro onu výše uvedenou setrvačnou nostalgii či selektivní slepotu) někteří jejich levicovost věří dodnes. Z hlediska objektivity i úplnosti je však na místě jimi samými obývanou třetí skupinu doplnit i o všechny ty, kterým se taková kamufláž nedaří.

Takoví výtečníci buď svou levicovost maskovat neumí nebo nechtějí (Kuba, Severní Korea), nebo je do toho, že jsou vnímání jako „levicoví“ (resp. nesystémoví, rezistenční apod.) vehnal především jejich antiimperialismus, touha po nezávislosti (od bezpečnosti a politiky až po ekonomiku a bankovnictví), nebo i to, že mají v čele autoritáře, který se ve svém projevu sem tam ožene „lidem“.

Taková charakteristika se dlouhodobě týká „osy“ rezistence, tj. Íránu, Sýrie, pochopitelně Hizballáhu; momentálně s palčivou aktuálností a názorností Venezuely; latentně ale třeba i Ekvádoru, Nikaraguy či Bolívie.

Pokud se na vnitřní uspořádání (systém, režim, společenskou strukturu, dělbu moci apod.) těchto zemí podíváme střízlivě, konstatujeme, že tu žádný podstatný rozdíl od vedení uspořádání států „pravicových“ není. Jedině snad ten, že zatímco v „klasických“ pravicových (či mocensky konzervativních, ekonomicky liberálních) státech o moc soutěží rodiny či v horším případě oligarchové, zde to jsou kromě rodin a oligarchů i kliky či jednotlivci. Socialismus pak většinou znamená jen dotace na chleba a elektřinu, jinak ovšem hlavně sdílenou (= rovnostářskou) chudobu, maximálně s několikaprocentními privilegovanějšími výjimkami.

Podstatný rozdíl je tak v jiné věci: z pohledu jaksi „oficiálních“, tradičních světových „pravicí“ jsou garanti či zástupci těchto „režimů“ bráni jako:

– co do schopnosti řídit společnost a „ustát“ pod nohy házené klacky buď jakž takž obstávající (Rúhání, Ortega), anebo selhávající (Maduro) manažeři

– co do propojenosti ekonomiky, bankovnictví i určité („ideologické“) loajality či „sdíleného názoru“ buď  (zatím) integrované (Nikaragua, Bolívie, Ekvádor), anebo (již/ještě) dezintegrované (Sýrie, výhledově Venezuela), popřípadě „vymknuvší se“ (Írán, Severní Korea) entity

Nejde tedy čím dál nepokrytěji spíš o jakési klání v manažerských (spíš než ideologických) dovednostech, jejichž hodnota se přirozeně zrodila s nutností organizování neustále narůstající světové populace a jež s jejím pokračujícím růstem nabývá na důležitosti? Dává smysl, že čím víc je lidí, a tedy i možných kombinací vzešlých z jejich interakcí, tím větší hodnotu mají manažeři, kteří jsou schopni je zorganizovat. Jinými slovy: srovnat, naformátovat, nalajnovat a zglajchšaltovat – jak pro prevenci nežádoucích odchylek, tak pro maximalizaci užitku.

Tudíž i jestli je dnes ještě někdo „levice“, může to už za pár let být v podstatě jedno, protože hodnotové hledisko bude zcela otevřeně nastaveno úplně jinak. Jak se zdá, může jít dost dobře o paradigma koexistence / souboje nejschopnějších globálních (geopolitických) manažerů, kteří (třeba ne jako cíl, ale určitě jako vedlejší produkt) v procesu svého konání kdykoli jednoduše vyeliminují ty méně- či neschopné. Aktuální Venezuela je toho skutečně ilustrativním příkladem a ne nadarmo jsou v argumentaci proti Madurovi se zvláštní důležitostí i dikcí vyzdvihovány právě elementy jeho údajných manažerských selhání.

Pokud by se takové globální klima mělo nastavit, je jedno, jestli přijde s Čínou, Ruskem, USA, Brazílií, Izraelem, Visegrádem či všemi dohromady: faktem zůstává, že průvodními znaky takového procesu bude, že se svět začne rovnat, efektivizovat, normalizovat a šikovat – zkrátka chovat konzervativně pravicově, a to se stále menší potřebou to zakrývat.

A možná je tak zrovna ta „prusizace“ pojmem, který takový vývoj vystihne úplně nejlépe.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts