Na 25. září je naplánováno referendum o nezávislosti severoiráckého Kurdistánu, v přibližně stejném období (a dál až do přelomu roku) pak série voleb v kurdských oblastech Sýrie. Jsou-li tyto akce nyní považovány za kontroverzní, je dobré se na věc podívat i z hlediska organizační náročnosti – od vyhlášení do konání jakýchkoli hlasování je totiž vždy určitá časová prodleva. Je proto možné, že zatímco počátky myšlenky tkví ještě v době regionálního chaosu, vyšlo konání na moment, kdy se situace zásadním způsobem normalizovala. Co teď ale s tím a jak věc vyřešit co nejrozumněji?
Je zřejmé, že všechna čtyři kurdská teritoria v oblasti (tj. v Íránu, Iráku, Turecku a Sýrii) se nacházejí ve stavu, který Kurdům dlouhodobě dává pocit, že jediná smysluplná cesta vpřed vede směrem ke stále větší samostatnosti. Z jejich pohledu se jim samostatnost historicky průběžně nabízí, ještě urputněji a svévolněji je jim ale odpírána. Kurdi v Sýrii i Iráku v tomto smyslu rozehráli bizarní hru, u níž není moc jasné, do jaké míry byla mezi skupinami v obou zemích vzájemně koordinována – podobně jako to, jak dopadne.
Jak Sýrie, tak Irák se ještě před nějakým časem zdály notně oslabené, což v Kurdech mohlo vzbudit dojem, že tentokrát by to mohlo vyjít. Co na tom, že je mnozí varovali, aby se jen neopakovala historie a oni zase nenaletěli na starý trik velmocí – dokud vás potřebujeme, budeme vás podporovat; jakmile vás potřebovat přestaneme, tak vás odkopneme. Ostatně, sami taky svatí nejste, což třeba Arabové z Anbáru potvrdí (a když bude potřeba, najdeme i další!).
Obzvlášť skeptická varování zaznívala stran vytváření aliancí s Američany, a je asi jasné, že pochybovači se našli i v samotných kurdských řadách. Přesto nakonec zvítězila kombinace nutnosti, ideologie i peněz – přičemž USA nabídlo patronaci nade vším: vybavilo Kurdy pro boj s IS, dalo jim jakési přísliby pro post-konfliktní dobu, zajistilo bojovníkům žold. Řeč je samozřejmě hlavně o (majoritně kurdských) Syrských demokratických silách (SDF) – pod „vedením“ (technicky vzato mluvčího, mimochodem etnického Turkmena) Talála Sila – coby hlavní úderné síle využité ke zlomení páteře IS (oblast Raqqy a okolí, potenciálně i oblast al-Džazíry).
Jde-li o Stranu demokratické jednoty (PYD; pod vedením Sáliha Muslima), pracovali s nimi Rusové podobně, na rozdíl od Američanů ale nezapomněli na své dlouhodobé priority i zadní vrátka – konkrétně tedy syrskou centrální vládu a Turecko, stejně jako korektní vztahy s dalšími dvěma hlavními regionálními státy, na jejichž území Kurdové žijí, tj. Irák a Írán. Proto jednak Kurdům a) nikdy nic neslíbili, ani nedlužili, včas se b) z jakýchkoli „větších akcí“ stáhli, tudíž se c) vyvarovali nebezpečí toho, že je Kurdové svými fatalistickými aspiracemi dostanou buď do slepé uličky, anebo že oni sami budou riskovat ztrátu tváře tím, že z dané uličky včas vycouvají a Kurdy nechají ve štychu. Před takovou prekérní volbou ostatně právě teď stojí na východě Sýrie Američané (jde-li o jejich angažmá pro tam v zásadě do pasti chycené SDF).
Opticky vše ale dlouhodobě vypadalo skvěle, tj. tak, že USA podporují SDF a Rusové zas Muslimovo PYD, přičemž podobně to vnímali i sami místní Kurdi. Aby nezůstal pozadu, nemohl proto se svou „trochou do krámu“ nepřijít i Mascúd Bárzání v iráckém Kurdistánu. Při zdi se nedržel – naopak jako správný furiant zpříma bouchl do stolu, a to rovnou s referendem o nezávislosti. Načasoval to přitom skvěle – datum hlasování se v podstatě shoduje jak s první ze sérií „lokálních“ voleb v syrské „Rožavě“, tak s kontroverzním referendem v Katalánsku. Netřeba dodávat, že úměrně tomu jsou z něj také všichni „nadšeni“; jediný, kdo (tedy ne referendum, ale rovnou samostatnost) podporuje, je Izrael. To je ovšem pro popularitu čehokoli v regionu v podstatě polibkem smrti.
Tím spíš, že referendum přichází v době, kdy – možná naproti původním očekáváním – se a) jak Irák, tak Sýrie re-konsolidují; dále se b) hlavní Bárzáního spojenec (jakož i potenciálně největší kurdofob, tedy jde-li o kurdskou nezávislost), Turecko, shodlo snad se všemi, s kým se shodnout mohlo, na tom, že teritoriální celistvost je žádoucí jak pro Sýrii, tak pro Irák. V neposlední řadě mají c) přibližně všechny centrální vlády regionu, kterých se téma přímo týká, na kurdskou nezávislost stejný (tj. negativní) názor, stejně jako d) jsou přesvědčeny o tom, že jakékoli kurdské ambice, které budou vnímat jako nelegitimní nebo přehnané, jsou s to efektivně (a to jakýmkoli způsobem) potlačit.
K tomu všemu je regionální ovzduší prodchnuto dojmem (hraničícím s jistotou), že ze strany velmocí se v tomto bohulibém záměru příslušným centrálním vládám dostane když ne podpory, tak alespoň volné ruky k protiakci – či aspoň takové velmoci z jakýchkoli svých angažmá majících cokoli do činění s Kurdy zavčas vycouvají.
Je zároveň nepravděpodobné, že by nyní, když jsou věci „v plném chodu“, chtěl kterýkoli kurdský předák centrálním vládám jakkoli ustupovat. Případné „právní“ tahy ze strany vlád (nejaktuálněji pokus o delegitimizaci konání referenda ze strany Bagdádu) tak spíš posílí očekávání, která jsou do daných hlasování vkládána – nehledě na to, že v tradičním prostředí cti by v podobně vygradované atmosféře byl jakýkoli „kompromis“ ze strany iniciátorů jejich stoupenci automaticky vnímán jako ztráta tváře.
Dá se tak říct, že historie se zatím v mnohém opravdu opakuje – Kurdi splnili to, co se od nich očekávalo (uvěření slibům, následně role kanonenfutru v boji proti hlavnímu nepříteli, plnění víceúčelové role pěšáka na šachovnici v rámci nátlaku na účelově designované či „dočasné“ renegáty /Sýrii, Turecko, další/ atp.), přičemž před samým koncem „bitvy“ (resp. „úsvitem“ míru) je zde tendence jejich rozlet zastavit. Jak to dopadne, momentálně nelze s jistotou říct – na dotaz, nakolik je v tomto smyslu možné historii (do detailu, resp. donekonečna) opakovat, nám ale zřejmě dají odpověď už nejbližší dny.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
