Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Polemika: Levice – průsečík zájmů vprostřed krize?

Polemika: Levice – průsečík zájmů vprostřed krize?

Že je levice v současnosti v krizi, zřejmě momentálně nikdo nezpochybňuje. Nejvíc trpí na úbytě levice konzervativní. Ta se nejdřív zdiskreditovala historicky, když z dělníků učinila jak vlastníky (i manažery) výrobních prostředků, tak správce kultury. Liberální levice se naproti tomu sice ještě jakž takž u moci drží, i ona má ale ke svému historickému průšvihu nakročeno poměrně velmi slibně.

Rozdíl mezi konzervativní a liberální levicí je v cílové skupině jejího zájmu, resp. velikosti a povaze takové skupiny. Levice tradiční (konzervativní) se klasicky zajímá o „pracující“ třídu, jíž chce dát k dispozici výrobní prostředky (do té doby nejtypičtěji vlastněné někým do takové pracující třídy nenáležejícím). Nová (liberální) levice má zdánlivě zájem o všechny znevýhodněné, reálný dojem (zejména pracující třídy) je ale takový, že jí jde spíš jen o menšiny (víceré, co do výběru ovšem selektivně nadefinované). Výrobními prostředky, které se objektům svého zájmu snaží předat do rukou, jsou přitom, jak se nejednou zdá, výrobní prostředky politiky, tj. moc a participace na ní.

Co se po probuzení z neokonzervativního rauše a s ním spojené kocovině mohlo zprvu zdát jako dobrý nápad (a až robinhoodovský boj proti vykořisťujícím), je dnes spíš vnímáno tak, že menšiny jdou (za využití moci, která jim dříve byla upírána a nyní je jim dána) proti všem (ostatním). V jistém vyvažujícím paradoxu zde paralelně máme pracujícího, který – sveden, diskreditován a dezorientován konzervativní levicí – přimyká se k pravici. Pod její zástavou – a se stejnou vervou jako prvorepublikoví, zaměstnavateli loajální dělníci (resp. jakési podnikové milice) úporně bránili páně továrníkovy stroje před komunisty, kteří si je „pro zaměstnance samotné“ chtěli vzít nebo je „v zájmu zaměstnanců“ chtěli aspoň rozbít –, jde bít liberální levici, která v jeho očích hrozí tím, že „v zájmu lepší společnosti“ zničí nebo aspoň zcela změní její základní skladebné části.

Jak klasická, tak liberální levice se na pozadí dané situace nutně zapletly do pavučin svárů, dílčích neshod apod., zatímco kapitál, moc, vykořisťování (ale i obchod s lidmi, drogami, zbraněmi, spění k válce či masivní daňové úniky apod.), tj. vše, co by oběma těmto „levicím“ mělo vadit, v zásadě bez nerušeně kvete.

Pokud to tedy obě dvě levice myslí vážně, měly by se zamyslet, zda je někde v rámci jejich názorů možný alespoň částečný průnik.

Pokud tak učiní, velmi pravděpodobně dojdou k závěru, že taková případná shoda spočívá nikoli v násilním „sebrání“ (kapitálu, s nímž si pak nevím rady) či „obsazení“ (mocenských pozic, které neumím efektivně využívat), ale spíš v (asertivním, vytrvalém, neoblomném, důrazném, stupňujícím se – až klidně násilném) lpění na spravedlivějším redistribuci, osvětě, vzdělání a sociální spravedlnosti: nejen pro pracující a/nebo menšiny, ale jednoduše pro všechny. Klasická levice v tomhle může dost dobře nabídnout řemeslo, ta „nová“ zase možnosti, dovednosti, technologickou převahu, konexe či energii.

Dokud ale obě rozeštvané, rozhádané a vůči pravici, mainstreamu i establishmentu oslabené levice tyto společné průniky nenajdou, k žádnému posunu – natož úspěchu, byť dílčímu – rozhodně nedojde.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts