Není nutné připomínat výčet pohrom, které během roku uplynuvšího od vypuknutí “říjnové revoluce” (17. října 2019) postihly zemi cedrů. O to větší je důvod dívat se dopředu – otázkou nicméně zůstává, co to v současné situaci znamená.
Neboť se Levantou zabýváme především z obchodního hlediska, resp. z hlediska obchodních příležitostí, jsou pro nás a naše klienty stěžejní klid, existence fungujících ekonomických struktur a předvídatelnost podnikatelského prostředí. Přestože značné naděje jsme v tomto směru vkládali do vlády Hasana Dijába, ukázalo se, že tlaky, které na ni působí, jsou příliš velké na to, aby své – dle mého názoru ambiciózní a správné – cíle dovedla do úspěšných konců. Jednoduše řečeno: Dijábovým záměrem bylo reformovat po (více než) třicet let se hromadící ekonomický i politický balast se vším, co k tomu patří; bohužel se ukázalo, že ti, kdo mu dali (zdánlivou) pravomoc, byli z velké části sami představitelé stávajícího systému, stejně jako to, že jeho reforma dle Dijábových představ by zkřížila jejich zájmy. K žádným změnám tak nakonec nedošlo.
Máme-li to konkretizovat, pak se Dijábovy snahy setkaly s odporem jak finančního sektoru (zejména Centrální banky, na jejíž vedení přímo zaútočil), tak politických kruhů (včetně aliance FPM a šíitského “dua” Hizballáhu s AMALem, které jej v zásadě do premiérského křesla dostalo). K tomu připočtěme skepsi libanonské ulice (protestující frakce, které spustily revoluci 17. října), stejně jako opozice politické (jež za Dijábem zase viděla výše uvedené politické konkurenty, které obviňovala z toho, že si premiéra void jako loutku). Pokud dále připustíme, že Libanon nemá vlastní produktivní hospodářství a dlouhodobě spoléhá na finanční pomoc zahraničních věřitelů a donorů (jimž se ovšem za stávající situace zemi vůbec nic půjčovat nechce), vyplývá, že situace je patová. Na tom nic nezměnil ani krátký pokus o sestavení nové vlády prostřednictvím velvyslance Libanonu v Německu, Mustafy Adíba. Ten tvář v tvář realitě svůj pokus zhruba po měsíci vzdal, omluvil se a odjel zpět do Berlína.
Nyní se v tak v zásadě řeší, co přijde dřív: zda nová vláda, nebo restart ekonomiky. Samozřejmě, ekonomiku je možné nastartovat i místně (zemědělství, zahájení vlastní výroby a exportně zaměřené aktivity typu poradenství, hi-tech či IT služeb a dalších). To by ovšem předpokládalo změnu povahy celého hospodářství, neboť, jak již bylo uvedeno, Libanonci byli po desítiletí zvyklí na něco jiného (a například výrobní sektor prakticky vůbec nevybudovali, resp. existuje, ale krčí se kdesi v kotuku vedle zcela dominantního sektoru služeb). Jde-li o zemědělství, tak například “výrobce tradičních místních produktů” Wádí Achdar vyzdrojovává naprostou většinu svých výrobků v USA, Kanadě, Súdánu, Španělsku či Bulharsku, přičemž ve své bejrútské centrále zboží pouze “balí”, testuje či dodává know how. Variantou je samozřejmě vzájemně výhodná spolupráce se Sýrií – Libanon může vyvážet cokoli od vysoké technické odbornosti svých specialistů až po komunální odpad (který v Bejrútu není kam dát, zatímco Sýrie je schopná ho v podobě moderních řízených depozitů bez problémů absorbovat), opačným směrem lze dovážet zemědělské i průmyslové výrobky a dokonce i polotovary k prodeji a dalšímu zpracování. Bohužel, část libanonské politické scény spolupráci s východním sousedem vytrvale blokuje, negativní vliv na tuto spolupráci má take nový americký “Césarův” zákon, jehož cílem je Sýrii ještě víc “podvázat” a “vyhladovět” (a který jako takový sankcionuje a kriminalizuje ještě větší objem spolupráce s Damaškem, byť by to bylo ze strany třetích zemí /!/).
Alternativou k internímu ekonomickému “restartu” je tak opětovné přesdvědčení sponzorů, z nichž “nejtradičnější“ (Světový fond and Francie, resp. jí podporovaná donorská iniciativa CEDRE) mají o “pomoc” Libanonu dlouhodobě zájem. “Pomoc” samořejmě píšu v uvozovkách, protože taková pomoc není pomocí skutečná, ale jen (neo)koloniálním vyrážením klínu klínem – kdy na donora navázané elity bohatnou a profitují, střední či chudší vrstvy stagnují či chudnou, země jako taková se dostává do stavu ještě větší závislosti na věřiteli či donorovi: neboť “donor” vždy ve finále “daruje” především sám sobě (ač třeba oklikou přes CEDRE a s ní spřízněné firmy – od nicž se vždy původní investice vrátí tím či oním /častokrát hlavně vlivovým/ způsobem zhodnocena…).
Odkud tedy začít? Námi oslovení odborníci se shodují na potřebě reforem, které jsou nejen strukturálně ekonomické (banky, energetika a telekomunikace), ale i politcko-sociální (vytvoření sociální stability, nového způsobu vlády, resp. celé nové “společenské smlouvy”). Ekonomický expert Ajman Haddád, kterého jsme oslovili jako jednoho z lidí, kteří mají k dané problematice blízko, kromě těchto kroků vnímá jako nutnost i sestavení (“hybridní”) vlády, tj. kabinetu kombinovaného z politků a odborníků. To je mimochodem momentálně čím dál diskutovanější téma. Otázkou ovšem stale zůstává, kdo tuto vládu povede. V tomto ohledu je výrazem tragkomické zoufalosti, do níž se “revoluce” po roce dostala, mimo jiné I to, že politický establishment “stale více nevylučuje” opětovné jmenování původně odstoupivšího premiéra Harírího na tento jím dříve zastávaný post – přičemž “opozice” (včetně té spontánní, lidové) proti tomuto “rozhodnutí” už ani neprotestuje. Všeobecná únava je po roce útrap v Libanonu přeci jen znát.
Pasivita je však možná přitomna i z jiného důvodu – Harírího nominace přichází ve chvíli, kdy nejen vyčerpání, ale i Macronova “francouzská” intervence do libanonského problému dokázala určitým způsobem (protiestablishmentovou) opozici rozklížit, a to i tím, že v části z ní vzbuila naději, že o Libanon má zájem kdosi, kdo věc uřídí jistou a pevnou rukou (ano, Elysejský palác /!/); zatímco druhá část opozičníků vše vnímá jen jako prostý francouzský oportunismus, vměšování se do věcí suverénního státu a mimo jiné i (Macronovo) odvracení pozornosti od vlastních (tj. francouzských) problémů.
Část z těch příslušníků diskreditovaného libanonského establishementu, kteří se ještě před půl rokem mohli třást v obavách o své pozice, však může být tímto vývojem potěšena – jde zejména o finanční instituce a entity navázané jak na Centrální banku (BDL, Rijád Saláma), tak na Asociaci libanonských bank (ABL, Salím Sfajr). Právě ty byly (nejen) od počátku (nenaplněného) libanonského “brumairu” hlavním trnem v oku prakticky všem demonstrujícím. Momentálně se zdá, že jediné, čehož celé antisystémové národní povstání dosáhlo, bylo provedení auditu v BDL, jehož výsledek by měl být znám relativně brzy. Z velké části jde i o zásluhu premiéra v demisi Hasana Dijába, resp. to, že byl prosazen audit (dříve nedotknutelné) Centrální banky, je tím, co ho stálo křeslo – zřejmě nejmocnější libanonský politik a ekonomický oligrcha, předseda parlamentu a strany AMAL Nabíh Berrí, je jedním z hlavních aliančníků s údajným “posvětitetelm” všech nekalých bankovních machinací, proti nimž je právě (”Dijábův”) audit namířen, Rijádem Salámou.
Dle vyjádření důvěrných kontaktů navázaných na finanční a obchodní kruhy nicméně vedení Centrální banky (a zřejmě i Saláma sám) audit ustojí, určité reformy jsou však již nevyhnutelné. Není zároveň vyloučeno, že ABL přetočí původní vládní snahy o tzv. “haircut” (resp. česky: to, aby se za peníze v době největší krize vyvedené do zahraničí, zaplatilo střžením určité procentuální částky z úspor všechn vkladatelů od určité výše) v protiútok směřující na to, aby se ztráty kompenzovaly privatizací některých atraktivních státních statků (přístav, zpracování ropy apod.).
Co lze dle zasvěcených zdrojů blízkých libanonskému finančnímu světu očekávat, je určitý “downgrading” (= dle nás: normalizace) role BDL z “ekonomického oligarchy / monopolu” spíš na “regulátora”, zároveň s tím související (rozumné) omezení pravomocí. Nelze vyloučit ani několik krachů, popř. fúzí některých “cinknutých” bank v čistější entity, resp. doslovné “pročištění” bankovního trhu. Na druhou stranu nelze vyloučit ani avizovaný “útok” soukromých a polosoukromých finančních institucí na vybrané položky státního majetku. To je sice tvrdé (a hlavně paradoxní) za situace, kdy ti samí lidé, kteří stát / finanční trh rozkradli, aspirují na to, že ho následně budou “léčit” tím, že budou krás (pardon: privatizovat) dál; nicméně takový je život a taková je realita. Typické přitom je, že daní dravci nejsou “klasičtí” podnikatelé jdoucí dennodenně s rizikem na trh, ale ve své podstatě (bankovní) zaměstnanci, kteří žádné riziko nedpostupují a, zapouzdřeni v zabezpečených pozicích, pouze podnikají selektivní oportunistické útoky na cizí majetek tak, aby jim to když ne prospělo, tak je to alespoň neohrozilo. To je ale běžné všude, známe to taky, navíc to přesně zapadá do (v postmoderní době běžného) stylu “zaměstnanecko-manažerského podnikání”, kdy “zisky jsou privatizovány (jdou do kapes pár vyvoleným) – ztráty socializovány (tj. jsou placeny “námi” všemi)”.
Z hlediska selského rozumu paradoxní (z pohledu pragmatického cynismu realpolitiky ale nepřekvapivé) je, že nic z toho nevadí cizině – konrétně Francii a těm, kdo se vezou na jí obhajovaných krocích. Sebevědomé prosazování těchto asertivních, libanonské identitě, státu a zájmům v zásadě ale nepřátelských, cílů, by mohlo najít svého protivníka v zásadě jedině ve Věrnost Rezistenci, tj. politickém křídlu Hizballáhu. Je proto příznačné, že tlak na Věrnost je už teď poměrně značný, tj. zřejmě i zde všichni případní profitéři na “příležitostech”, které se naskýtají v krizí postiženém Libanonu, nebudou váhat označit Věrnost při první vhodné příležitosti za rušivý prvek, případně bandity či rovnou teroristy. Jednoduše řečeno: přes to, že Hizballáh bude zřejmě jedinou frakcí, která se bude schopna a ochotna neokolonializaci Libanou postavit, bude v případě potřeby umlčena nejen ciznou, ale i entitami libanonskými včetně něterých “partnerských” (FPM, případně Marada – nakolik ty lze vhledem k jejich posledním postojům za partnery v rámci 8. března ještě považovat).
Nelze tak vyloučit, že z taktického hlediska bude i Věrnost Rezistenci / Hizballáh hrát spíš na klid a vyčkávání, zatímco se nějaká forma transformace libanonské ekonomiky, politiky a společnosti zkrátka “bude realizovat”. Čekat tak lze nejen “hybridní” vládu (složenou jak z politiků, tak odborníků), ale i hybridní řešení – ne ovšem úplně elegantní, protože moc variant už zemi nezbylo. Lze se tak důvodně obávat, že dojde i k situaci, kdy se vlk nakrmí jen do polosyta, zatímco ani koza nezůstane úplně celá.
Manévrovací prostor by (více či méně vyznamně) mohl změnit snad pozitivní výstup z (USA zprostředkovávaného) jednání zástupců Libanonu s Izraelem ohledně demarkace námořní hranice a s tím souvisejícího vymezení oblasti, z níž bude kdo těžit šelfovou naftu. Ta by se mohla pro zemi cedrů stát vítaným zdrojem financí, který by mohl aspoň do určité míry nahradit dosavadní “věřitelské” / klientelistické bankovnictví. Stejně tak se možná ledy pohnou až poté, co bude znám budoucí americký president (začátek listopadu). Otázka toto přitom není jen pro Libanon, ale i pro celý region, přičemž s mimořádnou důležitostí opět pro některé z hráčů, kteří dění v Libanonu ovlivňují, mimo jiné Írán.
Přestože rámcová podoba změn se již nyní rýsuje, bude zřejmě ještě následující týdny třeba vyčkat. Vstupů je víc a lze pochopit, že spíš než věc uspěchat, budou Libanonci preferovat stav, kdy je jim známa věšina z nich tak, aby na takovém základě bylo možné učinit řešení, které zemi přinese naději na obnovení stability, zároveň bude pokud možno trvalejšího rázu.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
