Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Polemika: Libanon – na rozcestí dvou slepých cest?

Polemika: Libanon – na rozcestí dvou slepých cest?

Protože se zdá, že revoluce s a) požadavkem odvolání vlády, ovšem bez b) nabídky alternativy se stávají normou nejen v ČR, žádá si aktuální situace v Libanonu alespoň průběžný komentář. Ten bude zatím velmi stručný a v zásadě ho v něčem nakousl už tento muž. Nejsem si ovšem jist, jestli to, co říká, je rozumné a proveditelné, resp. jestli má onen ctihodný pán ve svém líbivém bonmotu nutně pravdu.

Faktem totiž je, že:

1. Za současnou libanonskou politckou elitu – ať je jakkoli prohnilá, zkorumpovaná, otravná, obnošená a okoukaná – není (okamžitá, rychlá, pohotová) funkční alternativa. Ať už proto, že takovou alternativu nebyli demonstrující schopni (a to svým způsobem již v loňských volbách!) přesvědčivě vystavit, nebo proto, že současný establishment prostoupil vším natolik, že jeho odstranění z „těla“ Libanonu může na životě ohrozit i pacienta samotného.

2. Dokud nebude fungovat Sýrie, nebude fungovat ani Libanon. Protestující si mohou nalhávat cokoli a chtít svrhnout kohokoli, ovšem staletími je prověřené, že jednou ze základních os, na níž Levanta funguje, je vektor a) (chudší, prostější a „přízemnější“, díky tomu ale i spořivější, „zodpovědnější“, centrálněji plánující, v minulosti libanonská pole a statky ovládající, dominantní atp.) Damašek „řídí“, resp. uplatňuje nějakou formu svého vlivu na b) (sice bohatší, kosmopolitnější, ale méně zodpovědný, roztříštěný a „nedisciplinovaný“ a latentně nestabilní „Džabal Lubnán“ s hlavním městem Bejrútem). To je tvrzení sice podobně brutální, jako kdybych řekl, že Čechy fungují jen proto, že nás po celou dobu od 1989 nadále (z velké části) ovládá Moskva či bývalí estébáci (kteří sice mají své intelektuální, civilizační i kulturní limity, ale nadevše adorují „pořádek“, resp. „klid na práci“, protože s tím stojí a padá i jejich legitimita, příjmy a moc apod.), nicméně ať si tady každý přebere, do jaké míry to je, nebo není pravda.

Otázkou tak spíš je, jestli i zde není lepší evoluce, než revoluce. Na druhé straně Libanon není Sýrie, v níž stát důsledně, žárlivě až patologicky eliminuje jakéhokoli konkurenta (protože stát mj. definuje to, že je tou entitou, která má v daném teritoriu monopol na moc a vynucování práva; to platí i u nás, jen to není /na rozdíl třeba od aktuálního Španělska, resp. Katalánska, případně Hong Kongu/„cítit“; tudíž syrský /či kterýkoli jiný „normální“/ stát neprosazuje svou vůli a moc ilegálně – jen naplňuje to, nač má jako stát právo). Libanonský stát ovšem úplně normální není. Hlavně tím, že má konkurenci v těch samých osobách, které už 30 let zastávají jeho čelné funkce. Tj. představitelích oněch cca 5 – 7 hlavních konfesně-politických frakcí – které tak svou heterogenitu projektují na něčem, co by mělo fungovat homogenně.

Na druhé straně ale ruku na srdce – pokud totiž obyvatelstvo Libanonu tvoří (namísto „občanů“) z velké části především „příslušníci konfesí“ (což je, zjednodušeně řečeno, podobné, jako kdyby ho tvořili z nějakých 70 – 80% například fanoušci fotbalových klubů, tj. s tím, že „fanouškovství“ je jejich hlavní identitou, určitě nadřazenou „občanství“), nevelí pak přeci jen stát zvláštním způsboem sám sobě? Řečeno jinak: nedosáhli lidé stejně tak maxima toho, co je reálně dosažitelné? Protože stejně tak, jako se jen my sami můžeme vinit za to, že ČSSR nebylo schopno vytvořit pojistky, které by několika kariéristům zabránily v tom, aby pozvali vojska Varšavské smlouvy, nemohou ani Libanonci vinit z toho, že umožnili bývalým válečným baronům prakticky neomezený přístup k moci, nikoho jiného než sama sebe.

Pokud je tomu tak, je pak už jediným logickým návazným krokem zamyslet se snad jen nad tím, „kdo jsem“ a „kde jsem se narodil“ – a případně se pokusit změnit to. Pakliže uznáme, že by taková snaha byla pošetilá, může nám dojít, že je podobným nesmyslem chtít změnit něco, co je přímým důsledkem toho, jaké jsou reálné dispozice, lidské zdroje a limity místa, v němž se v daném čase (či historickém období) zrovna nacházíme.

I v tomto ohledu jsou současné protesty jistě zcela pochopitelnou reakcí na ekonomický a společenský marasmus, v němž se země cedrů poslední roky nachází. Bohužel i zde přichází bez návodu co a jak udělat pro to, aby se současná neslavná situace nějakým způsobem zlepšila.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts