Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Polemika: Mířil americký raketový útok v Sýrii i proti Íránu?

Polemika: Mířil americký raketový útok v Sýrii i proti Íránu?

Slova Donalda Trumpa o odvetě za údajný chemický útok vládních sil vůči povstalcům a civilistům ve Východní Ghútě došla naplnění a k realizaci určitého rozsahu došlo. Podle dosavadních dostupných zpráv byly cílem zejména lokality, o nichž je známo, že jsou nějakým způsobem navázány na výzkum, skladování či další nakládání se substancemi, které by mohly mít nějaký vztah k (případné bojové) chemii. Původci zásahů proti daným lokalitám (tj. Spojené státy, Francie a Spojené království) v zásadě prohlašují, že operace měla za cíl a) přímo eliminovat možné zdroje bojové chemie, stejně jako b) v symbolické rovině sloužit jako vzkaz „komukoli“, kdo by chtěl kdy bojovou chemii v syrském konfliktu použít. Toto kvitovaly západní vlády a členské státy NATO včetně Turecka i naší země, stejně jako Izrael. Ostrý nesouhlas s úderem logicky vyslovilo Rusko, Írán a další spojenci Sýrie.

V současném stavu věci a při aktuálním objemu dat včetně těch, kterými distribuujeme díky kontaktu s našimi kolegy přímo na místě, lze říct zhruba následující:

1. Naprostá většina těch Syřanů, kteří jsou svým životním stylem blízcí středomořským Evropanům, resp. jsou svou kulturou, životními hodnotami a celkově přístupem k životu podobni zhruba Korsičanům, Sicilanům či Baskům, dodnes – a stále – nerozumí tomu, proč se je kulturní okruh, ke kterému vždycky vzhlíželi nejvíc (tj. Evropa, anglosaský svět, Francie, EU, USA či Západ obecně), snaží cíleně skandalizovat, vinit, perzekvovat, sankcionovat a jinak na mezinárodním poli diskreditovat. Sankce, případné „preventivní“ údery a další formy „odplaty“ za to, že legitimní centrální vláda činí veškeré kroky proti destabilizaci vlastní země, a tedy naplňuje své zákonné právo či povinnost (tj. vynucování zákona v rámci monopolu na násilí), u naprosté většiny Syřanů zkrátka nenacházejí pochopení.

2. Původce údajného chemického útoku nebyl (opět) jednoznačně prokázán. Pomineme-li obligátní otázku „proč by to Asad dělal, když na celé čáře vítězí“, jsou tu i další logické rozpory. Ty jsou jednak ještě závažnější, jednak i trochu bolestivé, neboť tnou do vlastních řad – přinejmenším tím, že ukazují na určitou rozporuplnost stran intelektuálních kapacit námi volených zástupců. Řekl-li totiž namátkou Martin Stropnický cosi ve smyslu, že „jde o vzkaz všem, kdo by chtěli používat chemické zbraně“, je nutné se ptát: Proč k tomu, abychom formulovali vzkaz případné osobě A či B, házíme bombu na sklad osoby C? Pokud se má ze Sýrie stát fackovací panák, přes kterého si bude kdo chce jak chce vyřizovat vzkazy tím, že v zemi vždy sem tam něco utrhne, zničí nebo vybombarduje, pak a) hrozí určité nebezpečí, že se z takového případu stane precedens a něco podobného se může časem stát i kdekoli jinde, b) časem už nic ke zničení nezbyde a stejně se někam jinam bude muset přejít, případně c) se daný způsob komunikace buď vyčerpá, anebo – to pravděpodobněji – se velmi brzo zdiskredituje jeho autor či případně jeho apologeti.

3. V souvislosti s předešlým odstavcem je nutné opět zopakovat: nic zatím nebylo prokázáno, vše je stále v rovině „alleged“, případně „believed to be“. Pokud zároveň alespoň někteří obhájci zásahu / útoku na Sýrii sem tam rádi vykřikují ono bodré opilecké akademické „jsme přeci karteziánská společnost!“, pak toto samé tvrzení hledáním omluv pro daný útok nejen popírají, ale dopouštějí se hned celé řady dalších logických omylů. Opět jsme totiž u prosté podstaty: zatímco chemický útok či jeho původce byli domnělí, útok západních spojenců byl empiricky prokazatelný. K útoku na syrské facility tak nedošlo v důsledku toho, že syrská vláda či vojsko stálo za chemickým útokem v Dúmá, ale na základě domněnky, že se tak stalo. Pokud ale budeme činit věci na základě domněnek, jsme v rovině fake news, které tak rádi kritizujeme a které ve velké většině spojujeme s Ruskem. No tak kde to tedy vlastně jsme?

4. Přejdeme-li od domněnek k faktům a pokusíme-li se stručně sumarizovat místa dopadu amerických či „spojeneckých“ raket, dojdeme k závěru, že společnými jmenovateli mohly být následující linie: a) (případná) chemie, obdobné substance či dojem, že na daném místě mohlo docházet k jejich skladování, distribuci, výrobě nebo výzkumu (sklady, výzkumná centra apod.), dále b) íránská přítomnost (lokalita Kiswa na jih od Damašku, velmi pravděpodobně i jiné / další lokality; už jen proto, že Írán sám připouští přítomnost svých „expertů“ v zemi – a pokud tím tedy nemá na mysli například „experty“ na guerillový boj v zákopech s kalašnikovem v ruce, tak lze předpokládat, že daní lidé budou spíš v laboratořích, výzkumných centrech či dalších institucích k plné realizaci jejich odborných dovedností uzpůsobených). Útok se nicméně odehrál v časných ranních hodinách, a vyloučíme-li opět, že – na rozdíl od některých, zejména sportovně založených, akademiků či specialistů českých – většina normálních expertů nevstává před 6 či 7 ranní (aby si třeba šli zaběhat či zaplavat, a i to velmi pravděpodobně nečiní v místě pracoviště), dopadly rakety s největší pravděpodobností na facility, které byly liduprázdné. Věc tak v nejhorším případě odnesl vrátný či noční hlídač, a i ti možná v lokalitě nebyli, protože a) času na přípravu bylo dost, b) indicií, na co budou případné zásahy zřejmě namířeny, bylo víc než v posledních minutách průměrného dílu pevnosti Boyard. Naprostá většina personálu i cenného vybavení tak byla stažena – dá se říci, že v okamžicích před úderem zbyly „jen“ příslušné lokality jako řádek, do kterého autor operace vepíše svůj vzkaz. Na druhou stranu to, že symbolický rozměr útoku za jeho reálným dopadem rozhodně nezaostával, by rozhodně nemělo nikterak zastínit fakt, že síla úderu a jeho cílenost byla nyní rozhodně větší, než tomu bylo cca před rokem.

5. Pomineme-li symboličnost, ptejme se ale i na praktické cíle, které spojenci danými údery sledují. Podle mě to mohou být v zásadě následující: a) testování připravenosti / ochoty k reakci, případně jejímu rozsahu, povaze, (a)symetričnosti apod.; toto ovšem za paralelního b) oslabování vybraných cílů (kdy při zdánlivě tematicky „sjednoceném“, tj. oficiálně proti „chemickým“ facilitám zaměřeném bombardování bude jakoby „omylem“ zasažen i cíl „nechemický“, ale o to možná podstatnější), a to jak dílčím, tak absolutním způsobem (= eliminace části infrastruktury, která nemusí, ale i může mít význam pro celek). Dále, dost pravděpodobně pak i c) snaha vrazit klín mezi Íránce (resp. íránské jednotky, milice, experty, tj. všechny elementy loajální revolučnímu kléru, resp. Revolučním gardám apod.) a syrskou vládu, resp. tzv. „režim“, případně d) snaha takového rozkolu dosáhnout za tichého souhlasu Ruska. Pokud se totiž zamyslíme – a ať je to cynické, nevděčné či „neetické“, jak jen válečný konflikt a s ním související „podnikatelské riziko“ kohokoli, kdo se do něj vydá, může být – stává se přítomnost íránských „exportérů revoluce“ v Sýrii i celé oblasti stále víc prakticky nejpalčivějším problémem současnosti. Případně jinak: takto je dané téma stále víc nahlíženo „mezinárodním společenstvím“, tj. v podstatě skoro všemi, kdo má ve světě nějaký vliv a slovo (ať si o tom můžeme myslet, co chceme).

Íránci se přes své nesporné oběti, nasazení, statečnost a připravenost na smrt v boji s terorem totiž ocitli v nezáviděníhodné situaci: islamistický sunnitský teror je téměř pryč a další pomoc Íránu tedy v zásadě není nutná. Vítaní zachránci se tak v Sýrii postupně stávají jen (zatím) trpěnými hosty, s nimiž ovšem časem nikdo nebude vědět, co vlastně dělat. Izrael má z íránských a šíitskému exportu revoluce loajálních elementů, které mu v zásadě klepou na brány, strach; tento strach, či přinejmenším silné obavy, s ním sdílí naprostá většina regionu; zároveň má pro tyto obavy pochopení i Západ; pochopení pro tyto obavy mají (opět: bohužel pro Írán) i partneři Teheránu v „astanském triu“, Turci; dost možná – pro Írán v takovém případě zřejmě osudově – je mají ale i Rusové. Zde to sice jisté není (a být snad ani nemůže), nesporné však je, že ruský pohled na Persii i Írán rozhodně nikdy nebyl ovlivněn růžovými brýlemi.

Pokud by tedy zavládl takový – jak jsem již uvedl: ve své podstatě velmi nespravedlivý, ale navýsost realpolitický – široký konsenzus, mohla by situace dospět i do stavu, že otevřenou a ohranou mantru o tom, že Asad musí jít, vystřídá tichá, ale efektivní dohoda v tom smyslu, že jít (= domů) by měli Peršané. Ono čistě selským rozumem: Asad sice spáchal ten nejhorší zločin – tj. ten, že měl prakticky ve všem, co kdy řekl, pravdu (= a to se přeci neodpouští!) –, momentálně je ale jeho největším handicapem spíš přetlak íránského elementu, jehož eminentním zájmem je export nikoli technologií, ale chomejníovského odkazu. Toto se přitom stále víc jeví jako poslední překážka pro celkovou stabilizaci situace v zemi i regionu jako takovém – už jen proto, že zkrátka všichni z nějakého důvodu cítí, že dokud zde (nutně přítomné) izraelsko-íránské pnutí bude, situace vyřešena nebude. Je ale samozřejmě nasnadě, že pokud by měl Írán ustoupit, měl by schopnost jít adekvátním způsobem na kompromis předvést i Izrael. Jakákoli snaha o řešení věci „po zlém“, tj. násilím či případným postupným nahlodáváním vojenské infrastruktury Sýrie (jako mohlo být to páteční) nikam nepovede. Jedinou cestou je dialog, pro ten ovšem všechny strany musí předložit, oč jim vlastně jde a hlavně pro něj musí být vytvořeny podmínky. Namísto vojenského tlaku či zběsilých sóloakcí jako byla ta páteční by tak větší smysl mělo začít u vytvoření respektované platformy, která takový prostor všem relevantním stranám dá. Otázkou ovšem je, zda je k tomu vůle, zda existují síly, které takovou platformu jsou s to dát dohromady, stejně jako jestli je na to ještě stále dostatek ochoty či zájmu – a v neposlední řadě samozřejmě i času.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts